Chybování řečí a jazykem je časté a různé. O užívání jazyka je v listu Jakubově 3,2: „Jestliže někdo nechybuje v řeči, to už je člověk dokonalý, schopný držet na uzdě sebe celého.“ K hříchům jazyka vede opovážlivé a lehkovážné posuzování nemající oporu v dostatečném důvodu.

Nactiutrhání je vyjevování skutečných chyb bližního bez potřeby. Šíření lží, nepravdy a výmyslů o druhém je pomluva. Sdělování druhému, co o něm bylo řečeno s nedobrým úmyslem je donášení. Hříchy jazyka poškozují dobré jméno dotyčné osoby a tím i možnost přátelství a lásky. Snaha nevyhledávat zbytečné hovory o druhých lidech je prevencí často nenapravitelných škod.

Řeči o druhých jsou objektivnější, pokud se mluví tak, jako by byli přítomni ti, jichž se to týká. I tím, že jazyk nepoužijeme a mlčíme se můžeme provinit zanedbáním pravdy, lásky, práva a spravedlnosti. V knize Mystické město Boží Marie z Agredy uznává nedostatečnost svého jazyka, s nímž popisuje život Panny Marie. O jejích rozhovorech se svatým Josefem píše: „Avšak v těchto hovorech pokračovala s tak velikou pokorou a skromností, že se nezdála být Učitelkou svého snoubence, ač vskutku byla. Ona ale dovedla udělovat svá poučení pod rouškou prostého hovoru nebo oslovujíc Pána. Nebo jindy zase kladením otázek svatému Josefovi, jež samy podávaly vysvětlení.“ Jde o příkladné užívání jazyka ženou, které jsou hovornější než muži.

Jedním ze středověkých sporů byl spor o užívání slov. Někteří lidé tvrdili, že slova jsou pouhé výmysly a nic nevyjadřují. Označit je jako „blbce“ by jim pak nemělo vůbec vadit, protože o nic nejde, jsou to jen slova. Slova jsou spojena s určitým chápáním, užíváním a pojímáním. Nelze jim upřít vyjadřovací schopnost a výpovědní hodnotu. Tu jim neubírá zcela, ale více či méně, špatné pochopení a matení pojmů.

Na dvoře Habsburků, oficiálně katolíků, napravovala Marie Terezie svéhlavost svého syna hlasem břichomluvce za oponou, který pozdějšímu císaři Josefu II. předkládala jako hlas z nebes. Tato výchova jej nevedla k pokoře podle Božího slova, která by se moudře projevila v jeho výnosech a dekretech, jichž bylo na šest tisíc. Byly mezi nimi takové co si protiřečily, měli proticírkevní ráz a kazily víru v Boha. Neber Boží jméno nadarmo je přikázání Desatera. Lidem, kteří ve jménu Božím prorokovali, vyháněli zlé duchy a dělali zázraky je řečeno: „Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti (Mt 7,23).“

O užívání jazyka je ve SZ a knize Sirachovec 19,6-10: „Kdo ovládá svůj jazyk, bude žít beze svárů. Kdo nenávidí klevety, zakusí méně zla. Nikdy nesvěřuj druhému, co ti bylo důvěrně sděleno, a nebude ti to nikdy na újmu. Nemluv o tom před přítelem ani před nepřítelem. Pokud se mlčením neprohřešíš, nic důvěrného neodhaluj! Neboť ten, kdo tě slyšel, dá si na tebe pozor a časem tě začne nenávidět. Vyslechl jsi něco? Ať to zemře zároveň s tebou! Buď klidný, ono tě to neroztrhne.“

Sir 20,1-7: „Je výtka vyřčená v nepravý čas, a je mlčení, v němž se projeví rozumnost člověka. Oč lepší je někomu domlouvat než se na něho osopit. Kdo se přizná, ochrání se před zneuctěním. Jako kleštěnec, který by chtěl zbavit dívku panenství, tak dopadne ten, kdo právo prosazuje násilím. Někdo mlčí, a je shledán moudrým, jiný je nenáviděn pro svou upovídanost. Někdo mlčí, protože nenachází odpověď, a jiný mlčí, protože zná vhodný čas. Moudrý člověk bude mlčet, dokud nepřijde ta pravá chvíle, avšak nerozumný mluvka vždycky mluví v nepravý čas.“

Sir 22,27: „Kdo postaví stráž před má ústa a mé rty uzavře pečetí obezřetnosti, aby nepřivodily můj pád a můj jazyk aby mne nezahubil?“

Sir 28,13-26: „Klevetníka a člověka obojetného proklínejte, vždyť způsobil záhubu mnoha pokojným lidem. Štvavý jazyk poškodil život mnohým a hnal je z národu do pronárodu, zničil i hrazená města a podvrátil domy velmožů. Štvavý jazyk vyhnal statečné ženy a připravil je o plody jejich námahy. Kdo jím se dá vést, nedojde odpočinutí, nebude přebývat v pohodě. Rána důtkami působí podlitiny, rána jazykem drtí kosti. Mnozí padli ostřím meče, ale víc jich padlo za oběť jazyku. Blaze tomu, kdo je před ním chráněn, kdo nezakusil jeho kousavost, kdo nebyl zapřažen v jeho jhu a nebyl svázán jeho pouty. Jeho jho je železné a jeho pouta bronzová. Smrt, kterou způsobí, je zlá, i podsvětí je lepší než on. Zbožné zlý jazyk neovládne, nevzplanou v jeho plameni. Kdo opouštějí Hospodina, ti mu padnou za oběť, oheň se v nich rozhoří a nezhasne. Pustí se do nich jako lev, rozsápe je jako levhart. Jen obežeň svůj statek plotem z trní a své stříbro a zlato ulož pod zámek. Svá slova važ a odměřuj a ústa zavři dveřmi na závoru. Dej pozor, abys neuklouzl jazykem a nepadl do rukou tomu, kdo na tebe číhá.“

Skutky apoštolů nám představují apoštola uznávajícího, že slovně přestřelil, Skt 23,1-5: „Pavel upřel zrak na jejich shromáždění a řekl: „Bratří, až do dneška žiji se zcela dobrým svědomím před Bohem.“ Tu nařídil velekněz Ananiáš těm, kdo stáli u Pavla, aby ho udeřili přes ústa. Nato se Pavel k němu obrátil a řekl: „Tebe bude bít Bůh, ty obílená stěno. Sedíš zde, abys mě soudil podle Zákona, a proti Zákonu rozkazuješ, aby mě bili?“ Ti, co stáli u Pavla, řekli: „Troufáš si urážet Božího velekněze?“ Pavel odpověděl: „Nevěděl jsem, bratří, že je to velekněz. Vím, že je psáno: ‚Nebudeš tupit vládce svého lidu.‘“ I při oprávněné kritice papeže nebo biskupa apod. je třeba ctít úřad.

Evangelium sv. Matouše 12,36-37: „Ale říkám vám: I z každého neužitečného slova, které lidé pronesou, musí v soudný den vydat účty, protože podle svých slov budeš prohlášen za spravedlivého a podle svých slov budeš odsouzen.“

Příkladem vzorného užívání jazyka jsou svatí. Na Východě má vzorné užívání jazyka u jména sv. Jan Zlatoústý a na Západě sv. Petr Chryzolog (mluvící zlatá slova). Úkon kajícnosti na začátku mše svaté pamatuje na hřícha jazyka: „často hřeším myšlením, slovy i skutky.“ V litaniích ke všem svatým je prosba: „Abychom na přímluvu svatého Jana Nepomuckého byli připočteni k blahoslaveným, kteří jazykem nezhřešili, prosíme Tě, uslyš nás!