On je proti koncilu. Kterému? Tridentskému, I. Vatikánskému anebo jinému z dvaceti ekumenických? Jenom II. Vatikánskému? Potom obvinění: „On je proti koncilu, protože neslouží mši čelem k lidu“ je falešné. Koncil totiž nic takového nenařídil. Podobně: On je proti koncilu a chce latinu. Koncil totiž žádá zachovávání jazyka latinského (SC 54). Kardinál R. Burke slouží tradiční liturgii, odmítá podávání Eucharistie znovusezdaným a odmítá homosexuální svazky. Brání se, že tato tradiční linie je proti koncilu:

„Toto označení je lehké použít, ale nemá žádný základ v realitě. Celé moje teologické vzdělání ve „velkém“ semináři bylo založené na dokumentech II. vatikánského koncilu a já osobně se stále snažím studovat tyto dokumenty mnohem hlouběji. Vůbec neprotiřečím koncilu, a pokud někdo čte moje spisy zjistí, že se na dokumenty II. vatikánského koncilu odvolávám mnohokrát. S čím nesouhlasím je takzvaný „duch koncilu“, který není věrný textům koncilu, ale záměrně vytváří cosi totálně nového, novou církev, která nemá nic společného se všemi takzvanými „úchylkami“ minulosti. V této věci celým srdcem následuji vysvětlující promluvu papeže Benedikta XVI. Římské kurii na Vánoce 2005. Jde o úžasný projev, ve kterém vysvětluje správnou hermeneutiku, která je o reformě v kontinuitě a o tom, jak odporovat reformě zlomu v diskontinuitě, kterou prosazuje množství skupin. Promluva papeže Benedikta XVI. je brilantní a všechno vysvětluje. Množství věcí, které se stali po Koncilu a jsou mu připisované, nemají s Koncilem nic společného. Toto je holá pravda (Life News Slovakia 2015-05-03).“

Obviňuji koncil je knížka napsaná od Msgr. Marcela Lefebvre (M. L.). Pro někoho bez přečtení závěr: vidíte, sám se ke svém špatnosti přiznal – odmítá koncil. Možnost obviňovat koncil je připuštěna v odpovědi kardinálu Larraonovi papežem Pavlem VI. takto: „Prosíme Vás, abyste uvěřil, že se vynasnažíme sledovat zpracování konečného znění schématu s tím úmyslem, abychom z něho odstranili vše, co by mohlo být v rozporu se zdravým učením, a provedli veškeré oprávněné úpravy. Současně však nemůžeme zastírat fakt, že časem mohou vyvstat nové problémy zasahující život Církve. Tehdy bude povinností toho, kdo bude vykonávat vedoucí funkci, v první řadě dbát na to, aby se problémy úspěšně vyřešily, a to v souladu se základními tradicemi a nejvyššími zájmy Církve.“

Nótu kardinála Larraony, prefekta Posvátné kongregace obřadů podepsali další kardinálové a generální představení řádů a mezi nimi M. L. Píše se v ní o koncilu: „Stejně jako osmnáct let, na něž se rozprostřel Tridentský koncil (1545 - 1563), přispělo k jeho plnému zdaru – jeho přetržky dokonce účinně napomohly k vyzrání myšlenek -, tak i dnes by byl velmi užitečný určitý odklad v zájmu nezbytného vyzrávání problémů, které se objevily v souvislosti s novými naukami.“

Dopis Svatému otci ve věci nebezpečnosti užívání dvojznačných formulací, podepsaný pěti koncilními otci z června 1964: „V těchto dokumentech nenacházíme absolutně nic z toho co požadovala Jeho Svatost Jan XXIII., totiž „upřesnění výrazů a pojmů, které obzvláště proslavily Tridentský a První vatikánský koncil.“

Kromě připojení se k iniciativám druhých měl M. L. 12 intervencí. Nejvíce, tři, k Deklaraci o náboženské svobodě. „Obviňuji koncil“ napsal M. L. v roce 1976 a má reflexi nad intervencí z 26.11. 1963: „V průběhu koncilu nevyvolalo žádné téma tak žhavou diskusi jako právě otázka „náboženské svobody“; pravděpodobně proto, že žádná jiná otázka nezajímala tradiční nepřátele Církve tak jako právě „náboženská svoboda.“ Ona je hlavním cílem liberalismu. Liberálové, zednáři a protestanti velmi dobře vědí, že pomocí zbraně „náboženské svobody“ mohou zasáhnout katolickou Církev přímo do srdce.“

V intervenci ze října 1964 je: „Svoboda je pojem relativní, nikoli absolutní. Je buď dobrá, nebo špatná podle toho, zda směřuje k dobru, nebo ke zlu.“ Z připomínky zaslané na sekretariát koncilu 30.12. 1964: „Pokud bychom přijali tyto závěry jako učení Církve, pak bychom současně přijali naukový relativismus, praktický indiferentismus a vymizení misijního ducha v Církvi pro spásu duši.“

Intervence ze září 1965: „Papež Lev XIII. tuto koncepci, kterou ve své encyklice Immortale Dei nazývá „nové právo“, slavnostně odsoudil jakožto odporující zdravé filosofii, Písmu svatému a tradici. Tato koncepce, toto tolikrát Církví odsouzené „nové právo“, je nám otcům II. Vatikánského koncilu, předkládána koncilní komisí, abychom ji schválili a podepsali se pod ni.“ M. L. v „Obviňuji koncil“ vzpomíná: „Na toto téma byla předložena dvě schémata, jedno zpracované Sekretariátem pro jednotu křesťanů, který řídil kardinál Bea, a druhý byl předložen Teologickou komisí, v jejímž čele stál kardinál Ottaviani. Již samotné názvy těchto schémat byly příznačné: první, vyjadřující liberální teze, se nazývalo De libertate religiosa (O náboženské svobodě) a druhé, který byl odrazem tradiční nauky Církve, se nazýval De tolerantia religiosa (O náboženské toleranci).“

M. L. píše za intervencí, která nebyla přednesena veřejně k „Církev v dnešním světě“ o Deklaraci náboženské svobody: „Vzhledem k této opozici (zastánců tradice) nechal papež připojit dva výroky týkající se pravdy katolické Církve a souladu s tradičním učením Církve. To vedlo některé z nás k přijetí deklarace. Přesto se však těmito dodatečnými ujištěními na obsahu deklarace nic nezměnilo, a proto mnoho otců i nadále hlasovalo proti.“

Intervence ke kolegialitě vedly ke změně v koncilním textu: „A tak byla připojena Nota explicativa, potvrzující tradiční církevní nauku, což bylo velmi neochotně přijato v liberálních kruzích.“

Kniha „Obviňuji koncil“ má v předmluvě: „Dobré texty nicméně sloužily k tomu, aby se dosáhlo přijetí textů dvojznačných, vyprázdněných a zavádějících. Celkově nám zbývá jediné: musíme se zbavit těchto nebezpečných učitelů a přilnout ještě silněji k tradici, k oficiálnímu dvoutisíceletému učitelskému úřadu Církve.“

V knize arcibiskupa Lefebvre Církev nasáklá modernismem je: “Nakonec všechno směřovalo ke mši, protože oni dobře vědí, že já nejsem proti koncilu. Nepodepsal jsem například dekret o náboženské svobodě a konstituci o Církvi v dnešním světě. Ale nedá se říci, že jsem celkově proti koncilu, jedině věci, které jsou v rozporu s Tradicí. Není potřeba to příliš připomínat, protože sám papež řekl: Na koncil je potřeba nahlížet ve světle tradice. Pokud se díváme na koncil prizmatem Tradice, mně osobně v ničem nevadí.”

V odpovědi kardinálu Ottavianimu na anketu o nebezpečích pro pravdy víry z 20.12. 1966 je připomenuta snaha vyhlásit pravdu proti bludům a převrat: „Avšak tato příprava byla hanebně odmítnuta, aby uvolnila prostor nejhorší tragédii, jaká kdy Církev postihla.“

Ukázkou tragédie je, když se někdo dovolává II. Vatikánského koncilu, obviňuje z jeho odmítání a sám jej neuznává v rozhodnutí o tradiční mši svaté SC čl. 4: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“
Arcibiskup Marcel Lefebvre se zúčastnil od začátku až do konce zasedání II. Vatikánského koncilu a podepsal kromě dekretu o ekumenismu a prohlášení o náboženské svobodě ostatních 14 dokumentů II. VK. Nečteme od něj z pozdější pokoncilní doby, že lituje, že na protest koncilní jednání neopustil anebo jak lituje podpisů po většinou koncilních dokumentů.

Jan XXIII. svolal koncil a oznámil to v den apoštolů sv. Petra a Pavla roku 1959 encyklikou Ad Petri cathedram, v níž potvrdil tradici čl. 69: „Katolická Církev ukládá věrně a pevně věřit to, co Bůh zjevil: všechno, co se zachovalo v Písmu svatém a ústním nebo písemném podání a co bylo v průběhu staletí od apoštolských dob přijato papeži i ekumenickými koncily řádně potvrzeno a definováno.“