Rovná tyč vložená do vody je lidským zrakem viděna jako zlomená. Tento příklad stačí k poučení, že věřit jen tomu, co vidím může být i klam. Jde o deformované poznání. O deformaci poznání můžeme mluvit často.

Dívka se zamilovala do opilce. Rodiče a další lidé jí rozmlouvají tutu známost. Dívka obhajuje jeho kvality a tvrdí, že mu křivdí. Vysvětluje, že tento mladík není opilec. Je to ten pravý. Po několika letech manželství již není zamilovaná a vidí jinak. Muž, který se ve skutečnosti téměř nezměnil, má nyní spoustu chyb. Mladá žena žádá o rozvod. Vysvětluje, jak nesnesitelné je soužití. Připouští, že již za svobodna byl velmi špatný. Její zamilovanost se změnila v nenávist. Zamilovanost a nenávist deformuje pravdivé poznání.

Zamilovanost je deformuje tak, že chyby nevidí. S tím se setkáváme i u rodičů. Vlastní děti jsou mnohdy lepší než cizí. Tam, kde je nenávist, tam se naopak vyskytuje neschopnost uznat dobro. Vidí se jen chyby, a tak se rovněž deformuje poznání. Sebeláska a zamilovanost do sebe samého bývá větší než láska k bližním. A to je důvod, proč své viny a hříchy člověk vidí jinak než hříchy druhých.

Blahosl. Tomáš Kempenský v knize Následování Krista píše: “Nesmíme sami sobě příliš mnoho důvěřovat, neboť nemíváme vždy potřebné milosti a náležité poznání.“ Na jiném místě čteme: „Sám umíš své skutky hezky omlouvat a okrašlovat, ale omluvy lidí jiných připustit nechceš. Spravedlivější by bylo, abys na sebe žaloval, ale bratra svého omlouval.“ Vědomí nedokonalého poznání má vést k opatrnějším úsudkům. Dokonalé a úplné poznání má jen Bůh a z něj je jistota jeho soudů.

Z případů lidských hádek je známé, jak se projevují podezíravé domněnky vyslovované s nenávistí. Toto se týká i náboženských otázek. Do Církve dnešní lidé nejsou zamilovaní, ale proti ní zaujatí. Slepá zamilovanost se nežádá, a tak je možné vidět i chyby, třebas i velmi vážné. Vidět jen viny je popřením skutečnosti, že Církev je svatá. To je možné jen při deformaci poznání. Na této deformaci se může podílet více věcí. Zaujatost, lhostejnost či nenávist mezi nimi bývají. Deformace poznání se týkají i Boha. Je důležitá opatrnost v úsudku, která využije možnost jasného poznání a závěrů o základních věcech. Nový zákon popisuje, jak farizeové a saduceové žádají nová a nová znamení a nechtějí z těchto znamení poznat, co mají. Je jim odpovězeno Ježíšem v Mt 16,1-4: „Večer říkáte: ´Bude pěkně, protože na nebi jsou červánky´ a zrána:´Dnes přijde bouře, protože nebe temně rudne. Vzhled oblohy tedy umíte posoudit a znamení času ne? Pokolení zlé a nevěrné se dožaduje znamení, ale nebude mu dáno jiné znamení než znamení Jonášovo.“ Je třeba se varovat deformovaného poznání pro pýchu a bezbřehou skepsi.

Stejná krajina je vidět jinak při jízdě autem a při pěší vycházce. Řidič auta říká: „Znám to tam, vždyť tudy projíždím“. Chodec říká: „Znám to tam, vždyť tudy chodím.“ Nejde ovšem o znalost stejnou. Podobný je rozdíl v jiných oblastech. Někdo zná cizí jazyk a myslí tím svoji schopnost domluvit se při běžném hovoru o nejobyčejnějších věcech. Někdo za znalost jazyka považuje schopnost v dané řeči číst knihy. Jak znám křesťanství? V Janově evangeliu (7,28) je záznam o tom, jak Ježíš Kristus odpovídá těm, kdo tvrdí, že jej znají: „Ano, znáte mě a víte odkud jsem. A přese jsem nepřišel sám od sebe, ale poslal mě ten, který je pravdivý. Vy ho neznáte. Já ho znám, protože jsem od něho a on mě poslal.“ Lidem, kteří Ježíše znali jako člověka a toto poznání měli za dostatečné, je vysvětleno, že neznají Ježíše jako Mesiáše, jako Boží Syna v pravém slova smyslu a tím také neznají ani náležitě Boha. Bible předpovídá, že židé přehodnotí své chování. Povrchní poznání Ježíše jako pouhého člověka změní na pravou víru: Ježíš je člověk a zároveň Mesiáš. To je zvěst prvního papeže Petra Skt 4,10-11: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. On je ten ´kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní.´ V nikom jiném není spásy.“

Je velký rozdíl zda toto znám jako to, co se pouze píše, anebo zda to znám jako osobní pevné přesvědčení postavené na pravdě. Není znalost jako znalost. Všeobecně je dnes znalost křesťanství v naší zemi malá. Ukazují to odpovědi na otázky: „Znáš bibli? Znáš katechismus? Znáš posvátnou tradici? Znáš učení Církve?“ Mnozí mají křesťanství za překonané, a proto zkouší budhismus, hinduismus, jógu, islám anebo něco jiného či nic. Pán Ježíš jako nejlepší odborník učí lidi skrze Církve, aby lidé neměli povrchní znalosti a soudy ve věcech náboženských. Učí tomu, aby se z hříšníků pokáním stali světci.

O správné poznání se prosí Duch Svatý: “Dej ať v tvém duchu správně smýšlíme.” Opak je bohužel často pravdou a v úkonu kajícnosti mše svaté správně je: často hřeším myšlením, slovy a skutky.

Účastníci II. Vatikánského koncilu, koncilní otcové, takto za účelem nápravy vzývali Ducha Svatého:
“Zde jsme, Pane, Duchu Svatý, zde jsme i s přetěžkým břemenem svých hříchů, avšak shromážděni výslovně v tvém jménu. Přijď k nám a zůstávej s námi, svou milostí se vlij do našich srdcí! Uč nás, co máme činit a kam dospět, ukaž nám, jak máme působit, abychom dík tvé pomoci se tobě ve všem zalíbili.
Ty sám nám vnukni naše rozhodnutí a sám je učiň skutkem neboť jen tobě s Otcem a Synem náleží všechna velebnost a sláva. Ty, jenž nadevše miluješ poctivost, nedopusť, abychom uvedli ve zmatek tvůj spravedlivý řád. Ať nás nesvede z cesty nevědomost, neovlivní lidská pochvala a přízeň, nepokazí úplatnost či falešné ohledy.
Dej, ať nás s tebou pojí jedině tvá milost, abychom byli v tobě svorně zajedno a v ničem se neuchýlili od pravdy. A jako jsme se zde shromáždili v tvém jménu, tak ať s veškerou oddaností tvých dětí ve všem setrváme na pravosti víry: aby se naše myšlení zde na tomto místě v ničem nerozcházelo s tebou a ve světě budoucím abychom za dobrou práci došli věčné odměny. Amen.”