Proč se modlit? Po této otázce se často modlitba zpochybňuje. Nedojde na otázky jak a co se modlit. Uniká, že ne každá modlitba je dobrá. Ne každá modlitba může být zákonem víry. Upřesnění podává papež Pius XII. v encyklice Mediator Dei v čl. 45 – 47:
45. V tomto ohledu pokládáme za potřebné osvětlit správným světlem jednu věc, o níž se domníváme, že vám, ctihodní bratři, není neznáma: omyl a klam těch, kteří se domýšleli, že posvátná liturgie je jakousi zkouškou pravd víry, v tom smyslu totiž, že vydala-li některá tato pravda skrze posvátné liturgické obřady plody zbožnosti a svatosti, je prý třeba, aby ji Církev schválila, ne-li aby ji zavrhla. Odtud ten výrok: „Zákon modlitby je zákonem víry.“ (Lex orandi, lex credendi).
46. Ale tak Církev neučí, tak nepřikazuje. Bohopocta, kterou ona vzdává Bohu nejvýš dobrotivému, je jak výstižně a jasně praví sv. Augustin, nepřetržitým vyznáním katolické víry a úkonem naděje a lásky: „Boha je třeba ctít – tak sám tvrdí – vírou, nadějí a láskou“ (Enchiridion 3). V posvátné liturgii otevřeně vyznáváme katolickou víru nejen slavením božských tajemství, konáním oběti a udělováním svátostí, nýbrž i recitováním či zpíváním „Vyznání víry“, které je pro křesťana takřka osobním průkazem, pak pročítáním jiných svědectví víry nebo četbou Písma svatého, jež bylo napsáno z vnuknutí Ducha Svatého. Celá liturgie obsahuje katolickou víru, pokud veřejně dosvědčuje víru Církve.
47. Z toho důvodu, kdykoliv se jednalo o definování některé pravdy Bohem dané, sv. Otcové a sněmy při čerpání z tak zvaných teologických pramenů nezřídka čerpali důkazy z této posvátné nauky; tak například učinil náš předchůdce nezapomenutelné paměti Pius IX., když vyhlásil Neposkvrněné početí Panny Marie. Podobně Církev a sv. Otcové, kdykoli se jednalo o pravdy sporné anebo uvedené v pochybnost, neopominuli hledat osvětlení v úctyhodných obřadech, jež se nám zachovali ze starých dob. A tak máme onen známý a úctyhodný výrok: „Zákon modlitby ať stanoví zákon víry – Legem credendi lex statuat supplicandi.“ (De gratia Dei, „Indiculus“). Posvátná liturgie tedy neurčuje ani neustanovuje katolickou víru neomezeně a svou vlastní mocí, ale spíše, poněvadž je vyznáním nebeských pravd, které podléhají nejvyššímu učitelskému úřadu Církve, může poskytnout důkazy a svědectví nemalé ceny k osvětlení některého článku křesťanské nauky. Chceme-li naprosto a obecně rozlišit a vymezit vzájemné vztahy mezi vírou a posvátnou liturgií, pak můžeme právem říci: „Zákon modlitby ať stanoví zákon víry.“ Totéž je také třeba říci, jedná-li se o ostatní božské ctnosti: „Ve…víře, naději a lásce se vždy modlíme neochabující touhou.“

Po vydání misálu Pavla VI. nastala celá řada odlišností od modliteb s misálem Pia V. a horší vyjádření víry Církve. V liturgii sv. Jana Zlatoustého je, aby katechumeni opustili bohoslužbu po bohoslužbě slova. Stav, kdy i při papežské mši svaté s misálem Pavla VI. jsou blíže oltáři příslušníci jiných náboženství nebo pohané než koncelubrující kněží je v rozporu s římskou liturgickou tradicí.
Podobně je tomu mimo mši svatou. Zásvětná modlitba ke Kristu Králi obsahovala, že islám je falešné náboženství a židovský národ nenaplnil své poslání: „Buď králem i těch, kteří dosud vězí v temnotách pohanství a islámu. Vysvoboď je z temnot bludu a přiveď je do světla svého království. Shlédni konečně milosrdnýma očima také na syny národa, který byl tak dlouho národem tvým vyvoleným a krev, kterou kdysi na sebe svolávali, ať nyní na ně také splyne jako očistný pramen spásy a života.“ Vypuštění těchto slov odpovídá změně přímluv na Velký pátek v misálu Jana XXIII. a Pavla VI. Jsme svědky nejen ekumenického, ale i mezináboženského modlení. Ptejme se naléhavěji jako sv. Ludvík Maria Grignion v Modlitbě za apoštoly posledních časů: „Bože spravedlivý, Bože odplaty, necháš všechno takhle zpustnout? Spěje všechno ke konci jako Sodoma a Gomora? Umlkl jsi navždy? Není už potřeba, aby se židé obrátili k Pravdě? Copak to už Církev neočekává?“
Tradice je pramen pro víru a mravy. V apoštolských konstitucích je kánon 45: „Biskup nebo kněz nebo jáhen, který se s kacíři třeba jen modlí, budiž zbaven úřadu. Dovolí-li jim vykonávati služby náležející duchovním, budiž zbaven hodnosti.“

Apoštolské konstituce, kánon 65: „Vejde-li duchovní nebo laik do synagogy židovské nebo kacířské, aby se modlil: budiž zbaven duchovní hodnosti a laik vyloučen ze svatého přijímání.“
Místní sněm laodicejský r. 343 a kánon 33: „Nesmí se modlit s bludařem nebo rozkolníkem.“
VII. všeobecný koncil, II. nicejský r. 787 a kánon 8: „Jelikož někteří z židovského náboženství bloudí a usmyslili si, že se budou rouhat Kristu Bohu našemu a přetvařovat se, že jsou křesťany, tajně se ho odříkajíce a skrytě světíce sobotu a vyplňujíce ostatní židovské předpisy, nařizujeme, aby tito nebyli přijímáni ani do společenství ani na modlitby ani do Církve, nýbrž ať jsou na veřejnosti dle svého vyznání židy. Jejich děti nekřtít, nedovolit jim koupení otroka ani získávání majetku. Jestliže někdo z nich se s upřímnou vírou obrátí a vyzná ji z celého srdce, slavnostně se zříkaje židovských zvyků a skutků, aby tím i druhé usvědčil a polepšil, takového náleží přijmout, děti jeho pokřtít a upevňovat ve zřeknutí židovských výmyslů. Nebudou-li však takovými, nikterak je nepřijímat.“
Modlitba má přesně vyjadřovat víru a víra se má přesně vyjádřit modlitbou. Nic víc a nic míň. Podle Apokalypsy 22,18-21: „Já dosvědčuji každému, kdo slyší prorocká slova této knihy: Kdo by k nim něco přidal, tomu přidá Bůh těch ran, o kterých se píše v této knize. A kdo by ze slov této prorocké knihy něco ubral, tomu ubere Bůh podíl na stromě života a na svatém městě, o kterých se píše v této knize. Ten, kdo to dosvědčuje, říká: »Ano, přijdu brzy!« Amen, přijď, Pane Ježíši! Milost Pána Ježíše buď se všemi!“