Člověk bez morálky je prostý morálky. Oproštěnost od morálky působí hříchy a neřesti. Stylem života je prostopášnost, rozmařilost, hýření a marnotratnost. Tak se hubí duše. Tak nastal rozvrat mocných říší v minulosti. To platí o současném i budoucím světě. První papež sv. Petr psal ve svých obou listech o prostopášnosti. Je to dobré kritérium nejen pro hodnocení Petrových nástupců v papežském úřadu, ale i všech křesťanů a lidí vůbec.
V I Petr 4,1-5 máme: „Protože tedy Kristus prošel tělesným utrpením, ozbrojte se i vy takovým smýšlením, že kdo tak trpěl, s hříchem už skoncoval, aby už po zbývající čas života nehověl pozemským žádostem, ale vůli Boží. Dost dlouho už jste v minulosti plnili vůli pohanů a žili prostopášně, dychtili jste po špatnostech, opíjeli jste se, hodovali, pořádali pitky a oddávali se nedovolenému uctívání model. Teď se tomu pohané nemohou vynadivit, že s nimi už nehýříte a nevrháte se do stejného bahna jako oni. Proto vám nemohou přijít na jméno. Ale budou muset skládat účty tomu, který je připraven soudit živé i mrtvé.“

V II Petr 2,1-7 je: „Jako se v lidu vyskytovali také lžiproroci, stejně se i mezi vámi objeví lžiučitelé a budou se snažit záludně zavést zhoubná bludařská učení. Ba dokonce budou zapírat Pána, který je vykoupil, a tím se ovšem dostanou rychle do záhuby. Mnoho lidí se dá strhnout od nich k prostopášnostem, a tak přivedou cestu pravdy do špatných řečí. Z hrabivosti budou z vás těžit podvodným mluvením. Ale už dávno je pro ně připravený trest a zhouba se na ně valí. Jestliže Bůh neušetřil ani anděly, když se prohřešili, ale srazil je a odevzdal peklu, temné propasti, aby tam byli uchováni pro soud, neušetřil ani starý svět, nýbrž zachránil jen Noema, hlasatele spravedlnosti, spolu s jinými sedmi lidmi, kdežto na ostatní bezbožný svět přivedl potopu. Také města Sodomu a Gomoru obrátil v popel a odsoudil k zániku jako výstražný příklad do budoucnosti pro bezbožníky. Vysvobodil však spravedlivého Lota, který těžce trpěl bezuzdným chováním prostopášníků.“
Sv. Tomáš Akvinský, učitel Církve napsal v Summě teologické II-II,20: „Náš cit je nakažen láskou k tělesným potěšením, mezi nimi hlavní jsou potěšení sexuální. Z chuti na tato potěšení se stává, že se člověku omrzují duchovní dobra a nedoufá je jako nějaká dobra obtížná. A podle toho má zoufalství příčinu v prostopášnosti.“

Sv. Řehoř z Nyssy v Pravidle 4 učí jednotě s papežem sv. Petrem a velmi odlišně než mnozí současní nástupci apoštolů, biskupové: „Hříchy žádosti a rozkošnictví se rozdělují tímto způsobem; Něco jiného je cizoložství a jiné je smilstvo. Někteří přesnější zkoumatelé se rozhodli také hřích smilstva nazvati cizoložstvím, protože je jediný zákonný svazek, ženy s mužem a muže se ženou. Tudíž vše mimo zákon je již proti zákonu a ten, kdo bere to, co není jemu vlastní, zřejmě bere cizí. Neboť člověku je dána Bohem jediná pomocnice a nad ženou je postavena jedna hlava. A tak získal-li kdo, podle výrazu božského Pavla své vlastní osudí, přírodní zákon mu káže, aby je užíval poctivě. Jestliže však se někdo uchyluje ne k vlastnímu, bezpochyby se zmocňuje cizího. Pro každého je cizím to, co není jeho vlastní, třebas by nebyl známý majitel, jež ho vlastní. Proto těm, kteří přísněji tuto záležitost prozkoumali jevilo se smilstvo nepříliš vzdáleným od cizoložství, neboť i božské Písmo praví: “Proč by ses kochal v cizí.” Vzhledem k tomu, že otcové projevili laskavost k slabým, bylo stanoveno toto rozdělení tohoto hříchu: Smilstvem se nazývá ukojení žádostivosti s někým bez urážky druhého, kdežto cizoložstvím pohana a urážka cizího svazku. K tomuto se vztahuje sodomie a homosexualita, neboť i tyto hříchy jsou cizoložstvím vůči přirozenosti, a působí se urážka cizímu rodu, a přitom proti přirozenosti.
Při tomto rozdělení druhů společná léčba i tohoto hříchu záleží v tom, aby se člověk pokáním očistil z vášnivého chtíče tělesných rozkoší. Ježto u těch, kdo se poskvrnili smilstvem, není s tímto hříchem spojena urážka, je stanovena dvojnásobná doba pokání pro ty, kdož se poskvrnili cizoložstvím nebo jinou hanebností, jako sodomií nebo chtíčem k mužskému pohlaví. Totiž v těchto případech, jak jsem řekl, hřích se zdvojnásobuje; jeden je v nedovoleném rozkošnictví a druhý v urážce druhého. Budiž však nějaký rozdíl způsobu pokání z hříchů rozkošnictví. Ten, kdo se sám probudil k vyznání hříchů a tak sám započal léčení svého neduhu tím, že se rozhodl z vlastních pohnutek stát se žalobcem své tajnosti, a projevil známky svého proměnění k lepšímu, nechť je pod trestem více shovívavým; avšak přistižený ve špatnosti nebo nevolky usvědčený po jakémsi podezření nebo obvinění, podrobuje se delší nápravě, aby byl s přísností očištěn a tímto způsobem přijat k přijímání svátostí. Pravidlo o tom je toto: Ti, kdo se poskvrnili smilstvem, ať jsou po tři léta zcela vzdáleni z církevní modlitby, tři léta nechť se účastní pouze naslouchání Písem, další tři léta nechť se modlí s padajícími v pokání a potom ať přijímají svaté svátosti.
Pro ty, kdo procházejí pokáním horlivěji a životem svým projevují návrat k dobru, je dovoleno, aby ten, kdo pečuje o prospěch církevního zřízení, zkrátil dobu naslouchání a rychleji je přiváděl k obrácení. Podobně jim může zkrátit i dobu tohoto a dříve je připustiti k společenství podle toho, jak z vlastní zkušenosti pozná stav léčeného. Neboť jako je zakázáno házet perly sviním, nebylo by správné také naopak zbavovat drahocenné perly toho, kdo vzdálením od hříchu a očistou se už stal člověkem. Zločin spáchaný cizoložstvím nebo jinými způsoby nečistoty, jak shora řečeno, nechť se ve všem léčí tímtéž soudem, jako hřích smilný, ale se zdvojnásobenou lhůtou. Také ať je přitom pozorován stav léčeného, jako i u postiženého nečistotou smilstva, aby dříve či později jim bylo umožněno přijímání svátosti.“

Obrácení sv. Pelágie na poustevnici předcházelo: “K žádosti patriarchy Maximiana kázal biskup sv. Nonus v roce 426 v nádvoří před kostelem svatého Juliána mučeníka. Mezi kázaním jela Pelagia na mezku v největší nádheře s hojným doprovodem. Lid na ni vyvaloval oči. Biskupové vzdychajíce odvrátili hlavy. Jenom Nonus déle za ní se díval, a na konci kázaní svého ptal se biskupů: „Jak se vám líbila nádhera Pelagie?“ Když všickni mlčeli, doložil: „Mnou náramně hnul pohled na tu osobu. Co oodpovíme před soudnou stolicí Božskou, až se bude naše práce a činnost přirovnávat k práci a činnosti této Pelagie? Mnoho-li času a práce vynakládá Pelagia na vyzdobení těla svého, aby lidem hříšným zalíbila se! A jak málo času a práce vynakládáme my na to, abychom se vyzdobili cnostmi, a tak zalíbili se Bohu?“ To pověděv odešel se svým jáhnem do svého příbytku, zavřel za sebou dvéře, padl na kolena a na tvář svou, a prolévaje slzy modlil se za Pelagii, a prosil Boha, aby mu prominul chabou horlivost pro čest a slávu Jeho.”

Opakem a lékem prostopášného života je následování svatých, zvláště podle Panny Marie. Člověk tak nežije v iluzi o své dokonalosti, ale má potřebu jít ke svaté zpovědi.