Sexuální výchova ve škole je novota, která dříve součástí školní výuky nebyla. Její krátká existence ukázala její nemravnost. Učení Církve podle pravdy Boží vede ke svatosti života. To, že školní sexuální výchova místo ke svatosti povede k sexualitě hříšné věděl Pius XI. V encyklice Divini illius magistri 31. prosince 1929 napsal: „Stále někteří pošetilci obhajují a šíří nebezpečný způsob výchovy, jejž nechutně nazývají pohlavní výchovou.“

O sexualitě se zmiňuje encyklika Pia XI. o manželství Casti connubii (Cc) z 31. prosince 1930. Jestliže je Církví mravně dovolen jen pohlavní život ve svátostném manželství, tak platí, že i ve svátostném manželství lze hřešit, čl. 65: „Tato nauka úplně souhlasí s přísnými slovy, kterými kárá biskup Hipponský takové špatné manžely, kteří o to usilují, aby neměli dítěte, a kdyby se to nepodařilo, neštítí se je zločinně utratiti: “Někdy až tak daleko dospívá tato smyslnost a ukrutnost, že třeba jedem chce přivoditi neplodnost, a když se to nepodařilo, tím neb oním způsobem v lůně mateřském zabíjí počaté plody, chtějíc, aby její plod byl zmařen, než bude žíti, anebo - žil-li již pod srdcem - aby spíše byl zabit, než se narodí. Věru jsou-li oba takoví, nejsou manžely; a byli-li takovými hned od počátku, pak se sešli nikoli k manželství, nýbrž spíše ke smilstvu; nejsou-li však oba takoví, směle pravím: buď ona jest jaksi nevěstkou mužovou, nebo on jest najatým smilníkem ženy.” (Sv. Augustin, De nupt. et concup. c. 15.)

Zásada, že vadné věci se správně napravují podle ideje Boží je v Cc čl. 100: „Pro ten účel bude dobré, připomeneme-li si nezvratně pevnou zásadu, která má slavnou pověst ve zdravé filosofii a proto i v posvátné theologii: cokoli se odchýlilo od svého původního stavu, může se vrátiti zpět v původní a své přirozenosti přiměřený stav jenom tehdy, když se to zase uspořádá podle Boží myšlenky, která, jak učí sv. Tomáš Aqu., (Sv. Tomáš, S. th. I. II. q. 91 a. 1-2.) je pravzorem správnosti.

Právem to zdůrazňoval náš předchůdce Lev XIII. blahé paměti proti naturalistům těmito velmi vážnými slovy: “Bohem byl dán zákon, aby zařízení, jichž původcem jest Bůh a příroda, se jevila tím užitečnějšími a prospěšnějšími, čím více zůstávají ve svém prvotním stavu, bez poruchy a beze změn, protože Tvůrce všech věd dobře ví, co je dobré pro zřízeni jednotlivých věcí a jejich zachováni, a všecky svým rozumem a svou vůlí uspořádal tak, aby každá vhodně dosahovala svého účelu. Avšak chce-li lidská nerozvážnost a špatnost měniti a rozvraceti řád s velikou prozíravostí uspořádaný, tu i zřízení nejmoudřejší a nejprospěšnější počínají škoditi nebo přestávají prospívati, buď že změnou ztrácejí svou schopnost působiti dobro, nebo protože Bůh sám chce jimi takto trestati lidskou pýchu a opovážlivost. (Lev XIII., enc. Arcanum, 10. února 1880).“

Cc 102: „Protože však největší překážkou proti této snaze je především mocná nezkrocená žádostivost, která arci je hlavní příčinou, proč se hřeší proti svatým zákonům manželským, protože dále člověk nedovede udržeti v poddanství svých vášní, dokud sám dříve není poddán Bohu, proto podle řádu Bohem stanoveného bude prvým úkolem Bohu se podříditi. Neboť je nezvratným zákonem: Kdo se Bohu podrobuje, s radostí zjistí že za pomoci milosti Boží stává se pánem nad žádostivostí a nad hnutím svého nitra; kdo se však proti Bohu vzpírá, s bolestí zkusí, jak těžký boj proti němu povedou divoké vášně.“
Cc 113: „Toto zdravé poučování a zdravá náboženská nauka o křesťanském manželství bude se ostře lišiti od onoho přepjatého fysiologického poučování, kterým dnes mnozí tak zvaní reformátoři manželského života chtějí prokazovati službu manželům, ze široka vykládajíce o těchto fysiologických otázkách; tak však spíše učí umění chytře hřešiti než ctnosti čistě žíti.“
Cc 120 cituje encykliku Divini illius magistri vydanou 31. prosince. 1929: „Takto i ti, kteří již pomýšlejí, že někdy vstoupí v tento posvátný sňatek, i ti, jimž svěřena péče o výchovu křesťanské mládeže, tak si mají uvědomiti důležitost těchto pravd, že musejí již teď připravovati, co je dobré, a již teď předcházeti tomu, co jest osudné; a ať mají na paměti, co jsme řekli v encyklice o výchově: “Hned od dětství tedy je nutno krotiti náklonnosti vůle, jsou-li zvrácené, a podporovati je v rozvoji, jsou-li dobré. Zvláště je třeba, aby mysl dítek byla prosycena naukami Bohem zjevenými a aby srdce bylo síleno pomocí Boží milosti. Bude-li toto chyběti, člověk nebude s to, aby ovládal své vášně, ani nebude plně uskutečněn vychovatelský ideál Církve, kterou Kristus na to vybavil nebeskými naukami a Božími svátostmi, aby byla účinnou učitelkou všech lidí.”
Cc 128. V této otázce se zármutkem pozorujeme, že se nezřídka správný řád převrací, a že bez těžkostí a ochotně se poskytuje vydatná pomoc nemanželské matce a dítěti (kterým se arci musí též pomáhati, již i proto, aby se předešlo ještě větším zlům), že však matce manželské se taková pomoc buď odpírá nebo poskytuje jen ve skrovné míře a s velikou neochotou.“

Z encykliky Divini illius magistri, Úvod: „Ač Božský Mistr nekonečnou láskou objímal celou lidskou rodinu, i nehodné hříšníky, přece zvláště něžně miloval děti a vyjádřil to láskyplnými slovy: „Nechte maličkých přijít ke mně.“ Podobně i My, jakožto zástupce Božského Mistra, nikdy jsme nepominuli žádné vhodné příležitosti, která se nám naskytla, abychom dle okolností neprojevili otcovskou příchylnost vůči mládeži naléhajíce hlavně na to, aby bylo o děti bedlivě pečováno a aby byly stanoveny vhodné zásady křesťanské výchovy mládeže.

A tak jsme jako ozvěna Božského Mistra častěji v napomenutí, v povzbuzení či v nařízení jak před mládeží a jejími učiteli, tak před otci a matkami pronesli spasitelná slova o věcech, které se týkají křesťanské výchovy. Činili jsme tak s péčí a starostlivostí, jak se sluší na společného otce všech, s horlivostí, ať již lidem vhod přicházela nebo nepřicházela, s horlivostí, jež patří k pastýřskému úřadu podle slov apoštola: „Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj se vší trpělivostí a moudrostí.“ Vyžaduje toho velmi dnešní doba, v níž bohužel velmi často mnoho lidí nedovede viděti do podstaty věcí a postrádá správného úsudku i v otázkách nejdůležitějších.“

„Je velmi důležité, aby ve výchově nebylo omylů, stejně jako není přípustné zblouditi od nejvyššího cíle, k němuž musí nutně směřovati veškerá výchova. Je přece účelem výchovy dáti člověku takové vzdělání, jakého za pozemského života potřebuje, aby mohl dojíti nejvyššího cíle stanoveného Stvořitelem. Nemůže tedy býti v pravém slova smyslu výchovou taková výchova, která by cele nevedla k poslednímu cíli. Proto v tomto řádu světa, jak jej zařídila Prozřetelnost Boha — když se zjevil ve svém jednorozeném Synu, jenž jediný je „cesta, pravda a život“ — nemůže býti plná a dokonalá výchova leč křesťanská.

Z toho je zřejmé, že křesťanská výchova je věcí nesmírně důležitou nejen pro jednotlivce, nýbrž také pro rodinu a společnost; síla a hodnota rodiny a společnosti skutečně tkví jen v hodnotě a síle jedinců, kteří, jak známo, tvoří rodinu a společnost. Rovněž je z uvedených důvodů nabíledni, že první ze všech je křesťanská výchova, jež směřuje hlavně k tomu, aby mládeži dala nejvyšší dobro, totiž Boha, a lidské společnosti aby připravila největší, pokud na zemi možno, prospěch a užitek. Toho se snaží dojíti tím účinnějším způsobem, ježto lidé, právě takové dílo konající, pracují s Bohem, aby prospěli soukromému i veřejnému blahu občanů.

Vychovatelé totiž tak vytvářejí a uzpůsobují ducha mládeže, že v jistém slova smyslu řídí jejich budoucí život jak svědčí i Boží Moudrost: „S cesty, kterou dá se jinoch, ani když zestárne, se neuchýlí.“ Právem o této věci napsal sv. Jan Zlatoústý: „Což většího, než říditi duchy, než vzdělávati mravy mládeže?“ Nic, věru, nedokazuje velikost křesťanské výchovy a její důstojnost i nadpřirozenou vznešenost více než láskyplná slova Krista Pána, jimiž slavnostně prohlásil — jako by děti byly jím samým: — „Kdo přijme jedno z takových dětí ve jménu mém, mne přijímá.“

„Proto je klamná a plná omylů veškerá výchova dětí, jež se opírá jen o přirozené síly (naturalismus) a pohrdavě zanedbává vše, co s nadpřirozeného hlediska přispívá k řádné výchově ke křesťanskému životu. Stejně bloudí daleko od pravdy takový způsob výchovy mládeže, který vůbec anebo téměř nedbá dědičného hříchu a Boží milosti a proto cele spočívá jen v přirozených silách. Sem patří pod různými jmény veřejně hlásané nauky, které vesměs stanoví za základní požadavek všeho vzdělání, aby se děti samy zcela podle své vůle rozhodovaly i přes rozkaz a rady starších lidí a vychovatelů a bez ohledu na zákony a ustanovení Boží i lidská.

Kdyby tužby novotářských učitelů, byly vzaty tak, že mládež se má podle věku a rostoucího poznání stále pilněji sama vzdělávati a vychovávali, a z výchovy dětí že má býti odstraněno všechno násilí a hrubost, která přece k správnému pokárání nepatří, bylo by to sice správné, ale nic nového, protože tomu už i Církev učila a křesťanští vychovatelé po vzoru svých předchůdců to podrželi a napodobují tak Boha, jenž chce, aby mu všichni tvorové a hlavně lidé, sloužili každý podle své přirozenosti. Boží Moudrost „sahá mocně od konce vesmíru do konce a řídí všechno líbezně“.

Uvážíme-li však obvyklý význam slov a věc samu, tu poznáváme, že novotářští vychovatelé většinou nesmýšlejí nic jiného, než aby výchovu dětí zprostili zákonů Božích. Proto vidíme nyní nový a podivný zjev: vychovatelé a filosofové v potu tváře shánějí nový všeobecný mravní zákoník pro mládež, jakoby nebylo Božích přikázání v desateru, jakoby nebylo přikázání Evangelia, jakoby nebylo přirozeného zákona, jejž Bůh vložil a takřka vtesal do lidského ducha, prohlásil zdravým rozumem a sám ještě desaterem potvrdil.

Proto novotářští vychovatelé pokládají církevní výchovu mládeže za nesprávnou, neplodnou a zastaralou a také ji tak pohrdavě nazývají, protože se opírá o úctu k Bohu a o jeho zákony. Žalostně se opravdu sami klamou, když se pokoušejí osvoboditi dítě, jak říkají. Neboť je vlastně uvádějí v poddanství nezdravého přeceňování a nezřízených vášní, které by měly podle jejich výmyslů býti schvalovány jako potřeba lidské přirozenosti a ta prý nepodléhá zákonu.

Ale nejhorší jest, že takovíto vychovatelé — ačkoliv mravně — bezbožně, mylně a nebezpečně si osobují právo přirozeným a světským badáním a pokusy podrývati nadpřirozené složky dětské výchovy jako na příklad milost povolání ke kněžství a k řeholnímu životu a všechno tajemné, co v lidských duších působí milost Boží. Milost sice povznáší přirozené síly člověka, ale nekonečně je převyšuje a nijak nemůže býti podrobena fysickým zákonům, neboť „Duch vane kam chce“. Avšak daleko zhoubnější jsou domněnky a názory, že ve všem má býti vůdcem přirozenost, když pronikají na velmi obtížný úsek výchovy, která směřuje k mravní neporušenosti a čistotě.

Stále někteří pošetilci obhajují a šíří nebezpečný způsob výchovy, jejž nechutně nazývají pohlavní výchovou. Mylně se domnívají, že mohou mládež ochrániti proti smyslným nebezpečím jen přirozenými prostředky a bez veškerého přispění náboženství a osobní zbožnosti: totiž tím, že budou všechnu mládež bez rozdílu pohlaví i veřejně poučovati o pohlavním životě a ji do něho zasvěcovati, a ještě hůře, že ji předčasně vystaví příležitostem, aby si mladý duch takovým věcem navykl, a jak říkají, se otužil proti nebezpečím pohlaví.

V tom se však velice mýlí, že neuznávají vrozené křehkosti lidské přirozenosti ani „jiného zákona v našich údech“, jenž podle slov Apoštola Pavla odporuje zákonu mysli. Hlavně popírají denní zkušenost, že především mládež upadá do neřesti častěji ne tolik pro nedostatek rozumového poznání jako ze slabosti vůle vystavené nástrahám a zbavené Boží pomoci. Když už mají o této ožehavé věci po náležité úvaze vhodně poučiti mladého člověka ti, kterým Bůh svěřil povinnost výchovy a s povinnostmi jejich stavu spojil také své milosti, mají to učiniti obezřetně a obratně, jak ne neznámo křesťanským vychovatelům.

Dobře píše Antoniano: „Tak daleko jde naše slabost a náchylnost ke zlému, že prostředky, jichž užíváme jako léku proti hříchům, téměř zavdávají podnět a příležitost ke hříchu. Proto je velmi důležito, aby rozumný otec při příležitostném hovoru se synem o této choulostivé věci pečlivě dbal, aby snad nezašel příliš daleko a podrobně nelíčil dětem strašný mravní mor, který zachvátil tolik lidí. Jinak by v něžných dětských duších doutnající žár vášní rozdmýchal nebo jej dokonce zanítil místo aby jej, jak zamýšlel, uhasil. Všeobecně řečeno: postačí a víc než postačí při výchově dětí užívati prostředků, které vedou k čistotě a odvádějí od neřestí.“

V závěru encykliky Pius XI. užívá slov sv. Augustina z díla O mravech Církve: „Katolická Církvi, opravdová Matko křesťanů, právem nekážeš jenom, abychom čistě a neposkvrněně uctívali Boha, jehož dosáhnout znamená nejblaženější život: je v Tobě také tolik lásky a milosrdenství k bližnímu, že máš mocný lék na různé neduhy, jimiž lidské duše churaví za hříchy. Ty cvičíš a učíš každého přiměřeně jeho tělesnému i duševnímu rozvoji, dítě dětsky, mládež pevně a pokojně staré, Ty podrobuješ děti rodičům ve svobodné poddanství a rodiče ustanovuješ v laskavé panství nad dětmi. Bratry vážeš s bratry poutem náboženství, pevnějším a těsnějším než pouta krve…Občany spojuješ s občany, národy s národy a konečně všechny lidi pro památku prarodičů spojuješ ne pouze ve společnost, nýbrž v bratrský svazek. Učíš krále, jak se mají starati o lid, napomínáš národy, aby byly poddány králům. Věrně učíš, komu patří čest, koho milovat, koho ctít, koho se bát, koho potěšiti, koho napomenouti, koho povzbuditi, koho pokárati, komu domluviti, koho potrestati; ukazuješ tak, že všem nepatří všechno, ale že všem patří láska a nikomu nespravedlnost!“