Začátek měsíce listopadu je spojen s častější návštěvou hřbitovů a vzpomínkou na zemřelé. Měsíc listopad spojuje rytmus přírody a člověka. Ze stromů opadne listí a vypadají jako bez života a podobně při návštěvě hrobů jsou pro nás pohřbení jako bez života. Ukazuje se nám, jak člověk a příroda spolu souvisí. Žádná jiná bytost v přírodě však nevzpomíná na své zemřelé předky a ve vzpomínce na zemřelé vidíme, jak člověk přírodu přesahuje.
Způsob vzpomínání či někdy i nevzpomínání na zemřelé je ukázkou, co je v člověku: je-li nihilista, tak lidské tělo spálí bez druhých lidí. Je-li křesťan tak jako Panna Maria ukládá tělo do hrobu s vírou ve vzkříšení. Chápání člověka je poznat rovněž ve způsobu pohřbu nebo textu smutečního oznámení, parte. Někdy je možné vidět, jak se obraz zemřelého více či méně pozměňuje: jsou pravidelní účastníci bohoslužeb, kteří nemají pohřeb se mší svatou a naopak. Někteří lidé dnes milují více zvířata než člověka, a tak svému pejskovi nechají udělat pomníček a jsou i případy, kdy chtějí obřad u pejska s knězem, ale pro člověka jim stačí civilní řečník a kremace.
Základní východisko při loučení má být to, čím skutečně člověk byl. Objektivně platí pravda víry: „Duše lidská je nesmrtelná“, ale většina lidí si bohužel více cení jenom svého těla. Je jistě paradoxní, když na smutečním oznámení člověka se objevují texty, které vůbec neodpovídají tomu, jak dotyčný smýšlel a jak žil. Je moudré projevit nějakým způsobem svoji životní filosofii a zastávat ji i životem, aby smuteční oznámení, loučení a vzpomínání mohlo být věcné. Věřící křesťan má na svém smutečním oznámení nějaký náboženský symbol, především kříž, a slova slučitelná s vírou. Slova zvlášť vhodná jsou slova z Písma svatého: například ze žalmu: „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých.“ Slova evangelia: “Já jsem vzkříšení a život, praví Pán.“ Slova liturgie (bohoslužby): „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění.“ Slova odpovídající obsahu víry od ostatních autorů jsou rovněž přijatelná. Místo „navždy se loučíme“ je pravdivé „ve víře ve věčný život se loučíme“.

Naši předkové odcházeli na věčnost lépe připraveni, protože jejich víra v nebe, peklo a očistec byla lepší. Z pohřební liturgie znali i hymnus Dies irae (Den hněvu), z něhož měli spasitelnou bázeň zda a jak obstojí na Božím soudu. Abychom Boží spravedlnost nestavěli proti lásce připomeňme si slova miláčka Páně a apoštola lásky sv. Jana. V Janově evangeliu (3,36) zapsal: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však odpírá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ Vydání Nového zákona schválené kardinálem Tomáškem v roce 1989 má k uvedenému Jan 3,36 poznámku: „Boží hněv je obrácen proti všem lidem, protože, narušeni dědičným hříchem, snadno se dopouštějí hříchů osobních, a tak „propadli Božímu hněvu“ (srov. Ef 2,3). Uniknout před ním může člověk jen tím, že přijme víru v Krista a stane se Božím dítětem. Ten hněv tedy trvá vůči tomu, kdo odpírá věřit v Božího Syna, až se jednou v den soudu (viz Mt 3,7) na něj strašně vyleje.“
Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí otázku pro sv. Tomáše Akvinského od sestry: “Co je na tomto světě nejvíce žádoucí?” a odpověď: “Dobře umřít.” Na toto se zapomíná. Dřívější znění: „Odpočinutí věčné dej všem věrně zemřelým Pane“, má v novém kancionále vypuštěno „věrným“ a modlitba zní: „Odpočinutí věčné dej všem zemřelým Pane.“ Toto vypuštění věrnosti je vypuštěním toho, co je podstatné. Od Krista je výtka pokrytectví učitelům Zákona a farizeům v Mt 23,23: „Odvádíte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbáváte, co je v Zákoně daleko důležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost.“ V podobenství o hřivnách je o věrnosti: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím”(Mt 25,23). O služebníku, co nebyl věrný a dobrý následuje: „A toho služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípení zubů“ (Mt 25,30).

Obdobně jako smuteční oznámení a celý obřad loučení se zemřelými má být upraven pomník. Do celého tohoto rámce pak zapadá návštěva hrobů zemřelých, vzpomínka na zemřelé ve mši svaté i jejich všeobecná připomínka na začátku měsíce listopadu. Zemřelým můžeme především prospět odpustky pro jejich duše. Zanedbávat získání odpustků ukazuje nedostatek správného chápání. Může být velký rozdíl mezi tím, co chce člověk dát a co dotyčný skutečně potřebuje. Ten, kdo chce dát člověku ve vězení obrázek jeho rodiny, by mohl oprávněně uslyšet: „Tento obrázek mi zde ve vězení bude působit jen bolest. Proč raději nežádáte o snížení trestu pro mou osobu?“ Podobně na věnce na hrobech duše v očistci říkají: „Vaše věnce a další věci nám působí bolest, protože neprosíte o to, co nejvíce potřebujeme: o snížení trestů v očistci.“ Osobně se modlívám každým den jeden desátek růžence s tajemstvím: „Ježíš, smiluj se nad dušemi v očistci.“