Svatý Augustin prohlásil: „Za všechno co jsem vděčím své matce.“ Jeho matka sv. Monika jednala podobně jako sv. Blanka, která sv. Ludvíku, králi francouzskému řekla: „Synu můj, víš, že tě miluji. A přece, raději bych tě viděla mrtvého, než abych slyšela, že ses dopustil hříchu těžkého.“ O podobných matkách řekl svatý Pius X. řekl: „Dejte mi křesťanské matky a já zachráním klesající svět.“

Pius XI. v encyklice z roku 1930 Casti connubi píše jak manželka a matka má být podřízena muži v článku 26-28: „Dále, když byla zpevněna rodina poutem této lásky, musí v ní zavládnout řád lásky, jak to jmenuje sv. Augustin. Tento řád v sobě zahrnuje nadřízenost muže nad manželkou a dětmi a pohotovost a ochotnou poddanost a poslušnost manželčinu, jak to doporučuje Apoštol slovy: “Ženy ať jsou podřízeny svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlava ženy, jako i Kristus je hlava Církve” ( Efes. 5, 22-23). Avšak tato poslušnost nepopírá a neodnímá svobody, která plným právem přísluší ženě jak vzhledem k důstojnosti lidské osoby, tak vzhledem na vznešenou úlohu manželky, matky a společnice; ani jí neukládá, aby poslouchala jakýchkoli choutek mužových, i když by snad byly nesmyslné nebo se příčily důstojnosti manželky; ani konečně neučí, že by měla manželka býti přirovnána k osobám neplnoprávným, jimž se nepovoluje pro nedostatek zralejšího úsudku nebo pro životní nezkušenost, aby směly volně užívati svých práv.

Zakazuje však onu přehnanou libovůli, která se nestará o prospěch rodiny. Zakazuje oddělovat v tomto těle rodiny srdce od hlavy, poněvadž by to bylo krajním nebezpečím zkázy a na nesmírnou škodu celého těla. Neboť je-li muž hlavou, je žena srdcem, a náleží-li muži prvenství v řízení, žena právem smí a musí požadovat pro sebe jako svůj úděl prvenství v lásce. Tato poslušnost manželky k muži, pokud se týká stupně a způsobu, může být různá podle různých poměrů osobních, místních a časových; ba kdyby muž svému úkolu nedostál, je pro manželku povinností, aby jej nahradila v řízení rodiny. Avšak nikdy a nikde není dovoleno zvrátit základní zákon zřízení rodinného, ustanovený a potvrzený od Boha.“

Promluva Pia XII. k novomanželům z doby II. světové války 11.3. 1942 zaměřená na ženu: „Rodina jako by zářila vlastním sluncem a tím je žena. Poslyšte, co o ní smýšlí a říká Písmo svaté: Půvab ženy blaží jejího muže. Nad všechen půvab je žena svatá a zdrženlivá. Slunce vycházející na výšinách Páně – to je krása dobré ženy v uspořádaném domě.

Vskutku, manželka a matka je něco jako slunce rodiny. Je pro ni sluncem svou velkodušností a snahou o naprosté sebeodevzdání, svou stálou radostností a bdělou a předvídanou ochotou ke všemu, co může učinit život manžela a dětí šťastným. Září z ní jas a zápal duše. I když se obvykle říká, že manželství se zdárně rozvíjí tehdy, když oba manželé, kteří do něho vstoupili, nesledují vlastní štěstí, ale štěstí toho druhého, přece jen je toto ušlechtilé smýšlení a odhodlání, byť se týká obou, charakteristické především pro ženu. Ta je totiž od přírody obdařena mateřskými city a jakousi moudrostí a předvídavostí srdce, které způsobují, že i tehdy, když ženu postihne od druhých něco trpkého, odplácí jim vlídností, a když se jí dostane urážek a potupy, projevuje naopak úctu a vážnost, zrovna jako když slunce rozveselí podmračené ráno svými červánky nebo když při západu osvítí mraky svými zlatými paprsky.

Manželka je slunce rodiny jasností svého pohledu a vřelostí svých slov. Její oko i hlas totiž proniká sladce až do duše, dovede obměkčit a pohnout i povzbudit, když vzkypí vášně, umí je utišit, a přivádí muže z hmotných starostí k radosti a potěšení láskyplného rozhovoru poté, když musel po celý den vytrvale a často velmi namáhavě pracovat, ať už v úřadě nebo na poli nebo v naléhavých obchodních jednáních či v průmyslovém podnikání.

Manželka je slunce rodiny svou přirozenou ryzí čistotou a velikou prostotou, i svou vznešenou křesťanskou důstojností. A také soustředěnou přemýšlivostí a poctivou myslí i vybranými způsoby v udržování zevnějšku a vkusném oblékání a přitažlivou zdrženlivostí mravů. Jemné city, příjemná, živá tvář, v mlčení i smíchu bez jakékoli zloby, každý pohyb hlavy jakoby znamení dobroty, to dodává ženě půvab vybrané, leč prosté květiny, otevírající svůj květ slunci, aby vstřebávala a odrážela všechen jeho jas a jeho barvy. Kéž byste věděli, jak takový obraz manželky a matky probouzí v srdcích otců i dětí ty nejvznešenější city lásky a jak do nich vštěpuje ducha vděčnosti!“

Vzorem manželky a matky je zejména Panna Maria a všechny ženy prohlášené za svaté. Naplněny Duchem Svatým vytvářely soudržnost v rodině a tím i v Církvi a společnosti.