Čím starší, tím lepší. Tudíž: co je nejstarší je nejlepší a toho je třeba se držet. Tento názor zamítá Pius XII. ve své encyklice Mediator Dei 20. listopadu 1947 jako archelogismus. Čteme o tom:

Článek 61: „Je rozhodně moudré a velice chvályhodné vracet se myslí a srdcem k pramenům posvátné liturgie, poněvadž její studium se obrací k jejím počátkům a nemálo přispívá k pochopení svátečních dnů a k prozkoumání smyslu posvátných obřadů s větší hloubkou a přesností; nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti. Tak, abychom užili příkladů, není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva; kdo zakazuje, aby v kostelech byly posvátné obrazy a sochy; kdo přikazuje, aby božský Spasitel na kříži byl tak zobrazován, aby jeho tělo neneslo nejkrutějších ran, které vytrpěl; kdo konečně odmítá a zavrhuje polyfonní zpěv, i když odpovídá směrnicím vydaným Svatou Stolicí.“

Článek 62. Jako totiž žádný rozumný katolík nemůže odmítnout vyjádření křesťanské nauky, kterou Církev osvícena a řízena Duchem Svatým usnesla a přikázala k velkému užitku v novější době, proto, aby se mohl vrátit k starým vyjádřením prvních sněmů církevních anebo nemůže odmítnout platné zákony, aby se vrátil k předpisům starých pramenů kanonického práva, tak stejným způsobem, jedná-li se o liturgii, nebyl by zřejmě veden pravou a rozumnou horlivostí ten, kdo by se chtěl vrátit ke starým obřadům a zvyklostem a odmítal nové směrnice, zavedené z vůle Boží Prozřetelnosti pro změnu poměrů.

Článek 63. Tento způsob myšlení a jednání dává oživnout přemrštěnému a nezdravému archeologismu, probuzenému nezákonným sněmem pistojským; zároveň se snaží obnovit ony mnohonásobné omyly, které byly příčinou, proč tento sněm byl svolán, a které potom z něho vyšly ne bez velké škody pro duše a které Církev, poněvadž je bdělým strážcem „pokladu víry“, jenž jí byl svěřen božským Zakladatelem, plným právem odsoudila. Vždyť přece nepěkné úmysly a pokusy toho druhu směřují k tomu, aby podvrátily a zlehčily posvětnou činnost, s níž posvátná liturgie vede spasitelně k nebeskému Otci přijaté syny Boží.”

II. Vatikánský koncil se nejčastěji odvolává v liturgii na Mediator Dei. Změny v liturgii tudíž nemají být v rozporu s touto encyklikou. Jak provádět změny v souladu s tradicí je vysvětlen v článku 59 Mediator Dei: „Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části Církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoliv porušení čisté nauky. Při mnoha obřadech ostatně může být užívání lidového jazyka velmi prospěšným pro lid; nicméně jediná Svatá Stolice má právo, aby to dovolila, a proto není v tomto oboru dovoleno něco podnikat bez jejího vědomí a bez jejího schválení, protože, jak jsme řekli, řízení posvátné liturgie spadá pod její výlučnou pravomoc.“

Uveďme změny v liturgii k oslavě Boha a spáse člověka:
sv. Alexader, + 119, opravil obřady církevní, zejména modlitby při mši svaté. Přikázal, aby se do vína při mši svaté přidávala voda, poněvadž krev a voda vyprýštila z otevřeného boku Páně

Sv. Sixtus, + 125, zavedl při mši sv. zpěv Sanctus.

Liber pontificalis píše, že sv. Telesfor, + 138, nařídil, aby na narození Páně se zpívalo při mši sv. Gloria, hymnus, který složil. Zavedl půst 7 týdnů před velikonocemi.

Sv. Pius, + 140, zavedl slavení velikonoc na neděli po úplňku měsíce v březnu.

Sv. Zeferin, + 199, zavedl první přijímání ve 14 letech.

Sv. Fabián, + 250, zavedl svěcení olejů na Zelený čtvrtek.

Sv. Caius, + 296, stanovil stupně svěcení ostiář, lektor, akolyty, podjáhen, jáhen, kněz a biskup.

Sv. Július, + 337, posunul pro východní církve vánoční svátky z 6. ledna na 24. prosince

Sv. Damas, + 384, zavedl do mše svaté hebrejské Halelujah.

Sv. Zosimus, + 418, povolil svěcení paškálu i v ostatních chrámech než v katedrále.

Sv. Simplicius, + 483, opustil starý obyčej udílet svěcení v prosinci.

Sv. Felix III., + 492, nařídil svěcení kostelů jen od biskupů

Sv. Gelasius, + 496, uspořádal mešní kánon od Sanctus až po modlitbu po sv. přijímání.

Sv. Symnachus, + 514, nařídil při mši sv. v neděli a svátky zpívat Gloria.

Sabinianus, + 606, zavedl užívání zvonů k oznamování modlení.

Sv. Řehořem Velikým, + 604, v kánonu přidal: „(abys) naše dny v pokoji svém pořádal a od věčného zatracení nás vysvobodil a k zástupu svých vyvolených nás připojil“ a zavedl chorál v liturgii.

Sv. Vitalin, + 672, zavedl varhanní liturgickou hudbu.

Sv. Lev II., + 683, zavedl kropení lidu při bohoslužbách.

Sergius I., + 701, zvolen po dvou vzdoropapežích, předepsal při lámání chleba trojnásobný zpěv Agnus Dei – Beránku Boží, které však již dříve bylo v obyčeji.

Za Benedikta VIII. r. 1014 na prosby císaře Jindřicha II. bylo zavedeno Credo do římské liturgie.

Sv. Pius V. v misále roku 1570 zavedl na konci mše sv. četbu evangelia z prologu sv. Jana

Klement XIII. v roce 1759 zavedl užívání preface o Nejsvětější Trojici ve mši sv. po Zjevení Páně a Svatém Duchu místo preface obecné

Lev XIII. zavedl v roce 1893 svátek Svaté rodiny

Pius XI. zavedl svátek Krista Krále od roku 1926

Pozdvihování hostie bezprostředně po konsekraci bylo zavedeno teprve po XI. století proti bludu Berengaria. Mezi další rozšíření vnějších projevů úcty k Eucharistii patří zavedení svátku Božího Těla ve 13. století, konání adoračních pobožností a svátostného požehnání po modlitbách před Nejsvětější svátostí umístěné ve středu kostela na hlavním oltáři. Jde o snahou o větší eucharistickou úctu skrze změny v druhém tisíciletí.

Způsob podávání na ruku je možné označit za liturgický archeologismus. Biskup Atanáš Schneider píše v knize Corpus Christi: „Současný obřad Přijímání na ruku nebyl v katolické Církvi nikdy praktikován, protože tzv. Přijímání na ruku ve starověké Církvi se podstatně lišilo od současného obřadu, který zavedli kalvíni a ne ani luteráni, kteří zachovali tradiční obřad Přijímání do úst a vkleče až do našich dnů. Obřad prvních staletí byl slaven následujícím způsobem: Konsekrovaný Chléb byl položen na dlaň pravé ruku, poté se komunikant hluboce poklonil (podobně jako dnešní gesto „metanoia“ v byzantském obřadu) a vzal Přijímání ústy, aniž se proměněného Chleba dotýkal prsty. Z určitého hlediska to byla forma Příjímání do úst, protože komunikant si nevkládal svatou Hostii do úst prsty. Kromě toho komunikant, používaje jazyk, mohl z dlaně ruky přijmout jakékoliv úlomky, které se mohly oddělit z proměněného Chleba, aby se žádný z nich neztratil. Ženy přijímaly proměněný Chléb na bílou látku, nazývanou „dominicale.“

Protestantský způsob podávání na ruku nenaplňuje Mediator Dei čl. 65: “Srdcem a středem křesťanského náboženství je tajemství nejsvětější svátosti, kterou kdysi ustanovil nejvyšší velekněz Kristus a kterou jeho služebníci v Církvi z jeho vůle neustále obnovují.” Neplní se tak článek 50 konstituce o liturgii II. Vatikánského koncilu, aby úprava mešního řádu usnadnila zbožnou a aktivní účast věřících.