Církev katolická je samospasitelná. Tvrzení, jež moc často neslyšíme. V katechismu kardinála Tomáška z r. 1968 je č. 26 Povinnosti k Církvi katolické a tam: „Církev katolická je samospasitelná. – Slovo „samospasitelná“ neznamená: Bude zaručeně spasen každý, kdo náleží do Církve katolické, anebo zavržen, kdo žije mimo ni. Slovo „samospasitelná“ znamená: Nemůže být spasen, kdo se v Církvi nenalézá vlastní vinou.

Tak je třeba rozumět větám: „Nemůže Boha mít za Otce, kdo by neměl Církev za matku.“ (svatý Cyprián, biskup-mučedník, zemřel roku 258) „Kdo se odlučuje od Církve, odlučuje se od Krista.“ (IV. lateránský sněm, r. 1215). Kdo může být spasen mimo Církev katolickou? – Mimo katolickou Církev může být spasen ten, kdo žije mimo ni bez vlastní viny, hledá však upřímně pravdu, plní svědomitě vůli Boží, jak ji poznává a je posvěcen milostí Boží. Tak může být spasen jinověrec, ano i člověk nepokřtěný. Hřích dědičný může mu být odpuštěn křtem krve nebo křtem touhy (čl. 40). Těžký osobní hřích může být někomu odpuštěn dokonalou lítostí (to je lítostí z lásky k Pánu Bohu). V těchto případech však často chybí mnoho prostředků, jimiž lze dojít spásy snáze a jistěji,“

Místo o katolické samospasitelné Církvi se dnes slyší jak je katolická Církev spásokazitelná. Mnozí církevní představitelé a „věřící“ se omlouvají za Církev. Je to podobné jako kdyby se za dopravní nehody neukázněných apod. omlouval stát od prezidenta až po běžné občany a styděl se za správnost dopravních předpisů. Pán Ježíš se neomlouval za Jidáše. Ani apoštolové se neomlouvali za Jidáše a podobné provinilce. Hlásali Desatero a další předpisy tvořící vztah k Bohu a lidem jako to, co chyby nemá a k chybám nevede. I. nicejský koncil se neomlouval za Aria, ale odsoudil jeho bludy. Podobně další koncily. Tridentský koncil se neomlouval za bludy Luthera, Kalvína a Zwingliho.

Církev dostala spásu od Boha, a proto ji má a lidem spásu nekazí, ale dává. Ze samospasitelnosti katolické Církve je důvod do ní vstoupit a v ní setrvat. Ten, kdo tomu nevěří a spásu odmítá anebo chápe jinak, udělá lépe, když do ní nevstoupí. Pokud má tuto nevěru v sobě, ať ji napraví anebo bude lépe, když z Církve vystoupí. Přiznání možnosti spásy mimo katolickou Církev rovnocenným ne-li přednostnějším způsobem je modernistické.

Pokoncilní katechismus kardinála Tomáška není v rozporu s dřívějším učením ani s II. Vatikánským koncilem, Lumen gentium čl. 8.: „To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (srov. Jan 21,17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28,18n), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3015). Tato Církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. Ovšem i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě. Jako Kristus vykonal dílo vykoupení v chudobě a v pronásledování, tak je i Církev povolána vydat se toutéž cestou, aby lidem zprostředkovala plody spásy.“ Tak jako se ve mši svaté u konsekračních slov nad kalichem užívá místo „za mnohé“ „za všechny“, tak se výraz LG 8 o „mnoha prvcích posvěcení a pravdy“ převádí na chápání „všechny prvky posvěcení a pravdy.“

Názor jak nekatolíkům a dokonce i nekřesťanům nic nechybí popírá 17. ekumenický koncil florentský v letech 1438-1445 za papeže Evžena IV., který jednal o unii s východními Řeky, Armény a Jakobity. V bulle Cantate Domino ze 4.2. 1441 je: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo mimo katolickou Církev, nejen pohané, ale také Židé, heretici a schizmatici nemohou být nikdy podílníky na věčném životě, ale že přijdou do věčného ohně “připraveného ďáblu a jeho andělům,”(Mt. 25.41) pokud se s Ní před smrtí nespojí, a že jednota těla Církve je natolik důležitá, že pouze ti, kteří v této jednotě zůstávají, mohou obdržet věčnou náhradu za své posty, milodary a další úkony křesťanské zbožnosti a za povinnosti křesťanského vojáka. Nikdo, ať jsou jeho milodary jakkoli veliké, nikdo, i kdyby prolil svou krev pro jméno Kristovo, nemůže být spasen, pokud nesetrvá v náruči a jednotě katolické Církve.“ To je důvod vzniku východních církví sjednocených s Římem, z nichž nejpočetnější jsou řeckokatolíci.

Společné prohlášení papeže Františka a patriarchy Moskvy a celé Rusi Kirilla 13.2.2016 v Havaně čl. 24 umožňuje považovat pravoslaví za stejně spasitelné: „Pravoslavné a katolíky spojuje nejenom společná tradice církve prvního tisíciletí, ale také poslání hlásat Kristovo evangelium v dnešním světě. Toto poslání zahrnuje vzájemnou úctu mezi členy křesťanských komunit a vylučuje jakoukoli formu proselytismu. Nejsme soupeři, ale bratři, a toto pojetí má vést veškeré naše konání k sobě navzájem i vůči vnějšímu světu. Vybízíme katolíky a pravoslavné všech zemí, aby se učili žít společně v pokoji a lásce, a „v souladu stejně smýšleli“ (Řím 15,5). Nelze proto připustit užívání nekalých prostředků podněcujících věřící, aby přecházeli z jedné církve do druhé, a popírat tak jejich náboženskou svobodu nebo jejich tradice. Jsme povoláni praktikovat příkaz apoštola Pavla: „Snažím se totiž o to a kladu si za čest, že nekážu evangelium tam, kde jméno Kristovo je už známo. Nechci stavět na jiných základech“ (Řím 15,20).“

Florentský koncil má shodu s vyznáním víry sv. Atanáše Quicumque: „Kdokoli chce být spasen, především se musí držet katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky…“ I. Vatikánský koncil v kap. IV., Pastor aeternus požaduje pro výkon papežského úřadu soulad s tradicí: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“

Děkuji Ti Bože, za samospasitelnou katolickou Církev!