Nespokojenost věřících s chováním papeže máme ve Skutcích apoštolů 11,2: „Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl si s nimi.“ Další text 11. kapitoly je obšírným vysvětlením sv. Petra proč porušil židovské zvyklosti a strana vyčítající mění svůj postoj, Skt 11,18: „Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“

Jedna z nespokojeností s papežem Janem Pavlem II. byla kvůli pořádání setkání v Assisi v roce 1986 a 2002. V knize Čtyři slova z Ukrajiny je návrh kontemplativních sester k prohlášení Jana Pavla II. k Assisi se závěrem: „Protože modlitby v Assisi byly zneužity proti katolické, ale i křesťanské víře, proto ze smutné zkušenosti doporučuji, aby se takové akce už nekonaly. Pokud jsem pohoršil ať už katolíky či jiné křesťany, tak se omlouvám, že jsem nepodal jasné vysvětlení a dal jsem možnost k manipulaci. Říkám společně se svatým apoštolem Pavlem: Kdo by hlásal jiného Krista a jiné evangelium, než které hlásali apoštolové a Církev po 2000 let, budiž proklet! (srov. Ga 1,9) 21.06.2004.“ Obšírné vysvětlením k Assisi nenastalo, a tak autoři knihy Čtyři slova z Ukrajiny v čele s P. Dohnalem žádali posmrtnou exkomunikaci Jana Pavla II., k níž uváděli i další důvody. Po prohlášení Jana Pavla II. blahoslaveným vyhlásili exkomunikaci nad papežem Benediktem XVI. a Janem Pavlem II. s vysvětlením, že papež Benedikt XVI. beatifikací ducha Assisi – ducha antikrista - sám sebe rovněž vyloučil z Kristovy církve. Takto je papež Jan Pavel zařazen mezi nejhorší papeže. Protipól je v požadavku dodatku „Veliký“.

Obecně člověk může chybovat tím, že nechce vidět, že někdo, zvláště když ho má rád, udělá něco špatně. Katolický křesťan ví, že má milovat papeže a jestliže Velepíseň lásky všechno omlouvá (I Kor 13,7), tak u milovaného svatého Otce dvojnásob. Závěr listu, kde jsou slova o vše omlouvající lásce apoštol Pavel mírní slovy I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet!“ Skutky apoštolů v 11. kap. neukazují papeže Petra, který žádá všechno u sebe omlouvat. Nezlobí se kvůli výčitkám, jak hlásá a praktikuje víru. To dává prostor projevit nespokojenost s chováním papeže a ukazuje, že nejde nutně o protikatolický postoj. Ovšem, jak se říká, všeho s mírou: i s omlouváním i výčitkami. Protestanté dělají výtky vůči papeži programově a rádi je i zlomyslně uměle vyrábí. Pozice nelásky, pohrdání a nenávisti přináší rovněž neschopnost uznat něco dobrého na tom, koho zavrhujeme. Kromě lásky je při hodnocení důležitá pravda a naopak kromě pravdy je při hodnocení důležitá láska.

Ti, kdo zatracují Jana Pavla II. anebo sdílejí postoje tomu blízké mohou mít značné těžkosti uznat to, že přijetím svátostí před svou smrtí, modlitbou a utrpením dal Jan Pavel II. dobrý příklad. Mezi málo naplněné programy Jana Pavla II. patří výzva ke smírným adoracím z listu Dominicae cenae z roku 1980: „Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se s ním setkávali v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává“.

Dobrým příkladem modlitby růžence Jan Pavel II. potvrdil svá slova z listu o růženci: „Na počátku dvacátého pátého roku pontifikátu svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolemějem Longo, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístave v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem našich úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníku a Utěšitelko trpících. Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“

Vatikánský rozhlas 25.10. 2012 uvádí kardinála Ch. Schönborna: „Když bereme do rukou texty koncilových dokumentů, musíme se připravit na překvapení, dodává vídeňský metropolita. V zemi jako je Rakousko se tyto texty nikdy nedostaly k širokému publiku. Znají je nanejvýš kněží a profesoři – dodává kardinál Schönborn. Myslím, že po padesáti letech neznáme ani koncil, ani jeho dokumenty. Samozřejmě, mluví se o něm mnoho, o duchu koncilu, ale když sáhneme do textů o liturgii, Zjevení, o Církvi…musíme přiznat, že jsou v nich věci dnes neznámé. A někdy si uvědomíme, že jsme skutečně odešli dost daleko od toho, co koncil řekl – ne od toho, co si myslíme o koncilu, ale od toho, co koncil skutečně řekl. V tom smyslu dobře rozumím výzvě Benedikta XVI., abychom koncilové dokumenty znovu četli. Jeden všem dobře známý kardinál, Karol Wojtyła, po návratu z koncilu do Krakova nesvolal diecézní synod, aby produkoval nové texty, ale vypracoval antologii klíčových fragmentů z koncilních dokumentů, připojil k nim krátké komentáře a rozeslal je po celé arcidiecézi. Jinými slovy od samého počátku povzbuzoval svou církev k četbě dokumentů. Díky tomu se tyto texty dostaly k lidem. Nám něco podobného chybí. V Rakousku jsme to udělali teprve nyní. Vydali jsme ve velkém nákladu přehled nejdůležitějších témat koncilu, s krátkým komentářem, aby si všichni věřící mohli oblíbit četbu koncilních textů.“

Při četbě koncilních textů zjistíme i to, že Jan Pavel II. (a nejen on) nenaplnil slova konstituce o liturgii (SC) čl. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Podobně je tomu s čl. 4 SC: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“

Mnozí mohou být překvapeni, že na Božím soudu nejsme souzeni jen z naplňování II. Vatikánského koncilu, ale všech koncilů a celé nauky Církve, o níž I. vatikánský koncil učí: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla jako nějaký filosofický vynález předložena lidské mysli ke zdokonalení, nýbrž pouze svěřena jako Božský poklad Kristově Snoubence Církvi, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto také má být držen stejný smysl posvátných dogmat a není možné se od tohoto smyslu odchylovat.“

Sbírka mariánských modliteb Totus tuus s imprimatur biskupa Škarvady má od Jana Pavla II.: “Matko pravdy, Panno sluncem pravdy oděná, ještě nikdy nebyly masy lidí tak soustavně obelhávány, falešnými ideologiemi tak neprodyšně izolovány od pravdy křesťanské víry, od modlitby, od svátostí církve Kristovy, od výchovy ke křesťanské mravnosti. Ještě nikdy nebylo tolik lidí tak promyšleně zmateno, vnitřně zotročováno. Ďábel se raduje, že konečně zmátl člověka do té míry, že lidé zničí sami sebe a temné mocnosti budou triumfovat. Maria, dějinná hodina Tvé pomoci křesťanům a celému světu, pro kterou Tě Bůh připravil od věčnosti, je zde. Znič svou panenskou pokorou pýchu a zdánlivou moc otce lži. Vrať nám svého Syna, který se z Tebe narodil, aby vydal svědectví pravdě. Mně pak dej odvahu, abych za žádnou cenu nikdy nelhal, ani ústy, ani jiným způsobem jednání.”