“Obrácení k Bohu celým srdcem“ se netýká pouze jednotlivců, nýbrž celého společenství; toto svolání je určeno všem: „Svolejte lid, zasvěťte obec, sezvěte starce, shromážděte děti i kojence; ženich ať vyjde ze svého pokoje, nevěsta ze své ložnice“ (Jl 2,16). Prorok se zvláště pozastavuje nad modlitbou kněží a poznamenává, že má být provázena slzami. Bude užitečné pro všechny, ale zvláště pro nás kněze požádat na začátku postní doby o dar slz, aby naše modlitba a naše obrácení bylo autentičtější a bez přetvářky. Prospěje nám, položíme-li si otázku: „Pláči? Pláče papež? Kardinálové? Biskupové? Řeholníci a řeholnice? Pláčou kněží? Je pláč v našich v modlitbách?“Toto řekl na Popeleční středu 18.2. 2015 papež František I. v homilii.

Člověk je schopen všechno dělat špatně. Dobře konaný pláč si můžeme upřesnit podle evangelia, Lk 19,41-42: „Když se přiblížil (Ježíš) k Jeruzalému a uviděl město, zaplakal nad ním a řekl: „Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji! Nyní však je to tvým očím skryté.“ Je to pláč nad neochotou přijmout křesťanský život. Pláč špatný a neplodný je odmítnut, Lk 23,28: „Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi.“ Při křížové cestě s osmým zastavením s napomínáním jeruzalémských žen se modlí: „Božský Spasiteli, na své křížové cestě od nás žádáš víc než pouhý soucit, víc než city, které rychle pomíjejí. Ty hledíš na naše skutky, smýšlení a zásady, jimiž se řídíme při svých činech.“ „Pomoz nám, abychom jednali v Tvém duchu, a těm, kteří jsou nám svěřeni, ukazovali svým životem křesťanství činu a pravdy, abychom v den soudu nemusili plakat nad sebou a nad svými skutky.“ V Mt 5,4 máme: „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.“ V Žalmu 126,5 je: „Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.“ To jsou některá místa z Písma svatého o pláči.

Tomáš z Celana v Životopise sv. Františka z Assisi píše: „Láska jeho srdce se pak znameními ran zjevila na jeho těle. Od této chvíle se nemohl ubránit pláči a hlasitě želel Kristova utrpení, jako by je měl stále před očima. Všude, kde chodil, se ozýval jeho pláč, a když rozjímal o Kristových mukách, nenechával se utěšit. Když důvěrnému příteli při setkání zjevil příčinu svého žalu, byl přítel tak dojat, že také hořce plakal.“

Sv. Bonaventrua v Legendě maior, Větším životopise sv. Františka píše o jeho pláči: „Ačkoliv již sám vydobyl podivuhodné čistoty srdce i těla, přesto neustával přívaly slz stále omývat oči duše, nic nedbaje na ztrátu tělesného zraku. Neustálým pláčem si totiž způsobil oční neduh a lékař mu radil, aby se zdržoval pláče, nechce-li oslepnout. Ale svatý muž odpověděl: „Bratře lékaři, nesluší se z lásky ke zraku, který máme společný s mouchami, odmítat návštěvy věčného světla, a to ani dost málo, neboť ne duch pro tělo, ale tělo pro ducha přijalo dobrodiní světla.“ A raději by byl ztratil světlo tělesného zraku, než aby potlačoval vroucnost ducha a bránil slzám, kterými se očišťuje vnitřní zrak, aby mohl vidět Boha.“

Stejný sv. Bonaventura v díle Trojí cesta píše o trojím oplakávání ubohosti: „ať už jde o jakoukoli ubohost: o upadnutí do viny, o ztrátu milosti, o oddálení slávy, musí obsahovat trojí: bolest, zahanbení a bázeň. Bolest kvůli škodě nebo příkrosti, zahanbení kvůli urážce nebo potupení, bázeň kvůli nebezpečí nebo obvinění. Ze vzpomínky na minulost se rodí bolest, když se mu vybaví, co zanedbal ohledně přikázání spravedlnosti, čeho se dopustil ohledně přestoupení zakázaného a co ztratil ohledně štědrých darů života. Z pochopení přítomné situace vzniká v duši zahanbení když uváží, kde je: že ta, která byla téměř na vrcholu, je hluboko dole. Jaká je: že ta, která byla krásným obrazem, se topí v bahně. Čím je: že ta, která byla svobodnou, je otrokyní. Z předvídání věcí budoucích vzniká v člověku bázeň, zvláště když pomyslí, kam směřuje a že jeho krok dospěje do pekla. Co ho čeká a že je to nevyhnutelný, ale spravedlivý soud, jejž dostane a že je odplata věčné smrti.

Trojí prosba o milosrdenství: Prosba o milosrdenství, ať už se prosí o jakoukoli milost, musí být konána s hojností touhy, kterou máme od Ducha Svatého, který se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit. S důvěrou naděje, kterou máme od Krista, který zemřel za nás za všechny. S horlivostí ve vyprošování si pomoci, kterou očekáváme od svatých a od všech dobrých. To první máme od Ducha Svatého, protože skrze něho jsme byli Otcem v Synovi navěky předurčeni, skrze něho jsme byli ve křtu duchovně znovuzrozeni a skrze něho jsme byli svorně shromážděni v Církvi. To druhé máme od Krista, který se na zemi za nás obětoval na kříži, který se ve slávě objevil před tváří Boha Otce v nebi, který se v Nejsvětější svátosti nabízí skrze matku Církev. To třetí máme od společenství svatých, to je z ochrany andělů strážných, z přímluv oslavených svatých i ze zásluh spravedlivých, kteří dosud bojují. A když se toto trojí, které jsme vyjmenovali setká dohromady, pak to účinně vyprošuje Boží milosrdenství.”

Sv. Kateřina Sienská v Dialogu XV. má výzvu: “Nabírejte tedy, ty a ostatní mí služebníci, slzy a pot z nevyčerpatelného pramene mé božské lásky a slzami omývejte tvář mé Snoubenky. Slibuji ti, že tímto prostředkem se jí vrátí bývalá krása. Krásu totiž nezíská zpět ani mečem ani válkou ani krutostí, ale jen pokojem, pokornou a vytrvalou modlitbou, vytrvalostí v protivenstvích a v slzách prolitých s chvějícím se a naléhavě prosícím srdcem mých služebníků.”

Sv. Posidius o sv. Augustinu píše: „Říkával nám v rodinných rozhovorech, že po přijetí křtu ani věřící a kněží chvalného chování nemají vyjít z těla bez patřičné a náležité kajícnosti. To učinil i sám v poslední nemoci před smrtí: poručil, aby mu bylo napsáno těch pár Davidových kajících žalmů, leže na lůžku četl je napsané na listech a umístěné na protější stěně ve dnech své nemoci a hořce a hojně plakal.“

V dnešním světě jsou četné úkazy plačících obrazů, soch a ikon Panny Marie a Krista, což je samo o sobě výmluvné. Pro tyto slzy smiluj se Bože nad námi!