Tridentský koncil, Dekret o ospravedlnění, hlava XIV.:

Ti pak, kteří od přijaté milosti ospravedlnění v důsledku hříchu odpadli, budou moci být ospravedlněni znovu, jestliže se boudou s Boží pomocí snažit o to, aby skrze svátost pokání ztracenou milost zásluhou Kristovou znovu získali. Tento způsob ospravedlnění je napravením upadnuvšího, a svatí Otcové je výstižně nazývali druhým záchranným břevnem po ztroskotání. Vždyť pro ty, kteří po křtu upadli do hříchů, ustanovil Kristus Ježíš pokání, když řekl: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny. Komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nebudou.“

Proto je třeba učit, že pokání křesťana po pádu do hříchu je úplně jiné než to, jehož je třeba ke křtu, a že nespočívá jen v upuštění od hříchů, znechucení nad nimi anebo ve zkroušeném a pokorném srdci, nýbrž také v jejich svátostném vyznání či alespoň v úmyslu učinit je ve své době, a v kněžském rozhřešení; rovněž v zadostiučinění formou postů, almužen, modliteb a jiných zbožných úkonů duchovního života; a to ne kvůli věčným trestům, které jsou odpuštěny buď svátostí pokání nebo touhou po svátosti spolu s vinou, nýbrž kvůli časným trestům, jež podle učení svatých Písem nejsou odpuštěny všechny naráz, jak je tomu ve křtu, těm, kteří v nevděčnosti vůči Boží milosti, kterou přijali, zarmoutili Ducha svatého a nebáli se znesvětit Boží chrám. O tomto pokání se píše: „Vzpomeň si, odkud jsi spadl, a čin pokání a konej první skutky“, a opět: „Zarmoucení podle Boha působí pokání k trvalé spáse“ a zase: „Čiňte pokání a přinášejte ovoce hodné pokání!“