Reakcí na násilí islámu vůči křesťanům ve Svaté zemi byli křížové výpravy. Tyto svojí podstatou spravedlivé války měly své negativa, nad kterými je vhodné přivírat oči alespoň tak, jak se to dělá u jiných válek a často i nespravedlivých. Mezi krásný duchovní plod křížových válek patří vznik karmelitského řádu. Věkem starý a duchem mladý křižák Berthold z Kalabrie splnil slib pro boje se Saraceny a stal se poustevníkem. Poustevníkem na hoře Karmel blízko jeskyně proroka Eliáše. Podobně jako prorok Eliáš bojoval za čistotu víry a opravdovost náboženského života. O zápase na hoře Karmel čteme ve Starém zákoně v první knize královské v 18. kapitole. Přísný řád „bratří poustevníků Matky Boží z hory Karmel“ potvrdil papež Honorius III. roku 1224. Je to doba vzniku řádů sv. Františka a sv. Dominika.
Po potlačení a vytlačení křesťanů mohamedány se tento poustevnický řád přesídlil do Evropy a přeměnil v řád klášterní. Pod výtečnou správou Šimona Stocka, šestého generálního představeného, se řád rozšířil téměř po všech křesťanských zemích. Jako znamení ochrany Panny Marie obdržel Šimon Stock škapulíř, tj. široký pás přes řeholní oděv. V 15. století vznikla ženská větev řádu. Roku 1593 byl celý řád rozdělen na dvě větve: bosých a obutých čili méně náročných. Menší náročnost a průměrnost není špatnost, ale k ideálu dokonalosti vede větší náročnost. Rozdělení karmelitského řádu je spojeno s osobou sv. Terezie z Avily. Narodila se v 28. 3. 2015 v Avile. Pocházela z židovské rodiny, která konvertovala ke katolické víře. Její rodiče měly kromě Terezie ještě dvě dcery a devět synů. Konverze ze katolické Církvi je spojena u židů často s pohrdání ba nenávistí. Pozitivního ocenění se nedostává ani početnější rodině. K dalším životním zkouškám sv. Terezie patří ztráta matky ve 12 letech a různé nemoci s léčením horším než nemoc. Velkým trápením se stalo nepochopení a odpor pro reformu od těch, kdo se zabydleli v pohodlnějším průměrném životě. Sv. Terezie učinila slib konat to, co bude dokonalejší a světější. Neplatilo o ní, že cesta do pekla je dlážděna neplněnými předsevzetími. Naopak. Její cesta k nebi je skrze plněním uvedeného slibu dokonalosti a svatosti. Tím se oživuje řeholní slib čistoty, chudoby a poslušnosti. V době po tridentském koncilu pseudoreformátor Luther nejenže nešel cestou sv. Terezie, ale opustil i cestu mírnější řeholní kázně s určitou solidností.
Po Tridenstkém koncilu protiváhu deformaci Luthera činili zvláště řeholní řády, Pravou reformu přinesli ze stejného Španělska a stejným smyslem pro ideál jako sv. Terezie sv. Ignác z Loyoly založením řádu jezuitů. Petr z Alkantary, mimořádný kajícník a duchovní vůdce sv. Terezie z Avily se přičinil o reformu řádu Menších bratří. Výmluvná jsou slova svaté Terezie z Lisieux z dopisu: „Sv. Terezie by mě byla nechtěla uznat za svou dceru, kdyby mě byl Pán neoděl božskou silou, kdyby mě byl sám nevyzbrojil pro válku.“ Po II. Vatikánském koncilu je časté opouštění řeholního života podle Luthera (ekumenické) a neochota plnit alespoň požadavky odpovídající mírnější formě řehole. Umenšování nároků je charakteristické pro všechny změny: liturgické, řeholní, manželské a rodinné. Počátkem pravé reformy může být spasitelné zahanbení při pohledu na ohnivou láskou, s níž sv. Terezie žila v přísnější řeholi.
Papež Lev XIII. napsal 17. 3. 1883: „Ve spisech sv. Terezie je síla spíše nebeská než lidská, podivuhodně účinná pro obnovu života, takže mohou býti opravdu čteny s užitkem nejen těmi, kdo se věnují vedení duší nebo těmi, kdo dychtí po vynikající svatosti života, nýbrž i každým, kdo poněkud vážně se zabývá křesťanskými povinnostmi a ctnostmi.“ Některé myšlenky sv. Terezie:
„Nepamatuji se, že by mně Bůh byl něčeho odepřel, zač na přímluvu sv. Josefa jsem ho prosila. Pro lásku Boží prosím, aby každý uctíval sv. Josefa.“
„Přistupujeme-li k svatému přijímání s velkou vírou a velikou láskou, myslím, že jedno svaté přijímání by stačilo učinit naši duši svatou. Čím spíše tolik svatých přijímání.”
„Doufej duše, doufej. Neznáš dne ani hodiny. Pozorně bdi, všechno pomíjí v jediném závanu, ačkoliv tvá netrpělivost může učinit nejistým, co je jisté, a dlouhým i velmi krátký čas. Pomysli na to, že čím více budeš bojovat, tím více zakusíš lásky, kterou máš ke svému Bohu, a tím více se budeš jednoho dne těšit ze svého miláčka, ve štěstí a ve vytržení, která nikdy nebudou mít konce.“
„Vnitřní modlitba, podle mého názoru, není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, v němž člověk důvěrně hovoří mezi čtyřma očima s tím Bohem, o němž ví, že je jím milován.“
„Mělo by nám tedy být jasné, oč žádáme a jak moc záleží na tom, abychom o to prosili náležitě a vroucně a vynaložili všechno, co můžeme, abychom se dárci zalíbili a dostáli všemu, co od nás požaduje.“
Při umírání sv. Terezie opakovala: „Pane jsem dcera tvé Církve!“