Čím starší, tím lepší. Tudíž: co je nejstarší je nejlepší a toho je třeba se držet. Tento názor zamítá Pius XII. ve své encyklice Mediator Dei jako archelogismus. Čteme o tom:

Článek 61: „Je rozhodně moudré a velice chvályhodné vracet se myslí a srdcem k pramenům posvátné liturgie, poněvadž její studium se obrací k jejím počátkům a nemálo přispívá k pochopení svátečních dnů a k prozkoumání smyslu posvátných obřadů s větší hloubkou a přesností; nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti. Tak, abychom užili příkladů, není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva; kdo zakazuje, aby v kostelech byly posvátné obrazy a sochy; kdo přikazuje, aby božský Spasitel na kříži byl tak zobrazován, aby jeho tělo neneslo nejkrutějších ran, které vytrpěl; kdo konečně odmítá a zahrnuje polyfonní zpěv, i když odpovídá směrnicím vydaným Svatou Stolicí.“

Článek 62. Jako totiž žádný rozumný katolík nemůže odmítnout vyjádření křesťanské nauky, kterou Církev osvícena a řízena Duchem Svatým usnesla a přikázala k velkému užitku v novější době, proto, aby se mohl vrátit k starým vyjádřením prvních sněmů církevních anebo nemůže odmítnout platné zákony, aby se vrátil k předpisům starých pramenů kanonického práva, tak stejným způsobem, jedná-li se o liturgii, nebyl by zřejmě veden pravou a rozumnou horlivostí ten, kdo by se chtěl vrátit ke starým obřadům a zvyklostem a odmítal nové směrnice, zavedené z vůle Boží Prozřetelnosti pro změnu poměrů.

Článek 63. Tento způsob myšlení a jednání dává oživnout přemrštěnému a nezdravému archeologismu, probuzenému nezákonným sněmem pistojským; zároveň se snaží obnovit ony mnohonásobné omyly, které byly příčinou, proč tento sněm byl svolán, a které potom z něho vyšly ne bez velké škody pro duše a které Církev, poněvadž je bdělým strážcem „pokladu víry“, jenž jí byl svěřen božským Zakladatelem, plným právem odsoudila. Vždyť přece nepěkné úmysly a pokusy toho druhu směřují k tomu, aby podvrátily a zlehčily posvětnou činnost, s níž posvátná liturgie vede spasitelně k nebeskému Otci přijaté syny Boží.”

II. Vatikánský koncil se nejčastěji odvolává v liturgii na Mediator Dei. Změny v liturgii tudíž nemají být v rozporu s touto encyklikou. Jak provádět změny v souladu s tradicí je vysvětlen v článku 59 Mediator Dei: „Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části Církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoliv porušení čisté nauky. Při mnoha obřadech ostatně může být užívání lidového jazyka velmi prospěšným pro lid; nicméně jediná Svatá Stolice má právo, aby to dovolila, a proto není v tomto oboru dovoleno něco podnikat bez jejího vědomí a bez jejího schválení, protože, jak jsme řekli, řízení posvátné liturgie spadá pod její výlučnou pravomoc.“

Uveďme změny v liturgii k oslavě Boha a spáse člověka:

Sv. Sixtus, + 125, zavedl při mši sv. zpěv Sanctus.

Liber pontificalis píše, že sv. Telesfor, + 138, nařídil, aby na narození Páně se zpívalo při mši sv. Gloria, hymnus, který složil. Zavedl půst 7 týdnů před velikonocemi.

Sv. Pius, + 140, zavedl slavení velikonoc na neděli po úplňku měsíce v březnu.

Sv. Zeferin, + 199, zavedl první přijímání ve 14 letech.

Sv. Fabián, + 250, zavedl svěcení olejů na Zelený čtvrtek.

Sv. Caius, + 296, stanovil stupně svěcení ostiář, lektor, akolyty, podjáhen, jáhen, kněz a biskup.

Sv. Július, + 337, posunul pro východní církve vánoční svátky z 6. ledna na 24. prosince

Sv. Damas, + 384, zavedl do mše svaté hebrejské Halelujah.

Sv. Zosimus, + 418, povolil svěcení paškálu i v ostatních chrámech než v katedrále.

Sv. Simplicius, + 483, opustil starý obyčej udílet svěcení v prosinci.

Sv. Felix III., + 492, nařídil svěcení kostelů jen od biskupů

Sv. Gelasius, + 496, uspořádal mešní kánon od Sanctus až po modlitbu po sv. přijímání.

Sv. Symnachus, + 514, nařídil při mši sv. v neděli a svátky zpívat Gloria.

Sabinianus, + 606, zavedl užívání zvonů k oznamování modlení.

Sv. Řehořem Velikým, + 604, v kánonu přidal: „(abys) naše dny v pokoji svém pořádal a od věčného zatracení nás vysvobodil a k zástupu svých vyvolených nás připojil“ a zavedl chorál v liturgii.

Sv. Vitalin, + 672, zavedl varhanní liturgickou hudbu.

Sv. Lev II., + 683, zavedl kropení lidu při bohoslužbách.

Sergius I., + 701, zvolen po dvou vzdoropapežích, předepsal při lámání chleba trojnásobný zpěv Agnus Dei – Beránku Boží, které však již dříve bylo v obyčeji.

Za Benedikta VIII. r. 1014 na prosby císaře Jindřicha II. bylo zavedeno Credo do římské liturgie.

Klement XIII. v roce 1759 zavedl užívání preface o Nejsvětější Trojici ve mši sv. po Zjevení Páně a Svatém Duchu místo preface obecné

Pozdvihování hostie bezprostředně po konsekraci bylo zavedeno teprve po XI. století proti bludu Berengaria. Mezi další rozšíření vnějších projevů úcty k Eucharistii patří zavedení svátku Božího Těla ve 13. století, konání adoračních pobožností a svátostného požehnání po modlitbách před Nejsvětější svátostí umístěné ve středu kostela na hlavním oltáři. Jde o snahou o větší eucharistickou úctu skrze změny v druhém tisíciletí.

Způsob podávání na ruku je možné označit za liturgický archeologismus. Biskup Atanáš Schneider píše v knize Corpus Christi: „Současný obřad Přijímání na ruku nebyl v katolické Církvi nikdy praktikován, protože tzv. Přijímání na ruku ve starověké Církvi se podstatně lišilo od současného obřadu, který zavedli kalvíni a ne ani luteráni, kteří zachovali tradiční obřad Přijímání do úst a vkleče až do našich dnů. Obřad prvních staletí byl slaven následujícím způsobem: Konsekrovaný Chléb byl položen na dlaň pravé ruku, poté se komunikant hluboce poklonil (podobně jako dnešní gesto „metanoia“ v byzantském obřadu) a vzal Přijímání ústy, aniž se proměněného Chleba dotýkal prsty. Z určitého hlediska to byla forma Příjímání do úst, protože komunikant si nevkládal svatou Hostii do úst prsty. Kromě toho komunikant, používaje jazyk, mohl z dlaně ruky přijmout jakékoliv úlomky, které se mohly oddělit z proměněného Chleba, aby se žádný z nich neztratil. Ženy přijímaly proměněný Chléb na bílou látku, nazývanou „dominicale.“

Protestantský způsob podávání na ruku nenaplňuje Mediator Dei čl. 65: “Srdcem a středem křesťanského náboženství je tajemství nejsvětější svátosti, kterou kdysi ustanovil nejvyšší velekněz Kristus a kterou jeho služebníci v Církvi z jeho vůle neustále obnovují.” Neplní se tak článek 50 konstituce o liturgii II. Vatikánského koncilu, aby úprava mešního řádu usnadnila zbožnou a aktivní účast věřících.