Příslib odpuštění pronesl Zachariáš o svém synu proroku Janu Křtiteli, Lk 1,76-78: „A ty dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu, dát jeho lidu poznání spásy v odpuštění hříchů z milosrdné lásky našeho Boha…“ K přijetí odpuštění připravoval Jan Křtitel pokáním, Mt 3,7-8: „Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: “Zmijí plemeno, kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení.“

Přijetí a odmítnutí slov Jana Křtitele máme v Lk 7,29-30: „Všechen lid, který mu naslouchal, ba i celníci, dali Bohu za pravdu tím, že přijali Janův křest. Farizeové a znalci Zákona však pohrdli úmyslem, který Bůh s nimi měl, a nedali se od něho pokřtít.“ Požadavky Jana Křtitele jsou potvrzeny ve slovech Kristových, Mt 11,11: „Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel.“ Někteří lidé místo přijetí odpuštění obviňují Krista Pána, Mk 3,22: “Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili o Ježíšovi: “Je posedlý Belzebubem! Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů.“ Přesvědčení o Ježíšově hříšnosti vnucují druhým, Jan 9,24: “Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: “Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník.”

Evangelista Lukáš píše v 7,39-50 jak Kristus odpouští: „Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: “Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká - že je to hříšnice!” Ježíš mu na to řekl: “Šimone, rád bych ti něco pověděl.” On na to: “Jen mluv, Mistře!” “Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?” Šimon mu odpověděl: “Mám za to, že ten, komu odpustil více.” Řekl mu: “Správně jsi usoudil.” Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: “Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.” Jí pak řekl: “Jsou ti odpuštěny hříchy.” Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: “Kdo je to, že i hříchy odpouští?” On však řekl ženě: “Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!”

Bůh je láska a proto odpouští. Odpuštěním neschvaluje zlo. Dokonalá láska dokonale odpouští. Je-li člověk dokonalý v lásce, získá dokonalé odpuštění a schopnost dokonale odpouštět. Čím menší láska, tím menší odpuštění. Nedostatek v získání odpuštění je možné napravit odpustky. Nenávist neodpouští a odpuštění nepřijímá.

Kristus na kříži přijal nespravedlivý trest skrze nějž je lidem odpouštěno. Církev je mystické tělo Kristovo a prožívá Ježíšův úděl. Apoštol Pavel, Galaťanům 1,13: „Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit.“ Podle apoštola Pavla vyznávej: „Poškodil jsem Církev a byl jsem jejím špatným členem!“ Poškodil jsem základ Církve a společnosti - rodinu. Škodil jsem neplněním Desatera a církevních přikázání. Církev Boží byla pro mne jen manipulovatelným lidským spolkem. Konkrétní osoba (i papež) se má zpovídat jak poškozuje Církev a pokáním má věci napravovat.

Svátost pokání nemůže správně přijmout kdo nemá lítost nad svým hříchem a je mu odepřeno rozhřešení. Pokora je důležitá k uznání viny, kterou mám. Je rozdíl obvinit jedince a celek. I Tim 3,15: „Kdybych se totiž opozdil, abys věděl, jak je třeba se chovat v Božím domě, v Církvi živého Boha, která je sloupem a pevnou oporou pravdy.“ Obviňování celé Církve skrze inkvizici, křížové války, pedofilii atd. popírá, že Církev svým pravdivým učením podle evangelia nenařídila nikomu žádný hřích. Pokud se rodiče omlouvají za své dítě, tak je otázka, co tím je míněno. Dělají to zástupně, protože jejich dítě vinu neuzná? Dělají to za sebe, protože k vině své dítě vychovali? Církev se může zástupně za své špatné členy omluvit, ale ne jako viník.

Tak jako se ve svaté zpovědi odmítá vyznání nespáchaných vin, tak se nemůže Církev přiznávat k vinám, které nespáchala. I jedinec má odmítat provinění, které je falešné a nenechat si vnutit, že by měl prosit za odpuštění toho, co nespáchal. Pokoncilní omlouvání světu k větší kajícnosti křesťany a hříšný svět k vyznání viny nepřivedlo.

Sv. František z Assisi měl starost o otevřenost vůči Bohu, který odpouští. Výklad modlitby Otče náš: „A odpusť nám naše viny: Podle své nevýslovné milosti silou hořkého Utrpení svého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a pro zásluhy přímluvy blahoslavené Panny Marie a všech tvých vyvolených. Jako i my odpouštíme našim viníkům: a co úplně neodpouštíme, to pomoz, Pane, nám odpustit, abychom se za ně přimlouvali z dobrého srdce a nikomu zlé nespláceli zlým a měli dobrou vůli všem pro tebe dobře činit.“