Jan Pavel I. je papež, který si zvolil jako heslo “Humilitas” – “Pokora”. Pokoru zmiňuje první papež sv. Petr ve svém prvním listě 5,5: „Opásejte se všichni ve vzájemném styku pokorou, neboť Bůh sestaví proti pyšným, ale dává milost pokorným.“ Než se stal Jan Pavel I. papežem psal dopisy k vysvětlení učení Církve. Dopis Gonzalu Fernandesi de Cordoba má název Poslání služby:

„Vážený pane Gonzalo, znám Vás jen z Manzoniho románu “Snoubenci”. Byl jste španělským místodržitelem v Miláně v době, kdy se město zapletlo do války s Casale a kdy tam vypukl mor. Při pohledu na Váš znak, na němž bil do očí maurský král s řetězem okolo hrdla, prohodil vzbouřenec Renzo: “Tenhle erb znám a vím, co znamená ten kacíř s řetězem kolem krku.” Chce říci: “Rozkazuje kdekdo a poslouchá, kdo chce.” Chudák Renzo! Brzy nato byl dopaden a dostal se do rukou žoldnéřů. Když se mu podařilo přes všechny těžkosti uprchnout, dal jste po něm pátrat jako po spiklenci a vzbouřenci.

Dnes by tomu bylo jinak. Kdyby dnes prohodil taková slova, byl by považován za proroka, charismatika nebo teologa. A Vám, vážený pane Gonzalo, by se spílalo jako utiskovateli, který pošlapává lidskou důstojnost a svobodu. Dnes má člověk dojem, jako by někteří filozofové a teologové chtěli vyzvánět umíráčkem jakékoliv autoritě, ale svobodě a revoluci by nejraději zvonili všemi zvony. Váš vrstevník Bossuet by na to asi řekl: “Kde všichni dělají, co chtějí, tam nedělá nikdo nic. Kde nikdo neporoučí, tam poroučejí všichni. Kde každý poroučí, tam neporoučí nikdo.” Ale koho by dnes Bossuet ještě zajímal?

Teď se tvrdí, že Palestina za časů Kristových byla územím bojových guerill. Těmi prý byli zéloté, kteří bojovali proti Římu. Římané jim to opláceli křižováním. Kříž byl nejvíce odstrašujícím znamením římského násilí. Ježíš, zbaven Římany občanských práv a nepochopený Židy, nemohl prý být ničím jiným než revolučním živlem. Že o tom evangelisté nemluví, dá se vysvětlit tím, že svá evangelia psali až po potlačení národní vzpoury proti Římu. A Marek, který se ve svém evangeliu obracel na Římany, přizpůsobil prý svůj text ve prospěch Římanů. Pavel, římský občan - příliš tedy ovlivněn Římem - nepodává o Ježíšovi věrohodné zprávy, a tak nezbývá, než jeho slova - a podobně i slova Kristova - nově vyložit a objasnit.

Tak třeba čteme Ježíšův výrok: “Dávejte císaři, co je císařovo.” Správně mu musíme rozumět takto: “Císaři nic nedávejte, protože Palestina patří Bohu.” Nebo Kristus říká: “Blažení tvůrci pokoje”; “jdi a usmiř se se svým bratrem”; “kdo mečem zachází, mečem schází”; “nastav svou pravou tvář”; “milujte své nepřátele!” Taková slova přece musela znít absurdně a zbaběle v uších lidí, kteří se pokoušeli svrhnout římskou nadvládu a dobýt politickou nezávislost.

Co k tomu říci? I kdyby Kristus nebyl na nikom závislý, ani na Otci, přece je vzorem úcty k lidské autoritě. V Nazaretě byl poddán Marii a Josefovi, v Kafarnaum vykonal dokonce zázrak, aby se mohla zaplatit chrámová daň. Kristův vztah k synagoze se nedá srovnat s naším vztahem ke státní či církevní autoritě. Kristus jako Syn Boží byl “pánem zákona” nad zákonem, kdežto synagoga do jisté míry jen příjemcem zákona. V konfliktu s ní se Kristus neodvolával na právo a zákon, ale na svou povinnost poslouchat Otce. I když vyhnal prodavače z chrámu, jednal uváženě. Nikoho nezranil, nezabil, chrám nezapálil. Z jeho vystoupení plyne poučení. Ježíš tím nechtěl nikomu připravit nepříjemnosti, chtěl jen v lidech prohloubit úctu k Božímu domu.

Poslední koncil zdůraznil, že Boží lid netvoří jen hierarchie, ale celé společenství věřících. Když Kristus zakládal Církev, myslel především na lidi, jimž bylo určeno jeho spásné dílo. Apoštolové a biskupové, kteří byli vybaveni zvláštní plnou mocí, měli sloužit lidem. Aby se zaručila jednota biskupů, ustanovil Petrův úřad. Papež a biskupové nestojí nad lidem, ale ve službách lidu. V konstituci o Církvi se říká: “Biskupové jako Kristovi náměstkové a vyslanci vedou svěřenou církev radou, přesvědčováním, příkladem a též autoritou a posvátnou mocí…Následkem této moci má biskup právo a povinnost před Bohem dávat pro své poddané zákony, soudit a řídit vše, co náleží k bohoslužbě a pastorační práci (Lumen gentium 27).

Správně používat této autority je obtížné. Nejednou činila hierarchie chyby, jež se patrně budou opakovat. Když koncilní otcové hovořili o “malomocné” nebo “ochrnuté” církvi, dotkli se jen otevřené rány. Ta otevřená rána souvisí s naší lidskou nedostatečností. Můžeme se sice starat, aby se hojila, ale úplně vyléčit a odstranit se nedá. Na to by neměli zapomínat kněží i laikové, kteří ze samé starosti o Církev občas hlučně protestují, kritizují a zapomínají, že planým kritizováním ničí předem zárodky budoucího vývoje Církve.

Podobně je tomu s ohleduplností. Biskupové nesmí s ohledem na názory a přání jednotlivců zanedbávat všeobecné dobro Církve a přehlížet nedisciplinovanost, nekázeň a nezákonnost. Sv. Augustin praví: “My, biskupové, jsme jen tehdy představení, když sloužíme.” A dodává: “Biskup, který neslouží všeobecnému blahu a pokoji, podobá se strašidlu, které stojí ve vinici, aby ptáci nezobali hrozny.” Někteří tvrdí, že Církev dnes potřebuje víc ducha, víc charismat, ale méně institucí. Budiž. Jenže některé instituce pocházejí od samého Krista a nelze se jich zříci, aniž by se nezměnila podstata Církve. To platí především o papežském primátu, biskupském kolegiu a o služebném kněžstvu.

Jiné instituce jsou lidské povahy a čas od času se musí změnit, zvláště jsou-li překonány. Pro biskupa z toho plyne vědomí, že nic lidského není neměnitelné. Někdy dokonce ani praxe křesťanské poslušnosti. Nikdo by se ovšem neměl domnívat, že běh dějin se dá urychlit netrpělivými rebeliemi. Bertoldino měl naspěch s vyklubáním kuřátek na svět; odehnal kvočnu z vajíček a sám si na ně sedl. Dosáhl jen toho, že měl na kalhotách vaječný svítek. Volá se: “Více svobody, méně zákonů!” Kristus přikládal význam nitru a odsuzoval fanatickou věrnost zákonům, jak ji praktikovali farizeové. Pavel velebí svobodu ducha. Ale nezapomíná, že mince má líc i rub, když napomíná: “Byli jste povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, vracet se k starým způsobům.” Proto Kristus ustanovil v Církvi autoritu, aby se jeho příkazy dodržovaly. Mluví se hodně o spoluodpovědnosti. Koncilní Otcové zdůrazňují, že dílo Církve není svěřeno jen biskupům, nýbrž že právě laici mají spoluúčast v rozhodování. Pochopitelně, že vědomí spoluodpovědnosti se nesmí omezit jen na nějaký pohodlný protest.

Pod vedením učitelského úřadu mají laici podávat návrhy a sami spolupracovat na jejich uskutečnění. Učitelský úřad bude si pak jistě vážit všech darů a charismat a bude je uznávat. Ještě slovo o dialogu. V koncilních dokumentech se toto slovo vyskytuje téměř padesátkrát. Dialog musí být veden na všech stranách s dobrou vůlí. Biskupové nesmějí naslouchat jen sami sobě. Svá rozhodnutí musí vydávat až po společné poradě a prozkoumání. Věřící mají právo, aby při veškeré svobodě, úctě a lásce předkládali své žádosti a prosby. Dialog ovšem není kouzelný proutek. Je dobrý a užitečný tehdy, je-li veden v ovzduší vzájemné důvěry a s respektováním všech příslušných pravidel.

Vážený pane Gonzalo, lidé, kteří tvrdí, že vysvětlují nové evangelium, jak jsem se shora zmínil, hledají usilovně svobodu. Bohužel, není to svoboda Kristova, který nás učil modlit se: “Otče náš…zbav nás od zlého.” A není to ani svoboda, o které říká sv. Augustin: “Budeš svobodný, budeš-li služebníkem svobodným od hříchu, služebníkem spravedlnosti.”

Kromě sv. Augustina, jímž je zakončováno si připomeňme sv. Izidora a jeho kázání před smrtí: “Cokoli jsem kdy pravil vám, k tomu napomínám vás i dnes. Smýšlení Církve katolické budiž smýšlením vaším! Buďte poslušni panovníků svých. Jenom bázeň Boží a zbožnost působí blaho a pokoj v zemi.”