Správného soudu o věcech docházíme, když se ptáme na jejich příčiny a cíle. Příčinu a cíle křížových výprav (válek) popisuje Izidor Vondruška v díle II., 45 Životopisů svatých:

„Pouti do Svaté země dály se v prvních dobách křesťanských četně a bez překážky. Ani Arabové, dobyvše Jeruzalém r. 636, nebránili poutníkům. Avšak když Seldžukové r. 1073 dobyli Jeruzaléma a křesťany počali utlačovati, křesťané se obrátili k papeži Řehoři VII. o pomoc. Řehoř VII. skutečně vydal provolání k výpravě křížové, ale spor s králem Jindřichem IV. mařil jeho úmysl. Teprv papež Urban II. (1088-1099) pohnul na sněmech v Piacenze a Klermontě křesťany k tažení křížovému. Poutník Petr Amienský viděl na vlastní oči soužení křesťanů ve Svaté zemi a přinesl listy patriarchy jeruzalémského Simeona.

Papež líčil s úchvatnou výmluvností útrapy, které je snášeti lidu křesťanskému ve Svaté zemi. Vybízel přítomné na sněmě klermontském k tažení křížovému a udělil všem, kdož nikoli z ctižádosti nebo ze ziskuchtivosti, nýbrž z pobožnosti chopí se zbraně, odpuštění trestů kanonických a postavil rodiny a statky pod ochranu Církve. Řeč papežova byla přijata s nadšením. Tisícové padli na kolena volajíce: „Bůh tomu chce!“ a připjali si na plece červený soukenný kříž. Od toho kříže nazváni byli křižáci.

První výpravu vedl Bohumír Bouillonský, vévoda lotrinský, s četnou šlechtou. Křižáci po mnohých obtížích dorazili do Jeruzaléma a dobyli ho 15. července 1099. Králem jeruzalémským byl zvolen Bohumír, ale nepřijal koruny královské z úcty ke Spasiteli, který na těch místech nesl trnovou korunu, a přijal název „ochránce Božího hrobu“. Křižáci však podléhali v boji proti přesile nepřátelských sousedů. Roku 1144 mohamedáni dobyli Edessy. Edessa však byla klíčem ke království jeruzalémskému. Událost ta pobouřila Evropu.

Druhou výpravu, kterou na rozkaz papeže Eugena III. (1145-1153) vyhlašoval sv. Bernard, opat kláštera clairveauxského, podnikli francouzský král Ludvík VII., německý král Konrád III. a český kníže Vladislav II. Výprava se nezdařil. Mohamedáni dobyli Jeruzaléma 1187.

Třetí výpravu podnikl německý císař Bedřich I. Barbarossa, francouzských král Filip II. August, anglický král Richard zvaný „Lví srdce“ a rakouský vévoda Leopold V.. Výprava se konala r. 1190. Nezdařila se.

Čtvrtou výpravu podporoval energický papež Innocenc III. (1198-1216). Avšak flanderský hrabě Balduin a montferatský markrabě Bonifác místo aby pomáhali křesťanům ve Svaté zemi, dobyli Cařihradu a založili v Cařihradě latinské císařství (1205-1261). Z této výpravy jen Benátčané měli užitek pro své styky s Cařihradem.

Tehdy vznikla myšlenka vypraviti i děti proti mohamedánům. Bez dovolení papežova bylo posláno asi 30.000 dětí z francouzské země a 20.000 dětí z německých a jiných zemí roku 1212 proti mohamedánům. Nadšení zachvátilo děti. Ale tato výprava nemohla ovšem skončit jinak než nezdarem. Děti zahynuly z větší části už cestou, ostatní prodány v otroctví mohamedánů.

Pátá křižácká výprava byla ustanovena úsilím papeže Innocence III. na sněmu lateránském r. 1215. Papež uložil duchovenstvu, aby odvádělo dvacátý díl příjmů na tento účel. Sám pak a kardinálové odváděli desátý díl příjmů ve prospěch výpravy. Do Svaté země táhl uherský král Ondřej II. a rakouský vévoda Leopold VI.. Německý císař Bedřich II. sliboval zúčastnit se výpravy, ale váhal a vydal se teprve r. 1228 na cestu s nepatrnou mocí válečnou.

Šestou a sedmou výpravu křížovou podnikl francouzský král sv. Ludvík IX. roku 1248 a 1270. A poté zašlo nadšení pro Svatou zemi. Papež Řehoř X. usiloval na všeobecném sněmě Lyonském, konaném r. 1274, o novou výpravu, ale marně. Křesťané ve Svaté zemi pozbývali državy za državou, až r. 1291 padla poslední pevnost Akon v ruce mohamedánů. Křižáckými výpravami vzrostlo náboženské vědomí v Evropě, poznání nových národů a zemí, povzneslo se umění, řemeslo a nastal čilejší ruch obchodní.“

Ti, kdo je chtějí odsuzovat negativa křížových válek je mohou snáze, než na časově od nás vzdálených křížových válkách, najít na válkách 20. a 21. století. Tyto časově bližší války co do oprávnění a výsledků nejsou méně problematické. V Evropě jde o první a druhou světovou válku, války v Jugoslávii a na Ukrajině. Z celkového výčtu dalších válek jen některé: Sýrie, Irák, Afgánistán, Lýbie, Sudán, Kongo, Rwanda, Kambodža.