Slova Písma svatého Řím 13,1: „není moci, která by nepocházela od Boha“ vysvětluje sv. Jan Zlatoústý, který zakusil četné pochybení císařského dvora: „Co říkáš? Že každý vládce je ustanoven od Boha? Ne, to neříkám. Nemluvím zde o jednotlivých vládcích, ale o věci samotné. Říkám totiž: v tom, že existuje moc, že jedni vládnou a druzí jsou podřízeni a že to vše se neděje náhodou a bez důvodu, v tom je božská moudrost.“ Ne každá vláda buduje Boží království. Špatnost vyniká v kontrastu dobra. Karel IV. není prohlášen za svatého, ale příklad jednání podle katolické víry dal.

Profesor ThDr. Bohumil Zlámal v Příručce českých církevních dějin, díl III. má kapitolu “Císař Karel IV., vzor křesťanského panovníka.” Jako literaturu uvádí Z. Kalista, J. Šusta a Vlastní životopis Karla IV. Dočteme se: „Nemnoho křesťanských králů a císařů uplatnilo ve své vládě zásady víry natolik, aby je Církev mohla slučovat s pojmem dokonalého a svatého knížete. Z českých panovníků se tomuto ideálu vedle sv. Václava nejvíce přiblížil Karel IV. Proto má významné místo i v českých církevních dějinách. Karel IV. se narodil 14. května 1316 v Praze jako syn „krále-cizince“ Jana Lucemburského a „poslední Přemyslovny“ Elišky, dcery Václava II. a byl pokřtěn jménem národního světce Václava. Aby nebyl českými velmoži, nespokojenými se špatným hospodářstvím krále Jana, nastolen na krále, odvezl jej otec již v sedmi letech do Francie, jejíž královnou byla jeho sestra.

Na královském dvoře v Paříži, kde mu od biřmování začali říkat Karel na počest kmotra, francouzského krále Karla IX., se dostalo mladému českému princi nejlepšího vychování. Kromě vzdělání v rytířských mravech a panovnických povinnostech, k nimž patřila i znalost hlavních evropských jazyků (latiny, francouzštiny, italštiny a němčiny) měl Karel i to štěstí, že do náboženských pravd a úlohy Kristovy církve jej uváděl fécampský benediktinský opat Petr Roger z Rosiers (Pierre Roger de Rosiers), pozdější papež Klement VI. Ten před ním rozvíjel úkoly křesťanského panovníka v království Božím na zemi tak opravdově, jako by byl přesvědčen, že ho poslouchá budoucí císař Svaté římské říše. Když se r. 1339 sešli opět v Avignonu, řekl mu vskutku: „Ty budeš císařem.“ Načež mu moravský markrabí odpověděl: „Napřed ty budeš papežem.“ Obojí předpověď se splnila.

Již v Paříži byl Karel IV. zasnouben s Blankou z Valois, sestrou Filipa – nástupce francouzského krále. Asi jen toto manželství bylo záležitostí srdce, další tři svatby - s Annou Falckou, Annou Svídnickou a Eliškou Pomořanskou byly sňatky spíše politické. Ve Francii strávil Karel osm let a další dvě léta v dědičném otcově hrabství Lucemburku a severní Itálii, kterou král Jan zamýšlel obsadit jako trvalou oporu svého panství. Mladý Karel se tam měl zaučovat do vladařských povinností. Do Čech byl povolán jako sedmnáctiletý teprve r. 1333. Je přirozené, že Karel za své desetileté nepřítomnosti ve vlasti zapomněl česky a obraz rodné země mu úplně vybledl. Tím více se ho dotkl její neblahý stav, zaviněný jeho toulavým otcem. Většina královských hradů byla zastavena šlechtě, která se stala zpupnou a násilnickou, jak na to císař ještě po letech neblaze vzpomíná ve svém životopise. S matkou Eliškou se Karel již nesetkal, neboť zemřela na sv. Václava (28.9) 1330.

Vskutku mu jeho otec král Jan nezanechal v Čechách téměř nic jiného než svůj vzor rytířské udatnosti a neohroženosti, který Karel po něm zdědil. Je známo, že s otcem nebo sám se zúčastnil půtek a výprav do Litvy, Lombardska a Slezka. V bitvě u Kresčaku r. 1346, jež přinesla králi Janovi smrt, byl zraněn i Karel. Avšak do zpustošené země se její budoucí vládce vracel také s hodnotami, jimiž jeho duši, rozum a cit obohatili francouzští lidé i prostředí. „Velmi moudrý, výmluvný a vzdělaný a všelikou šlechetností mravů ozdobený“ opat Petr Roger, jak na něj sám Karel vzpomíná ve svém životopise (kap. 3) mu vštípil lásku ke knihám, filosofii a bohovědě a „dal mu veliké osvícení náboženské“. Stejně ho utvářelo francouzské prostředí. Francie ta „sladká Francie“, po níž stále toužil jeho otec, kolébka duchovní gotiky i vznešených, nejkrásnějších katedrál, Paříž se slavnou teologickou fakultou, vůdkyní to v bohovědě, rodný kraj rytířských písní a vzdělanosti, sídlo umění, země se slavnou dynastií Anjouovců, spřízněnou s Lucemburky, která vládla i v Neapolsku, Uhrách a Polsku, a především tehdejší katolické nadšení „nejkřesťanštějšího království“ středověku zanechaly v citlivé duši Karlově nepomíjející dojem a ztvárnily jej na celý život. Přesto však mu chyběl základní poměr k národu a lidu, jemuž měl z Božího povolání, Dei gratia, jak bylo hlubokým přesvědčením jeho věku, vládnout.

Vlastenecké výchovy se mu mělo dostat až v Čechách. Historikové se právem tážou, kdo byli oni mužové, kteří Karla po návratu z Francie a z Itálie vychovali v uvědomělého českého vlastence. Není pochyby, že to byli lidé z jeho okolí, kteří tyto vlastnosti měli. Byl to jistě velký český horlivec Jan IV. z Dražic, pražský biskup, a dále nevlastní Karlův strýc, vyšehradský probošt a kancléř českého království Jan, od r. 1334 olomoucký biskup (pod jménem Jan VII. Volek, 1331-1351), kteří byli oddanými stoupenci a ochránci utlačované královny Elišky. Z jiných mužů církve lze myslet na Arnošta z Pardubic, který se r. 1338 vrátil ze studií do Čech a brzy patřil mezi přední kralevicovy rádce. O tomto vlivu však není přímých zpráv. Karlovým učitelem v českých dějinách a v lásce k nim mohl být svatovítský kanovník František, zvaný jako český dějepisec František Pražský, o němž je známo, že byl vždy nadšeným stoupencem Karla IV. Ze šlechticů působil v národním smyslu na Karla asi český zeman Bušek z Velhartic, který s biskupem Jan IV. z Dražic pobyl skoro dvě desetiletí na papežském dvoře v Avignonu a po návratu jej vidíme v pražském králově okolí.

Církevní povýšení českých zemí: Karlova osobnost je tak křesťansky ucelená, že v ní vnější činy přesně odpovídají zásadám středověkého ducha, který vše oživoval. Neměla by se tedy trhat jeho politika církevní od světské, neboť obojí vyvěralo z téhož duchovního základu. Ani zvláštní stanovisko církevních dějin nesmí tříštit ústrojný celek Karlovy podivuhodné osobnosti, i když v církevních dějinách smíme jeho církevní počiny vytknout zřetelněji a podrobněji. Podobně jen kvůli příručkové přehlednosti je rozdělujeme na činy, jež Karel vykonal, řekli bychom z hlediska českého krále, a na ty, jež vyplynuly ze širších povinností císaře Svaté římské říše. Přitom je třeba uvážit, že Karel IV. neměl dvojí tvář a neznal dvojí úlohu, nýbrž obojí hledisko, české i evropské, dovedl jednoznačně sloučit. Že svůj zřetel obrátil nejprve na české církevní potřeby, vyplývalo z jeho postavení spoluvládce v českém království a od r. 1346 skutečného krále, ačkoli již téhož roku byl zvolen v Rhense nad Rýnem římským králem (11.7. 1346). Na římského krále byl korunován 26.11. 1346 v Bonnu. Na římského císaře byl posvěcen a korunován teprve na Boží Hod velikonoční 5. dubna 1355 v Římě.

Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství: Nechápavá a vzdorovitá česká knížata z prvních křesťanských staletí u nás mnoho zavinila v církevní politice. Zatímco ve jménu a na zásluhách velkého Čecha sv. Vojtěcha vybudoval polský kníže Boleslav Chrabrý r. 1000 arcibiskupství v Hvězdně a uherský král Štěpán založil r. 1001 ostřihomskou metropoli s 10 sufragánními biskupstvími, české země uprostřed Evropy měly stále jen biskupa v Praze a od r. 1063 i v Olomouci, ale žádného arcibiskupa, a proto podléhaly cizímu metropolitovi v Mohuči. Chybu chtěl napravit již Břetislav I. r. 1039, po něm Přemysl I. a biskup Ondřej a zvláště Přemysl II., avšak marně. Církevního osamostatnění Českého království dosáhl teprve Karel IV.“

To, že neutěšené poměry před nástupem Karla IV. lze změnit k lepšímu je důvod k naději. To, že doba po smrti Karla IV. promarnila co vykonal a zničila to husitstvím je varováním.