Pohřbu předchází smrt. Smrt je jistotou pro všechny lidi na zemi. Svatý Jan Vianney v kázání poučoval: „Smrt je podle Písma a církevních Otců zpravidla obrazem života. Kdo žil skutečně křesťansky, ten zemře zbožně. Kdo žil špatně, ten pravděpodobně také špatně skončí.“ O pohřbu, hrobu a hřbitově píše katechismus kardinála Tomáška:

“Zemřelý v rakvi. - Zemřelému se zvoní umíráčkem. Umíráček oznamuje jeho smrt a prosí o modlitbu. Mrtvé tělo bylo příbytkem duše, živým chrámem Božím a je určeno k slavnému vzkříšení. Proto zasluhuje naši úctu. Tělo svátečně oděné se položí do rakve. Do rukou se vloží křížek. Křížek připomíná: Dokud zemřelý žil, měl rád Pána Ježíše. Opravdu ho měl rád, kdo těžce nehřešil, nebo se alespoň smířil s Pánem Bohem dobrou svatou zpovědí anebo při náhlém úmrtí upřímně litoval svých hříchů z lásky k Bohu s touhou po svaté zpovědi. Ruce se ovinou růžencem. Ovinutý růženec všem připomíná: Rád se modli a měj rád Pannu Marii. Ber do rukou růženec, dokud jsi zdráv rád se ho modli, aby ti jej po tvé smrti mohli bez rozpaků ovinout kolem tvých ztuhlých rukou. U rakve hoří svíce jako by vybízela k modlitbě: „A světlo věčné ať mu svítí!“ Jako by chtěla říci: „Nezhaslo mu světlo víry a milosti posvěcující, a proto se může radovat ve světle věčném – u Pána Boha.“ K rakvi se postaví také nádobka se svěcenou vodou; do ní se vloží větvička k pokropení zemřelého, aby modlitby Církve prospěly jeho duši. Do rakve klademe obrázky Pána Ježíše, Panny Marie a svatých. Tak přejeme jeho duši, aby se dostala k Pánu Ježíši a mezi svaté do nebe.

Církevní pohřeb. – Kněz kropí zesnulého svěcenou vodou. Při tom říká: „Rosou nebeskou kéž občerství duši tvou Bůh, Otec, Syn i Duch Svatý!“ Rosou nebeskou rozumíme Boží smilování. Jménem zesnulého se zpívá kající žalm: „Smiluj se nade mnou, Bože!“ Hořící svíce při pohřbu neseme na znamení, že zemřelému vyprošujeme světlo věčné blaženosti. Jako vonný dým kadidla má ze srdce stoupat k nebi naše přímluvná modlitba. Mši svaté za zemřelé říkáme zádušní mše svatá (za duši zemřelého) neboli „Rekviem“, protože začíná tímto latinským slovem. („Odpočinutí věčné dej jim, ó Pane!“). Zúčastnit se zbožně pohřbu je skutek milosrdný prokázaný jak zemřelému tak pozůstalým.

Hrob. – Mrtvé tělo katolického křesťana se pohřbívá do země. Tam se rozkládá v prach a to způsobem – nikoli násilným a viditelným, nýbrž přirozeně a skrytě. Do hrobu byli pohřbeni i Pán Ježíš, Panna Maria i první křesťané. Při tomto způsobu pohřbívání do země zůstává Církev dodnes. Zakazuje přísně svým věřícím dát se po smrti spálit. Neuposlechnout v této důležité věci by znamenalo chtít umřít v těžkém hříchu a nechtít církevní pohřeb. Takovým se proto odpírá po smrti církevní pohřeb.

Hřbitov. – Za prvních křesťanských dob se pochovávalo tam, kde se věřící scházeli na bohoslužby. Bylo to v době pronásledování v podzemních chodbách – v katakombách. Později se pohřbívalo kolem kostela, neboť věřící toužili být i po smrti co nejblíže oltáři. A živí chtěli mít své zesnulé stále blízko, aby na ně při bohoslužbách tím více pamatovali.

Chodívej rád na hřbitov, zvláště v neděli. Vykonáš milosrdný skutek, když se tam za zemřelé pomodlíš. Myšlenka na mrtvé ti připomene i tvé poslední věci. Mrtví nám připomínají: „Co jste vy. byli jsme my. Co jsme my, budete i vy.“

Ve vydání katechismu z ruku 1968 je změna u pohřbu žehem: „Mimořádně též dovoluje Církev pohřeb žehem.“ Umožnění této mimořádnosti nepřineslo lepší naplňování křesťanského učení o křesťanské smrti, zemřelém, pohřbu a hřbitově. Pravdivost obřadu vyžaduje shodu s modlibou: „Prokaž, prosíme, Hospodine, tomuto zemřelému svému služebníku milosrdenství, aby nedošel za své skutky trestů, a poněvadž si přál konat Tvou vůli, aby jej Tvé milosrdenství přidružilo ke sborům andělským, jakož pravá víra pojila jej se zástupy věřících. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.“ Svatý Řehoř Veliký lidi těšil i varoval: „Kdo činil v životě svém, co činit povinen byl, spoléhej pevně na milosrdenství Boží, že ho zajisté neopustí. Kdo ale nečinil, co by činit měl, ten na ně nespoléhej, neboť se klameš.“