Duch Svatý ve vyznání víry předchází Církev a předchází také Církev v jejím působení. Svátkem seslaní Ducha Svatého se liturgicky každoročně připomínají letnice. Skutky apoštolů 15,28 píší o spojení apoštolů s Duchem Svatým: „Rozhodl totiž Ducha Svatý a my…“ Jde o řešení sporu jak chápat starozákonní předpisy. K čemu vede přijetí těchto ustanovení je ve Skt 16,5: „Tak se církevní obce utvrzovaly ve víře a jejich počet každý den velmi rostl.“ Co je příčnou oslabování ve víře a poklesu členů? Určitě to může být způsobeno nedodržováním koncilů.

Patří mezi ně např. ustanovení IV. Lateránského a Tridentského koncilu o přijetí svatosti pokání a svátosti oltářní alespoň jednou za rok, které po II. Vatikánském koncilu patří mezi církevní přikázání. Dobrý katolický křesťan nepohrdá staletou praxí v této věci a obecně dbá na tradici. I. Vatikánský koncil v Pastor aeternus IV. požaduje tradiční učení: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“

Duch Svatý nevznikl na II. Vatikánském koncilu, který v konstituci Lumen gentium má na konci schválení: „S tím vším vcelku i jednotlivě, co bylo stanoveno v této věroučné konstituci, souhlasili otcové posvátného sněmu. A my apoštolskou mocí Kristem nám svěřenou spolu se ctihodnými otci v Duchu Svatém to schvalujeme, rozhodujeme a ustanovujeme, a co takto sněm ustanovil, k Boží slávě přikazujeme vyhlásit.“ V úvodu LG je: „Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu Svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření (srov. Mk 16,15) osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři Církve.“ Papež Pavel VI. místo o osvícení Kristovým světlem na slavnost sv. Petra a Pavla 29. června 1972 hlásal: „Zdá se, že do Církve pronikl satanův dým.“ Nápravou zlého ducha je přijetí Ducha Svatého podle Církve, která nezačala ani nekončí II. Vatikánským koncilem.

Míst II. Vatikánského koncilu o Duch Svatém je mnoho, v LG téměř v každém článku. Alespoň některá. V Čl. 4. LG je: „Když bylo dokončeno dílo, které dal Otec Synovi na zemi vykonat (srov. Jan 17,4), byl v den letnic seslán Duch Svatý, aby stále posvěcoval Církev a věřící, aby tak měli skrze Krista v jednom Duchu přístup k Otci (srov. Ef 2,18). On je Duch života a pramen vody, která tryská do věčného života (srov. Jan 4,14; 7,38-39). Skrze něho Otec oživuje lidi mrtvé hříchem, a jednou v Kristu vzkřísí jejich smrtelná těla (srov. Řím 8,10-11). Duch přebývá v Církvi i v srdci věřících jako v chrámě (srov. 1 Kor 3,16; 6,19), modlí se v nich a vydává svědectví o jejich přijetí za děti (srov. Gal 4,6; Řím 8,15-16 a 26). Uvádí Církev do veškeré pravdy (srov. Jan 16,13), sjednocuje ji ve společenství a ve službě, vybavuje ji a řídí různými hierarchickými a charizmatickými dary a zdobí svými plody (srov. Ef 4,11-12; 1 Kor 12,4; Gal 5,22). Omlazuje církev silou evangelia, bez ustání ji obnovuje a přivádí k dokonalému sjednocení s jejím snoubencem. Neboť Duch i nevěsta praví Pánu Ježíši: „Přijď!“ (srov. Zj 22,17).Tak se celá Církev ukazuje jako „lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha Svatého“.

Odkazy jsou na sv. Irenee, sv. Cypriána, sv. Augustina a sv. Jana Damašškého a předpokládají zkoumání jejich učení. Od sv. Augustina je tato modlitba: “Dýchej ve mně, Duchu svatý, abych svatě myslel! Pobízej mě, Duchu svatý, abych svatě jednal! Nadchni mě, Duchu svatý, abych svatost miloval. Posiluj mě, Duchu svatý, abych svatost ochraňoval! Ochraňuj mě, Duchu svatý, abych svatost nikdy neztratil!”

V Čl 12 je o charismatech: „Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1 Kor 12,7). Tato charizmata se mají přijímat vděčně a radostně – ať už jsou oslnivá či jen prostá a běžná – neboť jsou potřebám Církve zvlášť přiměřená a užitečná. Mimořádných darů se však nemáme dožadovat nerozvážně, ani od nich nemáme domýšlivě očekávat ovoce apoštolských prací. Posouzení jejich pravosti a řádného používání náleží církevním představeným; jim zvláště přísluší nezhášet oheň Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré (srov. 1 Sol 5,12 a 19-21).“ Členů charismatické obnovy se můžeme ptát podle koncilu: “Nedožaduješ se mimořádných darů nerozvážně? Neočekáváš od nich domýšlivě ovoce apoštolátu a novou evangelizaci?”

Čl. 39 o svatosti Církve: „Církev, jejíž tajemství posvátný sněm předkládá, je podle naší víry nezrušitelně svatá. Kristus totiž, Boží syn – který je oslavován zároveň s Otcem i Duchem jako „jediný svatý“– miloval Církev jako svou snoubenku a obětoval se za ni, aby ji posvětil (srov. Ef 5,25-26). Spojil ji se sebou jako své tělo a vrchovatě ji obdařil darem Ducha Svatého k Boží slávě. Proto všichni v Církvi, ať náleží k hierarchii nebo jsou jí vedeni, jsou povoláni ke svatosti podle apoštolských slov: „Neboť toto je vůle Boží: vaše posvěcení“ (1 Sol 4,3; srov. Ef 1,4). Tato svatost Církve se však stále projevuje a má se projevovat v plodech milosti, kterým dává Duch zrát ve věřících; vyjadřuje se mnohotvárně u jednotlivců, kteří ve svém uspořádání života směřují k dokonalé lásce a vzdělávají druhé. Osobitým způsobem se projevuje v uskutečňování evangelijních rad, které pod vlivem Ducha Svatého přijali mnozí křesťané buď soukromě, nebo v životním způsobu či stavu, který Církev schválila, vydává a musí vydávat ve světě krásné svědectví a příklad této svatosti.“

Čl. 40 o svatosti: „Pán Ježíš, božský učitel a vzor každé dokonalosti, hlásal svým učedníkům, každého stavu – všem i každému jednotlivě – svatost života, jejímž průvodcem a dovršitelem je on sám: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). Všem totiž seslal Ducha Svatého, aby je v nitru vedl k milování Boha z celého srdce, z celé duše, z celé mysli a ze všech sil (srov. Mk 12,30) a ke vzájemné lásce, jako Kristus miloval je (srov. Jan 13,34; 15,12). Kristovi následovníci, povolaní od Boha ne na základě svých skutků, ale z jeho rozhodnutí a milosti, a ospravedlnění v Pánu Ježíši, se stali při křtu víry opravdu Božími dětmi a účastníky Boží přirozenosti, a proto skutečně svatými. Mají tedy svým životem toto přijaté posvěcení s Boží pomocí uchovávat a zdokonalovat. Apoštol je napomíná, aby žili, „jak se sluší na věřící“ (Ef 5,3), a aby jako Boží vyvolení, svatí a milovaní projevovali navenek „milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost“ (Kol 3,12) a přinášeli plody Ducha k posvěcení (srov. Gal 5,22; Řím 6,22). Protože však všichni chybujeme často (srov. Jak 3,2), stále potřebujeme Boží milosrdenství a denně se musíme modlit: „Odpusť nám naše viny“ (Mt 6,12). Každému je proto jasné, že všichni křesťané jakéhokoli stavu a zařazení jsou povoláni k plnému křesťanskému životu a dokonalé lásce. Křesťanská svatost podporuje i v pozemské společnosti lidštější způsob života. O dosažení této dokonalosti ať se věřící snaží všemi silami, které dostali podle míry Kristova daru; aby se následováním Krista a snahou se mu podobat oddali celým srdcem oslavě Boha a službě bližnímu v úplném podřízení Otcově vůli. Svatost Božího lidu tak přinese bohaté plody, jak o tom výmluvně hovoří dějiny Církve v životě tolika svatých.“

Vzorem působení Ducha Svatého je Panna Maria. LG 53 má o Panně Marii: „Katolická Církev, poučena Duchem Svatým, ji uctívá se synovskou láskou jako svou nejmilovanější matku.“ Na Panně Marii je naplněna modlitba: “Sešli svého Ducha a obnovíš tvář země.” Oprávněně ve Fatimě Matka Boží říká: “Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí.” Ostatní vybízí k obrácení, modlitbě a pokání, aby měli účast na tomto vítězství, které je i vítězstvím Ducha Svatého nad ďáblem, světem a hříchem.