Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete odpočinek pro své duše (Mt 11,29). To řekl Pán Ježíš. Neřekl: Učte se ode mne hněvu, který jsem projevil. Sv. František Saleský si všiml, že hněviví lidé obvykle nedbají na to, aby dali dobrý příklad a napravovali zlo svou obětí a modlitbou. Měl prudkou povahu, kterou změnil svým úsilím s pomocí Boží milosti. Jako učitel Církve učí tomu, co je závazné pro každého katolického křesťana. V knize Pojednání o lásce k Bohu píše o hněvu takto:

„Tak se často stává, že rozum navrhuje cesty příliš obtížné a násilné a vyvolává nad nimi nadšení a pak smělost nebo hněv nemohou být, dají-li se již do pohybu, udrženy v mezích rozumu a uvádějí srdce ve zmatek. Horlivost se tak uplatňuje způsobem netaktním a neuspořádaným, čímž se stává špatnou a zasluhuje pokárání.“

„Hněv, Theotime, je jistě služebník zdatný, statečný a velice podnikavý, který je s to hodně dokázat. Avšak přitom je tak horkokrevný, tak neklidný, tak nerozvážný a divoký, že obyčejně neudělá nic dobrého, aniž by zároveň nezpůsobil mnoho zlého. Rolníci říkají, že není dobré chovat v domě pávy, neboť i když chytají pavouky, přece tou měrou poškozují střechy, že užitek z nich je převyšován škodami, které způsobují. Příroda dala hněv rozumu na pomoc a milost ho používá ve službách horlivosti k uskutečnění svých cílů, avšak je to pomoc nebezpečná a málo žádoucí. Neboť je-li hněv silný, hraje si na pána, svrhává vládu rozumu i zákony horlivosti, jež jsou založeny na lásce. Je-li však slabý, nedělá nic, co by horlivost nedělala sama i bez něho. Přitom však člověk musí mít stále oprávněnou obavu, že až zesílí, zmocní se srdce i horlivosti, podrobí je své tyranské vládě, podobně jako když ohňostroj v jediném nestřeženém okamžiku zapálí celou budovu a nikdo neví, jak ji uhasit.

Je to projev zoufalství, přivede-li někdo cizí vojsko na pomoc, o němž ví, že může získat převahu nad vojskem vlastním. Sebeláska nás často podvádí a svádí nás na scestí, když pod pláštíkem horlivosti uvádí v činnost své vlastní vášně. Sice někdy horlivost používá hněv, ale v těchto případech se hněv skrývá pod jménem horlivosti, aby zakryl své hanebné výstřednosti. Říkám, že se skrývá pod jménem horlivosti, neboť horlivost samu by nemohl takto použit, vždyť ona je vlastní všem ctnostem a zvláště lásce, z níž horlivost pochází „tak dobrá, že ji nikdo nemůže zneužít“ (Aristoteles Magna Moralia 2,7).“

„Jsou lidé, kteří si myslí, že člověk nemůže mít mnoho horlivosti, neupadne-li do velkého hněvu. Mají za to, že se nic nedá do pořádku, aniž by se napřed všechno rozbilo. Ve skutečnosti je tomu tak, že pravá horlivost skoro nikdy nepoužívá hněv. Jako se u nemocných v krajním případě, když nepomáhá už nic jiného, použije železo a oheň, tak i svatá horlivost jen v krajním případě použije planoucí hněv.“

„Neboť sv. Jakub a sv. Jan, kteří chtěli Eliáše napodobit a svolat s nebe oheň na lidi, obdrželi od Pána důtku, aby pochopili, že jeho duch a jeho horlivost jsou mírné, dobrotivé a láskyhodné, že nevoli a hněv projevuje zcela zřídka, a to jen tehdy, když není naděje, že by k cíli mohl vést jiný prostředek. Když sv. Tomáš Akvinský, toto veliké světlo teologie, ležel smrtelně nemocen v cisterciáckém klášteře Fossanuova, prosili jej tamější mniši, aby jim podal krátké vysvětlení Velepísně, jako kdysi učinil sv. Bernard. Na to jim odpověděl: „Moji milí otcové, dejte mi ducha sv. Bernarda a já vám pak vysvětlím tento božský zpěv, jako kdysi učinil Bernard.“ Právě tak tomu je, jako by nám malým, ubohým, nedokonalým, slabým křesťanům říkali: Používejte ve své horlivosti hněvu a rozhořčení jako kdysi Pinchas, Eliáš, Petra a Pavel - na to bychom museli odpovědět: Ať nám je dán duch dokonalosti a ryzí horlivosti s vnitřním rozumem těchto velikých světců a my se pak necháme unášet hněvem jako kdysi oni. Každý se totiž neumí hněvat, kdy a jak je to náležité. Těmto velikým svatým se dostalo bezprostředního vnuknutí Božího, a proto mohla jejich horlivost používat hněv bezpečně. Neboť tentýž Duch, který je k tomu jednání popoháněl, pevně svíral uzdu jejich spravedlivého hněvu, aby nemohl překročit vymezené hranice. Takový hněv, který je inspirován či vdechnut od Ducha Svatého, už není hněvem člověka.

Je to právě jen a jen hněv člověka, před nímž se musíme mít na pozoru, když jak říká sv. Jakub, „nečiní, co je spravedlivé před Bohem“ (Jak 1,20). A skutečně, když tito velicí služebníci Boží použili hněv, stalo se tak ve věcech tak důležitých a při zločinech tak děsivých, že bylo vyloučeno nebezpečí, že trest by mohl být větší než vina. Smíme proto, když sv. Pavel nazývá Galaťany „pošetilými“ (Gal 3,1). Kréťanům dává najevo jejich špatné sklony (Tit 1,12) a slavného světce Petra svého představeného, otevřeně napadá (Gal 2,11), volně spílat hříšníkům, činit výtky určitým národům, napomínat a soudit své duchovní vůdce a biskupy? Není přece každý sv. Pavel, aby něco takového mohl činit náležitým způsobem!

Avšak lidé roztrpčení, rozhněvaní, domýšliví a utrhační, kteří jsou ve vleku svých sklonů, nálad, nechutí a pošetilostí, by rádi své křivdy zakrývali pláštíkem horlivosti. Každý údajně hoří svatým ohněm, ve skutečnosti však spíše ohněm svých vlastních vášní.“

„Člověk se věnuje horlivosti mnohem viditelnější; na ní chce každý zkoušet svoje možnosti. Přitom však vůbec nepozoruje, že to není horlivost, oč usiluje, nýbrž sláva a uspokojení vychloubačnosti, hněvu, zloby a jiných vášní.“

Ne nadarmo patří hněv mezi hlavními hříchy. Žalm 36,1-3 učí čemu se místo hněvu věnovat: „Nehněvej se na ty, kdo konají zlo, nezáviď tě, kdo páchají nepravost, vždyť zvadnou rychle jako tráva, jako zelená bylina uschnou. Doufej v Hospodina a čiň dobro, pak budeš přebývat v zemi a těšit se klidu.“