Jsou lidé, co nedůvěřují bankám. Svoje úspory mají někde uschovány a po jejich smrti je nikdo nemůže najít a použít. Podobně je tomu u člověka, co nemůže najít vkladní knížku nebo to, co je potřebné k výběru peněz. Jde o situaci nikoli ojedinělou. Peníze jsou tak, jako by nebyly. Peníze jsou zablokovány a není možné se k nim dostat a mít z nich užitek. Rovněž další životní zkušenosti potvrzují to, že člověk něco má tak, že to nemůže použít a využít:

Někdo hledá klíče od domu. Někdo od auta. Jiný něco dalšího. Člověk v dané situaci má tak, jako by neměl. Úsilí změnit nepříznivý stav a nalézt ztracené je známé řešení.
Při četbě Katechismu katolické Církve (KKC) z r. 1992 objevíme větu: „Svátosti přinášejí plody v těch, kteří je přijímají s požadovanými předpoklady“ (č. 1131). Tuto větu lze převést do významu: „Svátosti nepřinášejí plody v těch, kteří je přijímají s nesplněnými předpoklady.“
Co je příčinou tohoto nepřinášení plodů a patří mezi nesplněné předpoklady? KKC píše u svátostí o pěti věcech: 1. Kristovy svátosti. 2. Svátosti Církve. 3. Svátosti víry. 4. Svátosti spásy. 5. Svátosti věčného života. Těchto pět věcí je jako pět prstů na lidské ruce, kterou touží mít soudný člověk v pořádku. Pokud někdo říká, že v Krista věří, ale nevěří v Církev, tak jde o stav, kdy je nejméně jeden s prstů ochromen. Jeho ochromení může být různě silné. Pokud někdo říká, že věří po svém, tak tato jeho víra může být různě ochromeným prstem vzhledem k požadavku, aby svátost byla svátostí pravé víry. Pokud někdo nemá na mysli při příjímání svátostí spásu a věčný život, tak jde o další různě silně ochromené prsty ruky. Toto je pak příčinou toho, že člověk přijímá svátosti, ale nepřijímá jejich účinek.

Odstraněním překážek svátostí nastává oživení. Oživení svátostí mají ve vlastním zájmu konat ti, kdo patří mezi „pokřtěné pohany“ a „matrikové křesťany“. Spoléhání na křest v takovém stavu je stejně klamné jako spoléhání na peníze, které nikdo nemůže najít, vybrat a použít. Apokalypsa 3,1 píše: „Znám tvé skutky; máš jméno jako bys žil, ale jsi mrtvý. Probuď se…“
Duchovně mrtvý má ze zdravé lásky k sobě a pro příklad druhým zvolit cestu oživení svátostí. Oživení svátosti svěcení žádá apoštol Pavel v listu II Tím 1,6: „A proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou.“ Výkladová poznámka k tomuto verši ve vydání NZ schváleném na svátek sv. Cyrila a Metoděje 5.7. 1988 kardinálem Tomáškem zní: „Timotej byl snad už trochu skleslý: pořád samé pronásledování jak od pohanů, tak od židů. Apoštol mu proto dodává odvahy: když jsem tě světil („vzkládáním rukou“) byl jsi od Boha posvěcen k hlásání Kristovy pravdy. Ten Boží dar je v tobě stále (nezrušitelné znamení); jen je třeba oživit onen svatý plamen, který je v tvé duši jako zasut popelem.“
Iluzi, že je možné snadno udělit svěcení, protože je možnost je oživit odmítá I Tim 5,22: „Na nikoho nevkládej ukvapeně ruce. Nesmíš mít účast na cizích hříších. Uchovej se čistý.“

V případě apoštolů byl na Kalvárii pouze sv. Jan a ostatní zjevně selhali a potřebovali intenzivně oživit své biskupské svěcení. O Jidáši nečteme, že šel cestou nápravy. Pán Ježíš prvnímu papeži mluví o obrácení, jež oživuje svátosti a které předchází dobrému utvrzování ve víře (Lk 22,32) při jednotě ve svátostech. Protestantská charismatická obnova nestaví na svátostech a charismatická obnova katolická se pozná podle priority svátostí, s nimiž spojuje své správné citové prožitky při zachování všech pravd víry.
Množství nevěrohodných křesťanů volá po obnově křestního slibu a oživení svátosti křtu. Mnoho biřmovanců žijících podle těla volá po oživení biřmování s působením Ducha Svatého. Mnoho odchodů z kněžské služby a její nevěrohodný výkon volá po oživení přijaté svátosti kněžství. Množství rozpadlých a nefungujících svátostných manželství volá po oživení svátosti manželství. Oživení svátosti se děje u svátostí neopakovatelných: křest, biřmování, kněžství, manželství a spočívá v odstranění překážek působení svátosti.
Oživení svátosti působí Ducha Svatý u osoby, která odmítá překážku působení svátosti, kterou je zejména hřích. Dobrá svátost pokání odstraňuje hřích a tím upevňuje v přijatých neopakovatelných svátostech. Skrze špatně přijaté svátosti nastává jejich odmítání a k nápravě patří oživení svátostí. Oživením svátostí se naplňuje prosba z litanií k Duchu Svatému: „Abys svatou Církev katolickou vyvýšil, její pastýře osvítil a všechny věřící posvětil.“