Vztah k Božímu milosrdenství může být velice různý. Je možné jej mít špatný a hřešit na milosrdenství Boží. Nejde o maličkost. Hřešení na Boží milosrdenství patří mezi hříchy proti Duchu Svatému. Katechismus kardinála Tomáška uvádí k hřešení na Boží milosrdenství jako příklad lidi před potopou.
Pán Ježíš v Matouš 24,36-39 hlásá, jak chování lidí před koncem světa bude podobné lidem před potopou: „O tom dni však a o té hodině neví nikdo, ani nebeští andělé, toliko Otec sám. Ale jak bylo za dnů Noemových, tak i bude, až přijde Syn člověka. Jako totiž za oněch dnů před potopou jedli a pili, ženili a vdávali se až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nepřišli k rozumu, až přišla potopa a všechny zachvátila, tak tomu i bude, až přijde Syn člověka.“
Pokud někdo jí tak, že hřeší obžerstvím, pije tak, že je opilec, žení se a vdává a je to se smilstvem a proti 6. a 9. přikázání Desatera, tak obvykle zapomíná vstoupit do korábu Církve a tam se zachránit.
Dobu Noemovu a jiné příklady těch, co špatně dopadli uvádí II Petr 2,4-6: „Vždyť Bůh neušetřil padlých andělů, nýbrž svrhl je do pekla a vydal [k mučení] temným propastem, aby byli drženi k soudu. Také světa na počátku neušetřil, nýbrž (jen) Noema, hlasatele spravedlnosti, zachoval se sedmi, když uvedl potopu na svět bezbožníků. Též města Sodomu a Gomoru obrátil v popel a odsoudil ke zkáze a postavil je jako (výstražný) příklad bezbožníkům v budoucnu.“
Kniha Sirachovec 5,4-9: „Nemluv: „Zhřešil jsem a co nepříjemné se mi stalo?“ Nejvyšší totiž nespěchá s odplatou. I když jsi usmířil hřích, nebuď proto bez obavy, aby jsi znovu hromadil hřích na hřích. Nemluv: „Pánovo slitování je veliké, smiluje se nad množstvím mých hříchů.“ Neboť jako milosrdenství, i hněv náhle přichází od něho, ale na bezbožnících spočine jeho hněv. Neodkládej své obrácení k Pánu, ani to neodsouvej ze dne na den. Neboť náhle přijde hněv jeho a v čas trestu zahladí tě.“
O Jidáši čteme, že zradil za peníze Krista (Mk 14,10-11). Na co tyto peníze potřeboval? Aby kupoval a prodával, užíval si bez ohledu na Mistra, který jej povolal za apoštola? Pak lze Jidáše považovat za patrona sekularismu a následovníka lidí před potopou a rovněž lidí před dnem Soudu.
Jidáš je uváděn jako příklad zoufalství nad Božím milosrdenstvím (Mt 27,5). Je o něm řečeno, že by bylo lépe kdyby se vůbec nenarodil (Mk 14,21). Zoufalství nad Božím milosrdenstvím a neschopnosti se k němu obrátit se může dočkat ten, kdo žije sekularisticky.
Z listu papeže Petra výše uvedeného jsou i chvályhodné opaky lidí nepraktikujících homosexualitu jako Sodoma a Gomora, nežijících jako lidé před potopou a andělů v čele se svatým Michaelem, který uznal řád daný Bohem a jehož jméno znamená: “Kdo jako Bůh.”
Stigmatizovaný sv. PIo 3. června roku 1919 o. Benedettovi píše: „Můj nejdražší otče, ať Vám Ježíš žehná a posílí Vás! Nemám volnou ani minutu, všechen čas je určen k osvobozování bratří ze satanských pout. Nechť je za to Bůh pochválen. Proto Vás prosím, odvolávaje se na milosrdenství, abyste si spolu s jinými nedělali starosti, neboť největším milosrdenstvím je vyrvání duší satanovi, který je uchvátil, a jejich získání pro Ježíše. A právě to neúnavně činím ve dne i v noci… Přichází nespočet osob všech tříd obou pohlaví jenom proto, aby se vyzpovídaly, a o to jsem žádán. Jsou nádherná obrácení. Ať se tedy všichni uklidní a spokojí se s mou modlitbou, v níž na ně před Ježíšem neustále pamatuji.“
Na Boží milosrdenství nehřešila Panna Maria, Matka milosrdenství. Ve chvalozpěvu „Velebí má duše Pána“ Lk 1,50 uvádí bázeň Boží jako důležitou podmínku Božího milosrdenství: „…a jeho milosrdenství od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho boji.“