Farizejské chování je ztotožňováno s pokrytectvím. Farizej podle evangelia je např. ten, kdo chce rozvody a odmítá pokání. S odmítáním toho, co je potřeba se snoubí zarputilé lpění na nesprávných věcech. Od dominikána ThDr. Pavla Škrabala je o farizeích tato studie v Příručním slovníku biblickém:
Původ. V dějinách židovských ponejprv se vyskytuje jméno „Farizeů“ za krále Jana Hyrkána z rodu Makabejců (135-105 př. K.). Bylo to jméno tehdy již vyhraněného a sebevědomě vystupujícího náboženského směru, usilujícího o mravní čistotu v národě přesným zachováváním zákona a podání otců. Slovo pochází od hebr. „paraš“, odděliti, odloučiti, odtud pak aram perišajja, tj. oddělený, odloučený. Toto jméno bylo však dáno přivržencům onoho směru od jiných. Sami mezi sebou se nazývali „chawerim“, tj. ti, kteří spolu drží a se podporují ve svých snahách. Lépe je však vystihuje slovo „farizeové“, oddělení. Židům bylo zákonem přikázáno, aby žili odloučeně od pohanů. Potřebu této odloučenosti pocítili hlavně v době po vyhnanství, když se navrátili do Palestiny a musili žít s usedlým lidem, namnoze pohanským. Nazývali je a židy zpohanštělé pohrdavým jménem „am haares“ tj. lid země. Ono oddělení provedli hlavně Esdráš a Nehemiáš (I Esdr 9,1.., 10,11; II Esdr 9,2, 10,28-31, 13,3). Později však, kdy helenská kultura zapouštěla kořeny i v národě židovském, nastalo oddělení i v něm, totiž těch, kteří houževnatě lpěli na nábožensko-národním životě židovském. Když syrští králové, hlavně Antioch Epifan (175-164), násilím zaváděli v Palestině kulturu a náboženství řecké, r. 170 v chrámě jeruzalémském byla postavena socha boha Jova, odpor věřících židů propukl zjevnou vzpourou, známou vzporou machabejskou. K Machabejcům se tehdy přidali i Asideové (zbožní), kteří již tehdy tvořili náboženskou společnost horlitelů o zákon (I Mach 2,42, 7,13). U těchto Assideů pak třeba hledat počátky farizeů.
Dějiny až do vystoupení Kristova. Dynastii Machabejců, potom zvanou Hasmoneů, opustili a vystupovali proti ní, když si kromě vlády světské přisvojila i práva velekněžská. Rozladění nastalo za Jana Hyrkána (135-104) a vyvrcholilo za Alexandra Janee (103-76). Tento je sice na začátku své vlády podporoval, když však proti němu pobouřili lid, dal z nich mnohé pobíti. Zlaté doby jim nastaly za Alexandry (76-67), manželky a nástupkyně Alexandrovy. Tehdy si zajistili vliv na lid, a napotom si jej podrželi. Našli u něho porozumění hlavně v nenávisti k cizím dynastiím. Nespokojeni byli s nadvládou římskou. Herodu Vel. (37-4) jich 6000 odepřelo přísahu věrnosti.
Učení. Čerpali nejprve z psaného zákona, jehož přesnému výkladu se horlivě věnovali (Jos. Flav. Válka žid. III, VIII,14). O tom svědči i ap. Pavel, bývalí farisej (Filip 3,5): „”Já jsem Žid. Narodil jsem se v Tarsu v Kilíkii, ale vyrostl jsem tady v tom městě, a přesně jsem byl vychován, jak to žádá otcovský zákon, ve škole u Gamaliela. Moje horlivost pro Boha byla veliká, jak je tomu u vás dodneška” (Skt ap. 22,3). Stejně si vážili i ústního podání otců, tj. předaných starých výkladů zákona a jeho doplňků. V tom se lišili od Saduceů, kteří uznávali jen zákon psaný. Proti ním vyznávali nesmrtelnost duše, vzkříšení zmrtvých a odplatu na věčnosti. O lidské svobodě učili střední cestě: lidské skutky jsou svobodné, avšak podléhají Boží prozřetelnosti. V trestním zákoníku nebyli tak přísní jako Saduceové, kteří se řídili jen zákonem psaným, kdežto Farizeové psaný zákon mírnili ústním podáním. Tyto hlavní rysy jejich učení jsou známi z děl Josefa Flavia; jsou tytéž jako v evangeliích.
Poměr fariseů k činnosti Kristově. Již z postavení, jaké zaujali fariseové k činnosti Jana Kř., dalo se očekávat, že podobně se zachovají i k činnosti Kristově. Jan je nazval „pokolení zmijí“, které pro sebe odmítá potřebu pokání (Mt 3,7-9). Ježíš Kr. o tom poznamenal, že fariseové a zákoníci nepoznali v poslání Janově vůli Boží (Lk 7,30). Stejně také nepochopili poslání Kristovo. Od začátku bylo patrné, že jeho chování a učení jest jiného rázu než fariseů. Hned na počátku činnosti ukázal, že fariseje převyšuje: „Učil je jako ten, který má moc, a ne jako jejich zákoníci a fariseové“ (Mt 7,29; Mk 1,22). V horské řeči ukázal, jak náboženský život fariseů hlásaný a uskutečňovaný je nedostačující, („nebude-li vaše spravedlnost hojnější než zákoníků a fariseů, nevejdete do království nebeského“ Mt 5,20), ano, že ani neodpovídá dokonale zákonu, a poukázal na něco dokonalejšího, než co obsahovalo podání starších (5,17-48). Tím vzbudil proti sobě jen nevoli. Vidouce, že jejich vážnost, vážnost strážců pravého náboženství v lidu jest ohrožena, vystoupili proti Kristu veřejně. Pohoršováním nad jeho jednáním a jednáním jeho učedníků (odpuštění hříchů Mt 19,1-8; obcování s hříšníky v 10-13, rušení soboty 12,1-13) chtěli přesvědčit lid, že nemá poslání od Boha. Jeho divotvornou moc prohlašovali za dílo ďáblovo (Mt 12,24). Kristus Pán jim velmi snadno bral zbraň z rukou. Selhali i jejich pokusy chytiti ho v řeči, aby mohl být obžalován u synedria, nebo u státní moci římské (otázky o manželské rozluce Mt 19,3-12; o dani dávané císaři 22,15-22 aj.). To všecko nezabránilo Ježíši Kristu znovu před nimi varovati lid (jeho řeč proti fariseům Mt 23,1-36, Mk 12,38-40; Lk 20,45-47), Od farizeů, lepších v národě, se dalo čekat, že spíše porozumějí Kristu a jeho poslání než Saduceové a zákoníci, kteří byli členy synedria. Než stali se z nich jeho úhlavní nepřátelé. Připravovali Kristovo odsouzení a smrt.
Jejich chování na začátku církve. Překvapuje že se apoštolů obviněných před veleradou ujal farisej Gamaliel, nabádaje k rozvaze (Skt 5,35..); než tehdy nemluvil za stranu, nýbrž za sebe. Příkladem opačného chování je zase farisej Šavel, který církev velmi pronásledoval (8,3). Zdá se, že v té věci již nebylo mezi nimi jednoty. Později se děje zmínka o farisejích, kteří uvěřili (15,5). O rozšíření křesťanství se však mnoho nezasloužili, naopak rozdmýcháváním otázky o povinnostech křesťanů k zákonu mojžíšskému je ohrozilli.“