Katechismus kardinála Tomáška má téma ­„Známost”: Jen ten bude šťasten ve stavu manželském, koho Bůh k tomuto stavu určil. Do stavu manželského volá Bůh toho, komu dal k tomu náklonnost a schopnosti. Kdo je ve věku, kdy může pomýšlet na manželství, má nejprve dobře poznat osobu, se kterou chce uzavřít manželský sňatek. Je to důležité, aby se mohli oba přesvědčit, zdali se k sobě hodí pro šťastný společný manželský život. Takoví mají právo mít spolu známost. Známost je dovolena, když je pro manželství. To znamená, že mají právo spolu chodit nikoliv pouze pro zábavu, nýbrž proto, aby poznali, zda se hodí k manželskému životu. Kdyby ještě nemohli myslet na brzký manželský sňatek, pak nemají právo spolu udržovat známost.

Známost, v níž je předem vyloučena možnost manželství, je nedovolena a stává se hříšnou. Známost má být čistá, to znamená, že oba si mají zachovat neporušenou mravní čistotu a chránit se všeho, co by bylo proti studu a mravní čistotě. Jen čistá známost může být dobrou přípravou na šťastné manželství. Známost má být veřejná, to znamená, že o jejich známosti mají vědět rodiče a nemají se spolu tajně scházet o samotě nebo za tmy. Je-li známost takovým způsobem veřejná, pak snadněji zůstává také čistá.“

Zájemců o sňatek v kostele se týkají otázky jako: „Prožíváte známost podle katechismu? Lze vám věřit, že pokud neprožíváte známost podle katechismu, budete podle něj prožívat manželství?“ Tak může nastat náprava anebo odchod špatných žadatelů, co nemají zájem např. přijmout děti a vychovat je podle Božího zákona.

Zlo je opak dobra a jeho nedostatek. Mezi mravní zla patří rozvody, a proto je Církev odmítá. Tridentský katechismus II., hl. VIII., ot. XI: „Avšak Bůh manželství nejen ustanovil, nýbrž, jak svědčí svatý sněm Tridentský, ustavičný a nerozlučitelný závazek mu přiznal, jak to Spasitel vyslovil: „Co Bůh spojil, toho člověk nerozlučuj.“ Ačkoliv to pak již k manželství, pokud je řádu přirozeného, náleží, aby bylo nerozlučné: toto však nejvíce platí, pokud je svátostí; odkud také ve všem, co je mu po zákonu přirozeném vlastního, nejvyšší dokonalosti nabývá. Avšak i povinnosti a vychování dítek i jiným manželským účelům odporuje, aby byl svazek jeho rozlučitelný.“

Pastorace postavená na dogmatice a morálce se snaží pravdy víry a mravů převést do života. O řadě návrhů na synodě o rodině roku 2014-15 platí, že jsou tragédií, protože jejich autoři buď neznají anebo míní popírat katechismus. Např. KKC schváleným Janem Pavel II. r. 1992 č. 1650: „Jestliže rozloučení uzavřeli civilní sňatek, nacházejí se v situaci, která objektivně odporuje Božímu zákonu. Proto nemohou – pokud tato situace trvá – přistupovat ke svatému přijímání. Z téhož důvodu nemohou vykonávat v Církvi zodpovědné funkce. Smíření prostřednictvím svátosti pokání může být uděleno pouze těm, kteří litovali, že porušili znamení smlouvy a věrnosti Kristu, a kteří se zavázali, že budou žít v naprosté zdrženlivosti.“

K manželství patří dítě. Místo o utrpení rozvedených je správné mluvit o utrpení jejich dětí. Toto utrpení se týká též dětí zabíjených umělými potraty. Jak jim pomůžeme? Rada: „Nesuďme!“ snadno vede k převrácení věcí a z viníka dělá nevinného či dokonce oběť. U zla umělých potratů se pro jejich plošné zavedení argumentuje okrajovými případy jako otěhotnění po znásilnění apod., a tak se vytváří zvrácené mínění, že dítě je nepřítel a zlo, jež se odstraní dobrým potratem. U rozvodů se argumentuje tím, jak je někdo v manželství ohrožován na životě a dobrý rozvod jej osvobodí od tohoto zla. Zlo umělých potratů a rozvodů pak žádá stále více lidí, místo toho, aby drželi jako dobro manželství a děti. Rozvodem a umělým potratem často trpí lidé za své osobní hříchy.

Označení „teplouš“ zkušenost se zvýšenou teplotou znamenající poruchu těla přenáší racionálně na homosexuální projevy. Nemravná politická korektnost přinesla preferování hříšníků a globální oteplování světa v podobně rafinovaného šíření boje za svazky lidí stejného pohlaví, zvláště skrze gender. Je tragické, když o „své“ manželství bojují zejména homosexuálové a kněží, co opustili kněžskou službu! Pomocí je žádat od viníka pokání a obnovu celého pokladu víry a mravů. Sv. Bernardin ze Sieny varuje v díle O dokonalosti křesťanské: „Zlým lidem a hříšníkům se často zdá, že mají právo považovat Boha jen za milosrdného.“

Manželství je dobro, které není povinnost pro všechny. Tridentský katechismus II., VIII., XII.: „Že pak Hospodin řekl: „Ploďte se a množte se, to k tomu směřuje, aby se jednotlivým lidem oznámilo, za jakou příčinou bylo manželství ustanoveno, ne však, aby se jednotlivým lidem ukládala jeho nutnost; neboť nyní, když již je rozmnoženo lidské pokolení, nejen žádný zákon nikoho nenutí, aby ženu pojal, nýbrž spíše panenství se doporučuje a v Písmu svatém radí, jelikož je vznešenější než stav manželský a vyšší v sobě svatost a dokonalost obsahuje. Tak Pán a Spasitel náš učil takto: „Kdo může pochopit pochop.“ Apoštol pak píše: „O pannách mi Pán nedal příkaz, ale dávám radu jako milosrdenství došlý u Pána, abych byl věrný.“

Evangelium sv. Matouše 19, 10-12: „Učedníci mu řekli: »Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit.« Odpověděl jim: »Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno. Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od narození a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí!«

Již první stránky bible píší o snaze prvních lidí najít štěstí v přestoupení Hospodinova příkazu a zjištění svého neštěstí, když tuto cestu zvolí. Na hříchu se štěstí nevybuduje. To platí pro jedince, manželství, rodinu, stát i státy. Jako vzor opaku hříchu je předkládána svatost Panny Marie a svatých. Jsou osoby jako sv. Rita, co měly mimořádné těžkosti nejen v manželství, ale hříchy nepáchaly.