Odmítání Krista jako krále je biblická a historická skutečnost. Evangelista Jan zaznamenal, Jan 18,33-37: „Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“ Pilát odpověděl: „Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“ Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám.“

Pán Ježíš trvá na tom, že je král, ale upřesňuje pojetí svého království hlavně pravdou. Pilát nebyl schopen zachovat se podle pravdy a Krista jako Krále odmítl a nechal ukřižovat. Přijetí Krista Krále v těžkých podmínkách ukazuje jeden s Ježíšem ukřižovaný lotr. Evangelium sv. Lukáše, 23, 35-43: „Lid stál a díval se. Členové rady se mu vysmívali a říkali: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“ Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu, podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.“ Nad ním byl nápis: „Toto je král Židů.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Z pohledu demokratické neboli většiny se lotr na kříži zachoval nesprávně. Zachoval se ovšem podle pravdy.

Encyklika Quas primas Pia XI. podle pravdy píše o Kristu Králi a začíná takto: „Ve svém prvním okružním listě, který jsme vydali na začátku našeho pontifikátu ke všem biskupům, zkoumali jsme poslední příčiny těch pohrom, kterými je tísněno a sužováno lidské pokolení před naším zrakem. Vzpomínáme si, že jsme v něm jasně prohlásili, že taková záplava zla přišla na celý svět proto, že většina lidí vypudila Ježíše Krista a jeho přesvatý zákon jak ze svého osobního života, tak ze života rodinného i ze života občanského.“

Encyklika Quas primas se odvolává na tradici Církve: „Mimo to, na tento jubilejní rok připadlo také šestnáctisté výročí nicejského sněmu (325). S tím větší radostí jsme přikázali oslavu tohoto výročí a sami jsme ji konali ve vatikánské basilice, protože tento sněm slavnostně prohlásil a jako článek víry předložil soupodstatnost jednorozeného Syna s jeho Otcem. Tento sněm také vložil do vyznání víry slova: „A jeho království nebude konce.“ Tím prohlásil královskou důstojnost Kristovu.“ Encyklika má četné odkazy na Písmo svaté v části začínající: „Což nečteme na mnoha místech v Písmu sv. že Kristus je Král? Nazývá se tam panovníkem, který vzejde z Jakuba (Num. 24, 19), který je od Otce ustanoven králem na Sionu, jeho svaté hoře, a přijme národy jako své dědictví, a jeho panství bude sahat až do končin země (Ž 2).“

Důležitá je výpověď o Církvi a liturgii: „Z této obecné nauky Písma sv. vyplývá samo sebou, že katolická církev, která je královstvím Kristovým na zemi, jež se má zajisté rozšířit mezi všemi lidmi a ve všech zemích, musela v ročním okruhu posvátné liturgie mnohými projevy pocty pozdraviti svého Původce a Zakladatele jako Krále a Pána a Krále králů.“ Kristus Král je zdůvodněn církevním Otcem: „Na jakém základe pak spočívá tato důstojnost a moc našeho Pána, to vhodně naznačuje už Cyril Alexandrijský: „Abych to stručně vyjádřil, moc, kterou má Kristus nad veškerým tvorstvem, neuchvátil násilím, ani ji nepřijal odjinud, nýbrž má ji ze své podstaty a přirozenosti“ (K Luk. 10).“

Encyklika píše o moci Kristově zákonodárné, soudcovské. K výkonné moci má: „Mimo to je třeba přiznat Kristu i moc výkonnou, neboť všichni lidé jsou povinni poslouchat jeho zákonů, vzpurným pak hrozí tresty, kterým nikdo nemůže uniknout.“ O Kristu Králi vzhledem, kdo jej odmítají čteme: „S radostí o té věci uvádíme slova našeho předchůdce nesmrtelné pamětí, Lva XIII: „Jeho říše se totiž nevztahuje pouze na národy katolické, ani ne jenom na ty, kteří přijali křest, právně patří k Církvi, ačkoli je bludné názory svedly na scestí, nebo je od jejího společenství odloučilo schisma, nýbrž zahrnuje bez výjimky také všechny ty, kteří nejsou účastní křesťanské víry, takže opravdu celé lidské pokolení je pod mocí Ježíše Krista“ (Enc. „Annum sacrum” z 25. května 1899).V tomto směru není rozdílu mezi jednotlivci, rodinami a státy, protože lidé žijící ve společnosti nejsou o nic méně podrobeni moci Kristově než jednotlivci. Neboť je pouze jediný pramen štěstí pro jednotlivce i pro společnost: „A není v nikom jiném spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli býti spasení“ (Sk. ap. 4, 12). Je pouze jediný původce blahobytu a pravého štěstí pro jednotlivé občany i pro stát: „Neboť není odjinud šťasten stát a odjinud jednotlivec, protože stát není nic jiného než sjednocené množství jednotlivých lidí” (Sv. Augustin k Macedoniovi, kap. 3).“

Proč uznávat: „Krista Krále: „Jestliže tedy lidé soukromě i veřejně uznají královskou moc Kristovu, pak jistě celým občanským životem proniknou nesmírná dobrodiní: spravedlivá svoboda, kázeň a pořádek, svornost a mír.“ O zavedení svátku Krista Krále: „A mimo to, zdaž není svátek Krista Krále, opakující se každoročně po celém světě, velmi vhodný k tomu, aby byl obžalobou světa z jeho veřejného odpadu, jejž zplodil laicismus k nesmírné škodě společnosti, a zároveň jakousi nápravou?“ V závěru máme: „Musí tedy Kristus vládnout v rozumu člověka, jehož povinností jest, v úplné pokoře pevně a neochvějně souhlasiti se zjevenými pravdami a s naukou Kristovou. Kristus musí vládnout ve vůli, jejíž povinností je poslouchat Božích zákonů a přikázání, Kristus musí vládnout v srdci, jehož povinností je, bez ohledu na přirozené touhy. Boha nade všechno milovat a jedině k němu přilnout. Kristus musí vládnout v těle a v jeho údech, které jako nástroje nebo, abychom užili slov apoštola Pavla (Řím 6, 13), jako „nástroje spravedlnosti Bohu“, musejí sloužiti vnitřní svatosti duše.“ Prosbu „Přijď království tvé“ nám konkretizuje Kristus Král.