Apoštol Pavel píše v I Kor 10,13-14: „Zkoušky, které na vás přišly, jsou úměrné lidským silám. A Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet.“ Větší či menší životní zkouškou je nemoc. Člověk nemocný není mocný a má se obracet k moci Boží.

Pomoci mu má svátost nemocných. Modlitba při udělení svátosti nemocných knězem v tradičním ritu je ukázkou vzorové modlitby za nemocné: „Modleme se. Pane Bože, jenž jsi skrze svého apoštola Jakuba řekl: „Stůně-li někdo z vás, ať povolá k sobě kněze Církve, a ti ať se nad ním modlí a maží ho olejem ve jménu Páně; a modlitba víry uzdraví nemocného, Pán mu ulehčí, a je-li v hříších, budou mu odpuštěny.“ (Jak 5,14-15): posilni, prosíme, Spasiteli náš, milostí Ducha Svatého mdlobu tohoto nemocného, zhoj jeho rány, odpusť mu hříchy, zbav ho všech bolestí na těle i na duši a vrať mu milostivě duševní i tělesné zdraví, aby uzdraven mocí Tvého milosrdenství, mohl opět jako dříve konati své povinnosti. Který s Otce a týmž Duchem Svatým žiješ a kraluješ Bůh, na věky věků. Amen.

Modleme se. Shlédni, prosíme, Pane, na svého služebníka…, nemocí zesláblého, a občerstvi duši, kterou jsi stvořil: aby se tímto Tvým navštívením napravil a pocítil, že byl uzdraven Tvým lékem. Skrze Krista, Pána našeho. Amen. Svatý Pane, všemohoucí Otče, věčný Bože, jenž vléváš milost svého požehnání v těla nemocných a své stvoření mnohonásobnou dobrotivostí zachováváš, vyslyš milostivě naše pokorné volání, abys svého služebníka zdravím obdaroval, svou pravicí pozdvihl, svou silou posilnil, mocí ochránil a své svaté Církvi dokonale zdravého vrátil. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.“

Máme věřit v účinek modlitby a možnost navrácení zdraví. To, že tato možnost se nemusí vždy naplnit je dáno, že se svátostí nemocných jsou spojeny i modlitby za umírající.

Orientaci v nemoci nám dává kniha Sirachovec 38,1-10: “Měj ve vážnosti lékaře, neboť jej potřebuješ. I jej stvořil Nejvyšší k pomoci druhým. Od Boha má schopnost léčit a od krále přijímá dary. Vědomosti lékaře vyvyšují a velmoži hovoří o něm s chválou. Nejvyšší vytvořil ze země léčivé byliny a moudrý je neodmítá. Což se skrze dřevo nestala sladkou hořká voda, aby lidé poznali její léčivou moc? Nejvyšší dal lidem znalosti, aby ho ctili za jeho podivné činy. Jimi mírní lékař bolesti a mastičkář z nich vyrábí jemné voňavky; a též jiné masti na léčení dal Bůh, aby jeho díla nezahynula. Neboť uzdravení na zemském povrchu je od Boha. Synu, při nemoci se nezanedbávej, ale modli se k Pánovi a uzdraví tě. Odvrať se od hříchu a ať jsou tvé ruky přímé; a očisti si srdce od každé nepravosti.“ Odtud máme rčení: „Lékař léčí, ale Bůh (a příroda) uzdravuje.“

Vidíme, že je hříšné zapomínat v nemoci na Boha a nevyužít svátosti, svátostiny, modlitbu a léčivé byliny a celou důvěru mít jen v lékaře a prášky. Nemoci je dobré předcházet dobrou životosprávnou v jídle, pití, spánku a spořádaným životem. Jsou nemoci mající příčinu duševní a duchovní. To, aby kněz rozmlouval lidem návštěvu lékaře nehrozí. Hrozí, že lékař lidi ke knězi nepošle. Hříšné je vyhledávat léčitele s upřednostněním těla nad nesmrtelnou duší a kazící vztah k Bohu. Příkladem křesťanských lékařů ve starověku byli sv. Kosma a Damián, mučedníci, co bezplatně léčili nemocné. Ze středověku je příkladem lékařky řeholnice sv. Hildegarda. Při léčení dbala na dietu, očistné a léčebné prostředky a půst.

V době středověké za sv. Hildegardy lidé méně jedli a při postu dbali na návštěvu kostela, modlitbu, zpověď, pokání, almužnu atd. To je tradice v současnosti velmi zapomenutá. Člověk může věci duchovní konat špatně. Může být nemocen i od špatného přijímání svátostí. Píše o tom apoštol Pavel v I Kor 11,27-30: „Kdo by tedy jedl chléb Páně nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a tělo Páně nerozlišuje od obyčejného chleba, jí a pije si odsouzení. Proto je mezi vámi tolik nemocných a churavých a mnoho jich už umřelo.“

Sv. Basil Veliký se modlí takto: „Já bídný, přicházím za tebou. Přijmi tedy i mne, lidumilný Pane, jako tenkrát smilnou ženu, jako lotra, jako celníka a jako syna marnotratného, a sejmi ze mne těžké břímě hříchů mých. Ty, jenž jsi na sebe vzal hřích světa a nemoci lidské hojíš, namáhající se a obtížené k sobě voláš, odpočinutí jim dáváš, a jenž jsi nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání. Očisť mne od všeliké poskvrny tělesné i duševní a nauč mne konat posvěcení v bázni tvé, abych s čistým svědomím přijal tvé svátosti a sjednotil se se svatým Tělem tvým i Krví a měl tebe ve mně živoucího a přebývajícího s Otcem i Svatým Duchem tvým. Ó, Pane Ježíši Kriste, Bože můj, ať není mi k soudu účast na přečistých a oživujících svátostech ani ať nejsem nemocen duší a tělem od nehodného jejich přijímání. Dej mi, abych až do posledního dechu svého bez odsouzení přijímal tvé svátosti: ke společenství s Duchem Svatým, na cestu k životu věčnému a k dobrému zodpovídání se na strašném soudu tvém, abych tak i já se všemi vyvolenými tvými stal účastníkem nehynoucího blaha tvého, jež jsi připravil těm, kdo tebe, Pane, milují a jimiž jsi oslavován na věky. Amen.”