„Kdo jsem já, abych soudil homosexuály.“ Výrok nad nímž zajásal četný tisk, rozhlas a televize. A soudí: „Církev se přestává mračit na homosexuály. Homosexuální chování přestává být těžce hříšnou zvráceností a hříchem do nebe volajícím.“ Vzor teologů sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické II-II, 69 má šest otázek o soudu.
Začíná otázkou, zda soud je úkon spravedlnosti a odpovídá: „Musí se říci, že soud vlastně znamená úkon soudce, jakožto soudce. Soudce se však nazývá jakožto právo dící. Právo však je předmětem spravedlnosti, jak jsme měli shora. A proto soud odnáší podle prvního významu jména výměr nebo určení spravedliva nebo práva. Že však někdo dobře vymezí něco ve skutcích ctnostných, vychází vlastně ze zběhlosti ctnosti, jako čistý správně vymezí to, co náleží k čistotě. A proto soud, který obnáší správně vymezení toho, co je spravedlivé, náleží vlastně ke spravedlnosti. Proto praví Filosof, v V. Ethic., že lidé se utíkají k soudci jako k nějaké oduševněné spravedlnosti.“
Kdo jiný než papež má především soudit a určit co je právo a spravedlnost? Samozřejmě tak, aby splnil též II. Vatikánský koncil, na nějž se odvolává. Např. Dei verbum 10: „Je tedy zřejmé, že posvátná Tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha Svatého přispívají účinně ke spáse duší.“ Uvedené splňuje andělský učitel sv. Tomáš a podle doporučení řady papežů u něj je správné hledat bezpečné řešení:

Otázka zda je dovoleno soudit: „Při druhé se postupuje takto: Zdá se, že není dovoleno soudit. Nedává se totiž trest, leč za nedovolené. Ale soudícím hrozí trest, kterému uniknou nesoudící, podle onoho Mt 7,1: „Nesuďte a nebudete souzeni.“ Tedy soudit je nedovolené.
Mimo to Řím 14,4: „Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? Svému pánu stojí nebo padá.“ Avšak Pánem všech je Bůh. Tedy žádnému člověku není dovoleno soudit.
Mimo to žádný člověk není bez hříchu, podle onoho I Jan 1,8: „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda.“ Ale hřešícímu není dovoleno soudit, podle Řím 2,1: „Neomluvitelný jsi člověče, jenž soudíš; v čem totiž jiného soudíš, sama sebe odsuzuješ, neboť totéž činíš, co soudíš.“ Tedy nikomu není dovoleno soudit.
Avšak proti je, co je Deuteronomiu 16,18: „Soudce a učitele ustanovíš ve všech svých branách, aby soudili lid spravedlivým soudem.“

Odpovídám: Musí se říci, že soud je dovolený, pokud je úkonem spravedlnosti. Avšak, jak je patrné z řečeného, k tomu, aby byl soud úkonem spravedlnosti, vyžadují se tři: a to nejprve, aby vycházel z pohnutky spravedlnosti, za druhé, aby vycházel z moci předsedy, za třetí, aby byl vynášen podle správného pojmu opatrnosti. Chybí-li pak některé z těchto, je soud chybný a nedovolený. A to jedním způsobem, když je proti správnosti spravedlnosti a tak sluje soud zvrácený a nespravedlivý. Jiným způsobem, když člověk soudí o těch, v nichž nemá moci, a tak sluje soud uchvácený. Třetím způsobem, když chybí jistota důvodu, třebas když někdo soudí o těch, která jsou pochybná nebo skrytá, pomocí nějakých lehkých dohadů. A tak sluje soud podezíravý nebo lehkovážný.
K prvnímu se tedy musí říci, že Pán zde zakazuje soud lehkovážný, který je o úmyslech srdce nebo o jiných nejistých, jak praví Augustin, O řeči Páně na hoře. Nebo zakazuje soud o věcech božských, o nichž, protože jsou nad nás, nemáme soudit, nýbrž jednoduše je věřit, jak praví Hilarius k Mat. Nebo zakazuje soud, který není z blahovůle, nýbrž z hořkosti srdce, jak praví Zlatoústý.
K druhému se musí říci, že soudce je ustanoven jako služebník Boží. Proto se praví Deut 1,17: „Co je spravedlivé, suďte“, a pak dodává: „Neboť Boží je soud.“
K třetímu se musí říci, že ti, kteří jsou v těžkých hříších, nemají soudit ty, kteří jsou ve stejných hříších nebo menších, jak praví Zlatoústý k onomu Mat 7,1: „Nesuďte.“ A zvláště je tak rozuměti, když ony hříchy jsou veřejné, protože z toho vzniká pohoršení v srdcích jiných. Jestliže však nejsou veřejné, nýbrž tajné, a nastává nutnost soudit z povinnosti, může s pokorou a bázní buď usvědčovat nebo soudit. Proto praví Augustin, O řeči Páně na hoře: „Jestliže se shledáme v téže neřesti, zalkejme a zvěme k podobné snaze.“ Ale neodsuzuje se takto člověk proto, aby si zjednal nové zasloužení odsouzení, nýbrž proto, že odsuzuje jiného, ukazuje, že sám je podobně hodný odsouzení.“
Zda soud vycházející z podezřívání je nedovolený: „Musí se říci, že, jak praví Tullius, podezření obnáší domnění zlého, když vychází z lehkých známek, a to se přihodí z trojího. A to, jedním způsobem z toho, že někdo sám o sobě je zlý, a z toho jako vědom své zloby, snadno o jiných špatně smýšlí, podle onoho Eccle 10,3: „Na cestě blázen jde a protože sám je nemoudrý, všechny za blázny považuje.“ Jiným způsobem pochází z toho, že někdo špatně cítí vůči druhému. Když totiž někdo pohrdá, nebo nenávidí někoho, nebo se zlobí nebo mu závidí, z lehkých znamení se domnívá o něm zlé, protože každý snadno věří, čeho si přeje. Třetím způsobem pochází z dlouhé zkušenosti. Odtud Filosof praví, v II Rhetor., že „starci jsou nejvíce podezřívaví, protože mnohokrát zakusili chyby druhých.“
Zda pochybné se má vykládat na lepší stránku: „Musí se říci, že, jak bylo řečeno, z toho, že někdo má špatné mínění o někom bez dostatečné příčiny, křivdí mu a pohrdá jím. Nikdo však nemá jiným pohrdat nebo mu nějak škodit bez nutící příčiny. A proto, kde se nejeví jasné známky o něčí zlobě, toho máme mít za dobrého, vykládajíce na lepší stránku, co je pochybné.“

Pokud jde o homosexualitu, tak tu řeší zejména Summa teologická II-II, 154,12 otázkou zda neřest proti přírodě je největší hřích mezi druhy nečistoty. Kladná odpověď má hlavní zdůvodnění, že jde o nejhorší porušení toho, co je v přírodě (tj. spojení opačných pohlaví). Uvádí i sv. Augustina, Vyznání III.: „Ohavnosti, které jsou proti přírodě, musejí být vždy a všude odmítány a trestány. Takové byly Sodomských a kdyby je všichni národové činili, všem by patřil týž trest za hřích podle zákona Božího, který neučinil lidi tak, aby sebe takto užívali. Poškozuje se totiž ono společenství, které máme mít s Bohem, když příroda, jíž on je původcem, se poskvrňuje zvrhlostí náruživosti.“
Svatá Kateřina Sienská, učitelka Církve, napsala papeži Řehoři XI. dopis a v něm: “Jelikož Vám byla svěřena autorita a Vy jste ji přijal, musíte použít svou sílu a moc a pokud ji nechcete použít, bylo by lepší, abyste se vzdal toho, co jste přijal k větší Boží slávě a spáse Vaší duše…”
Jan Pavel II. při nástupu do úřadu papeže řekl v homilii 22.října 1978: „Dnes tak často člověk neví, co nosí uvnitř, hluboko ve své duši a ve svém srdci. Tak často nezná smysl svého života na této zemi. Je zmítán pochybností, která se mění v beznadějnost. Dovolte tedy – prosím vás, s pokorou a s důvěrou vás snažně prosím – dovolte Kristu promlouvat k člověku. Jenom on má slova života. Ano, života věčného!“