Husův věroučný vývoj, který končí na kacířské hranici v Kostnici, bychom nepochopili, kdybychom nenahlédli do Husových filosofických zásad a nezasadili celý jeho život do širšího rámce filosoficko-náboženských názorů tehdejší Evropy. Tak píše profesor Bohumil Zlámal v Příručce českých církevních dějin IV. A pokračuje:

„Vysvětlení konečného věroučného scestí Husova nalezneme do značné míry již v počátcích jeho duchovního vývoje. Již na filosofických studiích si Hus oblíbil anglického myslitele Johna Viklefa, faráře v Lutherworthu. Roku 1398 si opsal čtyři Viklefovy traktáty, chované nyní ve Stockholmu (De individuatione temporis, De ideis, De materia et forma a De universalibus). Tam jsou vlastnoruční Husovy poznámky: „O Wycleff, Wycleff, negednumu ty hlawu zwykless!“ „Za zlato stogy czos slyssal.“ „Myly Wycleph, dayt boh nebeske kralewstwye.“ Je tedy třeba poznat Viklefa jako filosofa, abychom pochopili filosofickou cestu Husovu.

Tehdejší evropský filosofický svět byl rozdělen na dva velké tábory, které se vzájemně potíraly, na nominalisty a realisty. Mezi nimi prostředkovala strana mírných realistů, držících se sv. Tomáše Akvinského. Tento tomismus lze ovšem stejně dobře nazvat mírným nominalismem, neboť i on vychází z Platonových idejí. Odehrával se velký filosofický zápas, který v době Husově nebyl dobojován, a to, zda pojmy (univerzalia, všeobecniny) existují nezávisle na věcech a na člověku, zda mají skutečnou a věcnou existenci, zda jsou to „res“ (věci), jak tvrdili krajní realisté, anebo nemají reálné existence a jsou to pouhá jména a slovní zvuky („nomina“, „flatus vocis“), jež si vytváří člověk, a jež tedy existují jen v jeho myslí. To tvrdila druhá strana, nominalisté. Tomismus byl uprostřed: pojmy si vytváří sice člověk, ale mají reálný podklad ve věcech mají „fundamentum in re“.

U Husa nedošel sluchu ani nominalismus, ani mírný tomismus, hlásaný u nás hlavně dominikány (Jindřich z Bitterfeldu a Mikuláš Biceps). Hus se pod vlivem četby filosofických traktátů Viklefových přidržel příkrého realismu. Realismus byl základem filosofického a teologického učení Viklefova a realismu se stal základem filosofického a brzy i teologického učení Husova. Hus s několika českými mistry se stal zásadním odpůrcem nominalistů, kteří převládli na pražské univerzitě. Tento postoj k představitelům nominalistického a tehdy moderního směru byl ovšem ovlivněn ještě jinými činiteli, především protiklady národnostními a politickými.“ Dále B. Zlámal píše: „2. Filosofický blud vede k bludu věroučnému: Hus tedy filosoficky uvěřil výstřednímu anglickému realistovi Viklefovi. To ještě nemuselo znamenat věroučné poblouzení. A Hus i poté, co si s takovým nadšením opsal Viklefovy filozofické traktáty, své věroučné odchylky, měl-li jaké, navenek nedával. Stal se dokonce synodním kazatelem, maje plnou důvěru pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hasenburka (jinde též Házmburka). Nelze však popřít, že zaujetí pro anglického mistra ve filosofických otázkách mělo neblahý vliv i na Husovo věroučné přesvědčení; a bylo by bývalo potřebí veliké víry a pokory Tomáše ze Štítného, aby Husova pravověrnost neutrpěla úhonu…

Husovy cesty filosofie a víry byly však jiné než u Štítného a my se ptáme, proč Hus nakonec přenesl všecku svou víru a lásku na scestné názory anglického mistra, ač jsi svého činu musel být vědom. Viklefovo myšlení, jehož věrným protějškem je Hus, spojovalo jakési dvě protichůdné věci: Platonův spiritualismus a soudový filosofický realismus. Bylo to jakési zkonkretizovaní Platonových „idejí“. Jejich původ ovšem Viklef přenášel, tak jak byl i tehdejší oficiální názor církve, do mysli Boží. (Platonovy ideje jsou křesťanským lex aeterna). Podle Viklefova názoru je společenského postavení člověka jen tehdy oprávněné, když odpovídá těmto Božím „idejím“. Kněz je jen tehdy knězem, když odpovídá „ideji“ kněze, vladař jen tehdy vladařem, když odpovídá „ideji“ vladaře apod. Tyto Boží „ideje“ lze vyčíst z Písma svatého. Viklefovy ideje by se daly ještě uvést ve shodu se správným učením. Viklef však jako příkrý realista zhmotnil tyto názory v konkrétním světě. Zde na zemi vskutku existují (jako res) a dělají věci tím, čím jsou a člověka tím, čím je. Jestliže se jim člověk zpronevěřuje, není v něm tato „idea“ a on není tím, zač se vydává nebo zač ho považují druzí. Papež, který žije špatně neodpovídá „ideji“ papeže, vzniklé před věky v mysli Boží, a nezaslouží, aby byl papežem zván. Podle Viklefa nikdo není světským ani duchovním pánem (prelátem, biskupem), kdo je ve stavu smrtelného hříchu. Takovým „nepravým“ pánům se lze vzepřít, Bůh to přímo přikazuje. Proti nehodnému knězi může zakročit i laik.“

Viklefem inspirované teologické bludy Jana Husa tvořilo 30 článků odsouzených na kostnickém koncilu a potvrdil je papež Martin V. bulou 22.2. 1418. Hus je politikum. Jako koaličního partnera jej měli komunisté bojující proti náboženství. Byl koaliční partner po vzniku samostatného Československa v boji proti katolické Církvi. Dnes je koaliční partner náboženské lhostejnosti a sekularismu typu Václava IV., který neměl zájem o hlubší filosofické a teologické otázky a mravní život. Jeho filozofií byl hédonismus a epikureismus. Osobně se podílel na vraždě sv. Jana Nepomuckého a pronásledování arcibiskupa Jana z Jenštejna. Koalice s Husem je rozporuplná jako četné moderní koalice a „ideje“ státu. Co kdyby někdo podle Viklefa a Husa označil jeho svátek za neplatný, protože ti, kdo jej schválili neopovídali idei politika a byli ve hříchu? Současnému myšlení je Hus cizí. Empirismus, sensualismus a pozitivismus je bratrem nominalismu, který Hus potíral. Evangelium nenařizuje popravu bludařů, ale že Hus žádal zákaz poprav bludařů jsem nikde nečetl.

Husité měli jako svého ideologa Jana Husa a počtem svých obětí mu svatozář nedělají. Současná revoluční zvěrstva islámského státu jsou podobná husitům, rádoby božím bojovníkům. Dějinná a tradiční katolická opozice vůči Husovi pramení z věcného a trvajícího rozdílu v nauce po stránce filosofické a teologické. Nelze o Husovi tvrdit, že hlásal jen bludy. Bludařů v dějinách bylo mnoho a pouze mimořádně se k duchovnímu prospěchu z jejich děl čerpá, např. z Origena a Tertuliána. Tertulián se dá užít proti Husovi a ostatním při odvolávání pouze na Písmo svaté. V Preskripci vůči heretikům napsal: „Je-li tomu tak, že pravda je na naší straně, a my se řídíme tím, co Církev dostala od apoštolů, apoštolové od Krista a Kristus od Boha, vyvozujeme z toho, že nelze připustit, aby se heretici odvolávali na Písma.“

Svatí si volili za své bezpečné učitele dřívější světce a kromě Písma uznávali posvátnou tradici a učení Církve projevené závazně papežem anebo koncilem schváleným papežem. Místo k revolucím s proleváním krve vedli k pokání. Způsob pojetí výročí Jana Husa předznamenává pojetí výročí jeho koaličního partnera Luthera a dalších protestantů, jejichž naukové deformace závazně odsoudil Tridentský koncil.