Kdo byla Anička Tomanová? Zemřela 29. března 1957. V knize Chudobka z Orlických hor je kázání vyšehradského kanovníka ThDr. Antonína Stříže při jejím pohřbu v Dubenci. ThDr. A. Stříž byl duchovní vůdce Aničky Tomanové. Mezi mnoha jeho počiny nebývá zdůrazňována jeho láska k tradici, jak je vyjádřena např. knihou Modlitby prvních křesťanů. Jako censor knih dával posudek „Nihil obstat“ na knihy. Patří mezi ně Satan v Illfurtu od P. Sutera. Kázání v Dubenci o Aničce je příkladným svědectvím o katolické víře a nezmiňuje stigmata zemřelé:

„Každé loučení bývá těžké a bolestné. Ale někdy do zármutku z odloučení vpadají jasné, konejšivé paprsky. To tehdy, když víme, že pro milovanou bytost kynou v dáli šťastné dni, a máme naději, že se s ní opět shledáme. Do našeho loučení s Aničkou Tomanovou se linou jasné, přímo oblažující paprsky. Vždyť kam odchází? Tam, kam tíhla celou duší po všechna léta. Neubírá se do ciziny, nýbrž ke svému milovanému Pánu – Bílému Králi, jak Ho ráda nazývala. Přejeme jí ze srdce odpočinutí u Jeho Srdce. Když se nyní skončilo Requiem, zazněla chrámem píseň „Bože chválíme Tebe“, kterou jste všichni ze srdce zpívali. Zvláštní to zjev! Nad rakví se přece ozývají vždy žalozpěvy. Co znamená tedy váš jásavý, radostný chvalozpěv?

Vy jste dobře vystihli, že není třeba se rmoutit a že i ty slzy nejbližších, kteří stojí kolem její rakve, nejsou slzami bezútěšného smutku, nýbrž výlevy srdce rozechvělého loučením, ale přitom oddaného láskyplnému řízení Božímu. Vystihli jste, co bylo náplní jejího život: chváliti Boha. A tato její píseň chvály se nekončí, nýbrž rozeznívá se plně ve věčnosti. I její jméno Bohuslava, které dostala při přijetí do III. řádu sv. Dominika, vystihuje její zaměření. A čím oslavovala Boha? Pěla mu píseň bolesti a píseň lásky. Nežila vlastně na zemi, nýbrž mezi nebem a zemí jako Spasitel na kříži. Sotva ve svém dětství prvními krůčky se rozběhla po cestičkách a lučinách rodných Pastvin, vypověděly jí nožky službu a ani po bolestných chirurgických pokusech již se nevzpamatovaly a brzy byla upoutána na lůžko, z něhož již nikdy nepovstala. Znetvoření páteře, jež mělo za následek, že žebra neustále tlačila na vnitřnosti, již samo stačilo, aby ve dne v noci cítila bolesti. A přitom choroby, které si u ní střídavě podávaly ruce, byly stále novými přítěžemi jejího kříže. Jak každý nemocný spěchá z lůžka, nemoha se dočkat, až se zase bude volně pohybovat! A naše Anička přes 40 let stále byla přikovaná na lůžko, na němž se ani obrátit nemohla!

Nejednou slýcháte, drazí přátelé, jak lidé, když na ně dolehne nějaké utrpení, hněvivě vybuchnou: „Proč mě Bůh trestá? Vždyť jsem nikomu neublížil!“ Celá léta se k Bohu neznají, nepřipomínají si, jakými dary je neustále zahrnuje, a neděkují Mu, ale běda, když se jich dotkne něco nemilého, co zkříží jejich plány! Pak hned najdou viníka a tím je Bůh. Vidí v Bohu nespravedlivého mstitele, jenž neprávem zasahuje do jejich klidného života. Zdalipak na rtech nebo aspoň v srdci naší trpitelky se ozvala někdy tato otázka: „Proč mě Bůh trestá?“ Nikdy. A vy, kteří jste ji znali, přesvědčili jste se, že o svých bolestech nemluvila. Bylo často na ní vidět, že velmi trpí – to zastříti nemohla, ale sama si nikdy nestěžovala.

Trestal Bůh toto dítě? Za co by ji byl trestal? Nevyšla z rukou svých zbožných rodičů, práh školy nepřekročila, v pochybné společnosti se neoctla, nic závadného jí nepřišlo do rukou.. Jejím zájmem bylo jen to, co směřovalo k Spasiteli. Modlitba byla jejím denním, ano i nočním zaměstnáním. A Ježíš byl jejím učitelem, Jeho přesvatá Matka její vůdkyní. A čemu se naučila při své vnímavosti ve škole tohoto Božského Mistra? Naučila se vážit si kříže jako nejvzácnějšího pokladu, jako drahocenného odkazu, který Ježíš svěřuje těm, kteří Ho milují. Náš Pán byl nerozlučně spjat s křížem. Ne teprve tehdy, když Mu drsné břevno bylo vloženo na bedra. Přijal kříž do svého Srdce již v té chvíli, kdy se Jeho Srdce počalo utvářet v lůně Jeho Matky. A ten kříž rostl v Něm a s Ním. „Celý život Kristův byl kříž a mučednictvím,“ prohlásili o Něm svatí Otcové.

Anička Tomanová, učenlivá žákyně Kristova, neviděla ve svém kříži trest, nýbrž velikou milost. Mohla říci se svatým Pavlem: „Mně daleko budiž chlubit se, leč v kříži Pána našeho Ježíše Krista, jímž byl pro mne ukřižován svět a já světu (Gal 6,14).“ Svaté Kateřině Sienské jednou se zjevil Spasitel držící dvě korunu, jednu zlatou, posetou drahokamy a druhou trnovou a dal Kateřině na vybranou, kterou by si od Něho přála. Ona se nerozmýšlela a sáhla hned po trnové: „To je koruna, která Tebe zdobila, ta buď i mou!“ A naše Bohuslava volila stejně. Věděla, že Ježíš hledá duše, které by se s Ním obětovaly na usmíření za hříchy světa, i nabízela se ochotně za smírnou oběť a každý nový kříž vítala s tichou radostí. A tajila své bolesti, říkala: „Skrytá oběť je celá oběť.“ Vím, ona sama by se bránila, že zde poukazujeme na její osobu s chválou. Sama se nazývala „Chudobkou Ježíšovou.“ Nikoli fialkou, která je přece symbolem skrytosti, skromnosti, nýbrž chudobkou. Proč? Protože – jak říkala – k fialce se každý rád skloní, pozvedá ji a těší se z její vůně, ale chudobky si nikdo nevšímá a šlape po ní. Tak pochopila tajemství „maličkých duší“, které právě svou pokorou se líbí Pánu, Mistru a Vzoru pokory. A mohla by nyní zvolati: „Radujte se se mnou, neboť jsem byla maličká, zalíbila jsem se Pánu.“

Takto ve skrytosti v rodných Pastvinách, potom krátce v Koclířově a posledních deset let v Dubenci vydávala se v oběť Kristu. A zatímco nesčetné tisíce lidí činí ze svého těla nástroj hříchu a zkázy, jí bylo její trpící tělo nástrojem, z jehož bolestně napjatých strun vyluzovala píseň lásky. Mnozí z vás, milí přátelé, jste k ní přicházeli s prosbami, aby se modlila za vás nebo za vaše příbuzné o pomoc Boží v utrpeních tělesných i duševních. Proč jste tak důvěřovali v účinnost jejích modliteb? Věděli jste, že duše, která setrvává ve své dětské nevinnosti, duše světem neporušená, stále s Kristem a pro Krista trpící, Boha milující a stále s Ním modlitbou se spojující, musí míti silný úvěr u Jeho Srdce a může čerpati z tohoto zdroje všech milostí a darů.

A ona byla tak citlivá k utrpení druhých a tak obětavá, že když slyšela, jak někdo trpí, říkala: „Pane, přenes jeho utrpení na mne! Já nejsem k ničemu, mohu tedy trpět, ale on potřebuje zdraví, aby mohl živit rodinu!“ Na tom je vidět, že čím více kdo miluje Boha, tím horlivěji plní též druhé přikázání lásky - lásky k bližnímu. Její život byl tedy písní bolesti a lásky, ale též písní radosti. Radovala se z kříže, radovala se z dobroty a lásky milovaného Spasitele, z mateřského Srdce svaté Panny, Královny srdcí, jíž se zasvětila jako nevolnice. Tato radost vyzařovala z jejích očí, z jejích hovorů. Víte, přátelé, jak ráda si zažertovala a jak dovedla vtipně rozptýlit starosti a chmury, s nimiž jste se jí svěřovali: „Oplývám radostí ve všem svém soužení,“ mohla říci s apoštolem Pavlem (2 Kor 7,4).

Poukázala jsem na krásné vlastnosti naší Aničky Bohuslavy, na její pokoru, hrdinnou trpělivost, hluboce křesťanské smýšlení, láskyplné spojení s Kristem, něžnou oddanost Matce Boží, pohotovost k obětem za bližní. Je přece třeba, aby její příklad zářil duším klesajícím a malověrným a povzbuzoval k svaté lásce. Přitom velebíme Pána, jenž zahanbuje chytrost světa a zjevuje svou Božskost maličkým, poníženým. Děkujeme Mu za divy, která Jeho milost dovede tvořit v nástrojích nejchatrnějších. Ale není to jednostranné, ukazujeme-li jen samé světlé stránky na životě naší zesnulé? Neměla také chyby? Vždyť i svatí miláčci Boží se obviňovali z poklesků a lkali nad svou ubohostí a nevěrností. Ano, i naše zvěčnělá byla si vědoma svých chyb, ale zatímco většina lidí se přímo brodí v hříších a ani nepomyslí na to, aby si je přiznali, jich želeli a z nich se kajícně vyznávali, ona se slzami litovala svých nejmenších chybiček, i když nebyly dobrovolné, a upřímně je vyznávala. Plakala nad těmito poklesky lidské křehkosti, zatímco mnozí nedovedou vyronit slzu nad těžkými hříchy, jimiž po léta uráželi dobrého Boha a mučili Srdce Spasitelovo.

Milá Aničko – Bohuslavo! Již dozněla tvá píseň bolesti. Až na věčnosti se ukáže, kolik duší jsi zachránila svým obětním utrpením a svými modlitbami, kolik duší jsi povzbudila k horlivosti a k úsilí o dokonalost, kolika duším jsi pomohla z očistcových strastí. Tvůj příklad nás učí, abychom těžili ze svého zdraví, jako ty jsi uměla těžit ze své nemoci. Děkujeme ti za všecky tvé oběti, děkujeme s tebou drahému Spasiteli a Jeho přesvaté Matce za všecky milosti, kterými jsi byla obdařena za svého života. Dozněla tvá píseň bolesti. Ale nedozněla tvá píseň lásky. Ta se teprve nyní rozezní v souzvuku s nebeskými duchy u trůnu Krále slávy. Bude to píseň radosti nepomíjející a vrcholné. A budeš dále konat dílo zde v bolestech počaté: svolávat milosrdenství a milost na duše, které zde ve světě zápasí, vyprošovat dítkám, aby si uchovaly lilii čistoty, mládeži, aby se přimkla k Srdci Božského Přítele, kněžím, aby svítili věřícím slovem i příkladem, národu, aby se očistil a spěl k svému povznešení. Tvá dobrá Matka Církev, jež tě chovala na svém klíně a živila tě Tělem Beránkový, dnes tě vkládá do rukou Božích a pěje ti na cestu: „Přispěchejte svatí Boží, vstříc pospěšte andělové Páně, vězměte s sebou její duši a doprovoďte ji před trůn Nejvyššího! Přijmi tebe Kristus, jenž tě povolal, a do síní nebeských uveďtež tě andělé!“