Osoba pokřtěná ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého je volána k důvěrnému spojení s Bohem Trojjediným. Při růstu podobnému tělesnému se tato důvěrnost prohlubuje. Toto prohlubování duchovního života a spojení je tajemné, mystické povahy. Sv. František Saleský v knize O lásce k Bohu VI píše o mystické teologii:

„Bůh je předmětem teologie spekulativní, je i předmětem teologie mystické, avšak s trojím rozdílem: Za prvé pojednává spekulativní teologie o Bohu po té stránce, že je Bůh; kdežto mystická teologie o něm pojednává jako o tom, který je nade všechno lásky hodný. Za druhé mluví spekulativní teologie o Bohu k lidem a mezi lidmi, kdežto mystická teologie mluví o Bohu s Bohem a v Bohu. Za třetí touží spekulativní teologie po tom, aby Boha poznala a činí ze svých učedníků teology. Mystická teologie však touží po tom, aby Boha milovala, a činí ze svých učedníků lidi, kteří Boha milují, kteří pro něj hoří a kteří jsou mu oddáni, činí z nich teofily.“

Čteme rovněž: „Theotime, v modlitbě se mluví jen o Bohu; o čem jiném by láska mohla mluvit a rokovat než o svém tolik Milovaném? Proto modlitba a mystická teologie jsou jedno a totéž.“ A do třetice z knihy O lásce k Bohu: „Hlavní činnost mystické teologie záleží s jistotou v tom, že v hloubi srdce mluví k Bohu a slyší Boha. A poněvadž tato důvěrná rozmluva se děje velice tajnými hnutími a vnuknutími, nazýváme ji rozhovorem mlčení; oko hovoří k oku, srdce k srdci, a nikdo nerozumí tomu, co se říká, kromě svatých milujících, kteří spolu mluví.“

Sv. František z Assisi píše sv. Antonínu Paduánskému: „Milému bratru svému Antonínovi bratr František vzkazuje pozdrav v Kristu Ježíši. Uznávám za dobré, abys bratry vyučoval teologii, ale tak, aby horlivost ve studiích neuhašovala ani v tobě ani v bratřích horlivost v modlitbě, jak se nám přikazuje řeholí, k níž se přiznáváme.“

Nejvíce doporučovaný teolog sv. Tomáš Akvinský byl příkladný mystik a teofil. Sv. Kateřina Sienská, Dialog 96: „Máte slavného Tomáše Akvinského, jehož poznání se víc zakládá na modlitbě, pozvednutí mysli a světlu intelektu než na lidských znalostech. On byl jedním ze světel, která jsem zasadil do mystického těla svaté Církve, abych rozptýlil temnoty omylu. A pohleď na svatého Jana Evangelistu, kolik světla získal na drahocenné hrudi Krista, mé Pravdy! Jak jasné bylo světlo, které získal, a jak dlouho s ním hlásal evangelium.“

Sv. Bonaventura: “Nikdo ať si nemyslí, že mu stačí četba bez posvěcení, uvažování bez oddanosti, bádání bez obdivu, rozvážnost bez nadšení, píle bez zbožnosti, vědění bez lásky, nadání bez pokory, horlivost bez Boží milosti, zření bez moudrosti vdechnuté Bohem.” Tato slova sv. Bonaventury najdeme v odkazech dokumentů II. Vatikánského koncilu v dekretu o přípravě na kněžství (OT) čl. 16 o studiu teologie. To, že mystika a mystický život má být běžný plyne z OT 8: „Duchovní výchova má být těsně spojena v výchovou naukovou a pastorační. Především spirituál má bohoslovcům pomáhat, aby se naučili trvale žít v důvěrném společenství s Otcem skrze jeho Syna Ježíše Krista v Duchu Svatém.“

Sv. Jan od Kříže upozorňuje, že člověk bez zkušenosti s mystikou nedokáže do ní uvést, ba ani pochopit, že o ni někdo usiluje.

Ďábel ví o Bohu hodně a ve své nenávisti svedl první lidi a záludně, s dobrými teologickými znalostmi Písma, pokoušel i Krista Pána. Má radost, že o mystiku lidé nestojí a místo toho hledají rozptýlení a zábavu. Mystická teologie nevede prázdné debaty o Bohu, které od něj nakonec vzdalují. Mystická teologie vede k pravdivému milování Boha.

Dionýsius Areopagita v díle o mystické teologii vzývá Trojjediného Boha: „Trojice nevýstižná, nekonečně božská a dobrá, strážkyně božské moudrosti křesťanů, doveď nás až tam, za všechno světlo a za všechno to, co je nepoznané, až k nejvyššímu štítu božských Písem, tam, kde prostá, absolutní a neporušitelná tajemství teologie se zjevují v zářící temnotě mlčení. A v mlčení ať se naučíme tajemstvím této temnoty…, která září nejjasněji oslňujícím světlem…Ona totiž, i když zůstává nedotknutelná a neviditelná, naplňuje nejkrásnější září nádhery rozum těch, kteří dovedou zavřít oči.”

O protichůdných názorech na mystické jevy píše F. Ekert v Církev vítězná: “Také sv. Bernard slyšel podivné věci o řeholnici té a na své druhé cestě Německem zastavil se v Bingenu, chtěje s ní mluvit. I zavital do kláštera na hoře sv. Ruperta a rozmlouval s proslulou abatyší důvěrně o budoucí blaženosti naši. Potom dal si ukázati spisy jeji a probrav je velmi pozorně byl hluboce dojat a řekl průvodcům svým: „Tato zjevení nejsou dilem lidským; a žádný smrtelník nepochoví jich, nebude li srdce jeho proniknuto nejvroucnější láskou k Bohu“. Když pak jeden z přítomných kněží podotkl, že mnoho lidi učených i neučených, řeholniků i nekněží, duši ctihodné abatyše každodenně souží říkajíce ji, že viděni její jsou blouzněním a klamem ďábelským, odpovědělsv. Bernard: „Nedivme se, bratře milý, že lidé žijící ve hříchu považují tato zjevení nebeská za bláznovství. Vždyť apoštol sám praví, že člověk tělesný nechápe těch věci, které jsou Ducha Božího. Zajisté ti, kdo v pýše, nečistotě i jiných hřišich zahrabáni leží, maji pokyny Boží za sny; kdyby však bděli v bázní Hospodinově, poznali by neklamná znamení působení Božího. Ti, kdož mysli, že tato vidění jsou klamem ďábelským, rovnají se těm, kteří o Spasiteli našem Kristu Ježíši říkali, že Belzebubem ďábly vyhání.“ Obrátil se pak ku Hildegardě pravil světec: „„Dcero má, neboj se řeči lidských, neboť ochráncem tvým jest Bůh; pošetilá slova lidi rozptýli se jako sláma, ale slovo Boží zůstane na věky.“ Od té doby zůstal sv. Bernard s abatyší Hildegardon spojen svazkem svaté lásky. Zatím svolán byl r. 1147. do Trevíru církevní sněm, jehož i papež Eugen III. se zúčastnil. Tu pozval arcibiskup Trevírský Adalberon papeže 1 mnoho biskupů francouzských a německých k sobě prose jich, aby zkoušeli vidění abatyše Hildegardy, a sv. Bernard přiměl papeže, aby toto jasné světlo nenechával v temnosti skrytým. I poslal papež Eugen III. několik rozšafných mužů do kláštera sv. Ruperta, aby beze všeho hluku přesvědčili se o všech věcech, jež o Hildegardě se vyprávěly, by mohl učinit si o ni jasný úsudek. A poslové vrátivše se přinesli do Trevíru knihy proslulé abatyše a předložili je shromážděnému sněmu. Tu předčital sám papež z nich některé stati a biskupové jsouce hluboce dojati velebili Boha, tvůrce tak velikých zázraků. I schválil papež všecky spisy svaté prorokyně a připsal k nim vlastní rukou tato slova: „Zachovej v srdci svém vzácnou milost, kterou Bůh ti udělil, a zvěstuj s největší opatrností, co Duch tobě vnukne.“

Pro mystiku je podstatná usebranost, jež je plodem mlčení umožňujícího meditaci a kontemplaci. Velcí mystikové často vyrostli v ústraní, zvláště klášterů.

Pavel VI. v Nazaretu na místě života Rodiny nazaretské v roce 1964 řekl: „Především učí tento dům mlčení. Kéž by v nás znovu ožila nejhlubší úcta k mlčení: vždyť je obdivuhodným a potřebným stavem mysli právě pro překotný a bouřlivý život v našem věku, kdy na nás útočí tolikerý křik, povykování a vřava. Ach, ty nazaretské ticho, nauč nás nastálo se upřít k dobrým myšlenkám a soustředit se na duchovní nitro, provždy se řádně přichystat k naslouchání tajemným Božím záměrům a návodům pravých učitelů. Nauč nás, nakolik je potřebná a platná příprava, učení, meditace, vlastní vnitřní řád života a modlitba, jíž v skrytu přihlíží samotný Bůh.“

Oprávněně lze tvrdit, že život sv. Josefa, Panny Marie a Pána Ježíše, celé Rodiny nazaretské, má mystické rysy jako vzor pro ostatní rodiny.