Je-li ale horšího vraždění duše než svoboda v bludu? Tak se ptá učitel Církve sv. Augustin (Ep. 166). Platí i opak tohoto výroku: „Co je lepší v životě než svoboda v pravdě?“ Oboje – zavrhování bludů a orientaci na pravověrnost patří k učení Církve. Ne každá volba je dobrá. Apoštol Pavel má v I Kor 6,12: „´Všechno je dovoleno´, ale ne všechno prospívá. ´Všechno je mi dovoleno, ale já se nesmím dát ničím ovládnout.“ V listu Galaťanům 5,1 je: „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom pevní a nenechte se zase zapřáhnout do otrockého chomoutu.“ První papež sv. Petr, I Petr 1,22 píše: „Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky. Mějte se proto navzájem rádi upřímně a vroucně.“ O zneužívání svobody píše I Petr 2,15-16: „Vždyť to je vůle Boží, abyste konáním dobra umlčovali nevědomost nerozumných lidí, a to jako svobodní, a ne jako lidé, kteří mají svobodu jen za plášť zloby, nýbrž jako služebníci Boží.“ Apoštol Jan v evangeliu 8,31-36 zaznamenal slova Kristova: “Židům, kteří v něho uvěřili, Ježíš řekl: “Vytrváte-li v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí. Namítli mu: “Jsme potomci Abrahámovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říci: ´Stanete se svobodnými´?” Ježíš jim odpověděl: “Amen, amen pravím vám: Každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy, syn zůstává na vždy. Když vás Syn osvobodí budete skutečně svobodní.”

1. prosince 1864, na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie, zveřejnil Pius IX. encykliku Quanta cura a v ní souhrn mnoha bludů i bludů o lidské svobodě. Panna Maria je přemožitelku všech herezí a nejlépe po Kristu Pánu chápala a žila svobodu podle Boha. Svobodu v pravdě a lásce a pokorné poslušnosti. Pius IX. prorocky předvídal, že svoboda bude zneužita k nemravnosti a odmítání křesťanského života: „…neobávají se zastávat jinou bludnou domněnku, nejvýš zhoubnou katolické Církvi a spáse duší, kterou náš předchůdce blahé paměti Řehoř XVI. nazval pominutím smyslů, totiž že prý volnost svědomí a náboženská svoboda je přirozeným právem každého člověka.“ Lev XIII v Libertas praestantissimum píše o svobodě podle ďábla: „Po vzoru Lucifera, který vyřkl rouhavá slova ´Nebudu sloužit´, usilují mnozí pod jménem svobody o absolutní bezuzdost.“ Svoboda chápaná jako nezávislost na pravdě a dobru člověku zakaluje rozum, působí zlou vůli a otupuje svědomí. Proč nezkusit třeba drogy? Po čase zjistíme, že ze člověk nestal svobodným, ale závislým, otrokem drogy. Jestliže jsi svobodný, tak si poruč! Člověk, který si dokáže poručit a opustí neřest a hřích získává mravní velikost. Otroctví je stav, který nedokáže člověk obvykle sám ze sebe změnit. Kolik je ve „svobodě“ otroků vášní, žárlivosti, zloby, alkoholu, jídla, peněz a sexu. Jsou otroci klamných politických vizí, jimiž jsou pak zotročováni i ostatní. Jsou otroci falešných náboženských směrů bez správné katolické víry. Když řeka vystupuje z břehů, stává se více svobodnou? Řeka opouštějící břehy je absolutní liberalismus co přináší záplavu nemravnosti a volá: “Mysli si co chceš“, „Mluv co chceš“ a „Dělej si co chceš.“ Kristus nemá svobodu podle porušené lidské přirozenosti říkající Bohu ne, ale svobodně říká: “Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal a dokonat jeho dílo (Jan 4,34)“ a „Přišel jsem vydat svědectví pravdě (Jan 18,37)“.
   
   

Encyklika Casti connubii Pia XI píše jaká svoboda patří k manželství: „Ačkoli však manželství svou podstatou je zřízením božským, přece také lidská vůle má při něm úlohu, a to velmi vznešenou, neboť každé jednotlivé manželství jakožto manželské spojení mezi mužem a ženou vzniká jen svobodným souhlasem obou manželů. Tento svobodný úkon vůle, jímž každý z obou manželů předává a přijímá zvláštní právo manželské, je k uzavření opravdového manželství tak nutný, že žádná lidská moc není s to, aby jej nahradila. Předmětem však této svobody je pouze, zda snoubenci opravdu chtějí vstoupit v manželství, a to s touto osobou. Úplně se však vymyká svobodě člověka podstata manželství, takže kdo jednou vstoupil v manželství, podléhá jeho božským zákonům a podstatným vlastnostem. Neboť andělský doktor, když mluví o věrnosti a o potomstvu, říká: “To je v manželství důsledkem již smlouvy manželské, takže kdyby při souhlasu, jímž vzniká manželství, bylo vysloveno něco, co je proti těmto ustanovením, nebylo by to opravdové manželství.” „Svoboda“ k rozvodům anebo dokonce manželství homosexuálů popírá nejen toto učení Casti connubii a z narušené rodiny je nutně rozklad společnosti.

Pavel VI. píše v Octogesima adveniens r. 1971 takto: “Proto křesťan, který při politické činnosti, chápané jako služba druhým, chce žít podle své víry, nemůže se hlásit k ideologickým systémům, které se radikálně nebo v podstatných bodech příčí jeho víře a jeho pojetí člověka. Jinak by si protiřečil. Nemůže se tudíž hlásit k ideologii marxistické, k jejímu ateistickému materialismu, k její dialektice násilí a k způsobu, jak utápí individuální svobodu v kolektivu a upírá jakoukoli transcendentálnost člověku a jeho osobní a kolektivní historii. Stejně tak nesmí křesťan přitakávat ani ideologii liberální, která tvrdí, že vyzdvihuje individuální svobodu, když ji vymaňuje z jakýchkoli normativních omezení, podněcuje ji jen k hledání zisku a moci a považuje sociální vztahy za téměř samočinné výsledky soukromé iniciativy jednotlivce, a ne za cíl a hlavní znak, který je měřítkem hodnoty správně uspořádané společnosti.“ Křesťanská svoboda je působena Duchem Svatým a je svobodou podle nejvýš svobodného Boha. Blahoslavený Tomáš Kempenský, Následování Krista I,21: „Opravdové svobody a pravé radosti není leč v bázní Boží spolu s dobrým svědomím.“