Často můžeme slyšet, že důležitý je duch a ne litera. Co tím kdo myslí je velice různorodé. Co tím myslel apoštol Pavel? V II Kor je 3,4-9 napsal: „Takovou důvěru máme k Bohu skrze Krista, ne že bychom sami sobě mohli něco přičítat, jakoby to pocházelo od nás, ale když na něco stačíme, je to od Boha. On nám také dal schopnost sloužit nové smlouvě, která nespočívá v liteře, ale v duchu. Neboť litera zabíjí, ale duch oživuje.

Jestliže služba Zákonu vyrytému literami na kamenech a vedoucí ke smrti byla spojena s takovým jasem, že se Izraelité nemohli podívat Mojžíšovi do tváře pro záři - třeba pomíjející - která mu vycházela z obličeje, jak teprve daleko skvělejší musí být služba Ducha.“ Mezi literou a duchem není u apoštola Pavla protiklad, ale odlišnost. Apoštol Pavel uznává a cení Starý zákon a zároveň odmítá, aby pro Starý zákon byl odmítán Nový zákon s Ježíšem Kristem. Dělá to, co Kristus, který Zákon respektuje a převyšuje: Mt 5,17-18 „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.“ Lk, 24.25-28: „A on jim řekl: »Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?« Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.“

Opak litery ve jménu ducha, by mohl z apoštola Pavla učinit ateistu se zdůvodněním, že ačkoli SZ je o Bohu podle litery, on má jeho ducha! Židovské náboženství podle apoštola Pavla nemá správný výklad Starého zákona, II Kor 3,14: „Ale oni zůstali tupí, protože až dodneška u nich trvá stejná rouška, když se čte Starý zákon, a není jim odhaleno, že přestává v Kristu.“ V listu Římanům čteme o protikladu těla a ducha, který vede k tomu, aby člověk hledal chyby v sobě a ne v liteře Zákona, 7,14-16: „Víme přece, že Zákon je duchovní; já však jsem tělesný, zaprodaný hříchu. Nechápu, co dělám. Vždyť nekonám to, co chci, ale dělám to, co nenávidím. Když tedy dělám to, co nechci, dávám tím za pravdu Zákonu, že je dobrý.“

V listu II Kor se slovy o liteře a duchu je v 11,4: „Přijde k vám někdo a hlásá jiného Ježíše, než jsme hlásali my, přijímáte jiného Ducha, než jste přijali od nás, jiné evangelium, než jste kdysi od nás dostali - a vy to pěkně snesete.“ Hlásání jiného Ježíš má jiného ducha a dává jiného ducha. To není maličkost. Arius hlásal Ježíše, kterému upíral to nejcennější: že je pravý Bůh. Po nicejském koncilu máme psáno a dáno vyznání víry formulující pravdu o Ježíši Kristu, pravém Bohu a pravém člověku. Jeho obhájci jako sv. Atanáš měli a mají ducha koncilu tak, že obhajovali jeho literu. Sv. Atanáš, list o usneseních nicejského koncilu: „My můžeme dokázat, že náš názor přechází z otců na otce. Vy, noví židé a Kaifášovi žáci, můžete dokázat, že naši otcové mluvili jako vy? Nemohli byste jmenovat ani jednoho z vážných a moudrých otců. Všichni, krom ďábla se od vás odvracejí. Jediný ďábel se stal otcem vašeho odpadu. Vždyť koncil písemně vyznal tuto víru, a je to víra obecné Církve. Tuto víru otcové obhajovali, takto to napsali a odsoudili ariánskou herezi.“ Stejná slova platí o všech, kdo podobně jako Arius upírají Ježíši Kristu božství. Jde např. o islám a svědky Jehovovi.

Na efeském koncilu 431 byl odsouzen cařihradský patriarcha Nestorius. Odmítal u Panny Marie titul Bohorodička. Odsouzení bludu Nestoria vedl sv. Cyril, patriarcha Alexandrie. Odvolává se jako sv. Atanáš na posvátnou Tradici. Uvádí sv. Atanáše v Epistula 1: „Je mi nesmírně divné, jak vůbec někdo může opravdu pochybovat, má-li se svatá Panna nazývat Bohorodičkou. Vždyť jestliže Ježíš Kristus náš Pán je Bůh, proč bychom upírali svaté Panně, která ho porodila, titul Rodičky Boží? Tuto víru nám přece předali již svatí apoštolé, byť se o tomto názvu nezmiňují, a takto nás učili také svatí otcové. Tak například náš otec Atanáš, slavné paměti, když napsal dílo o svaté a soupodstatné Trojici, ve třetí části často jmenuje svatou Pannu Bohorodičkou.“ Pokud protestanté tvrdí, že titul Bohorodička není v Písmu svatém, tak lze o nich říci obměnu slov apoštola Pavla II Kor 3,14: „Zůstali tupí, protože až dodneška u nich trvá stejná rouška jako u Židů při četbě SZ a není jim odhaleno, že titul Bohorodička podle NZ hlásá to nejdůležitější o Kristu.“

I. Vatikánský koncil má v kap. IV., Pastor aeternus: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“ Tento požadavek na papeže v konstituci o papežské neomylnosti je požadavek na věrnost posvátné Tradici, Písmu svatému a závaznému učení Církve. Pohrdání touto literou ve jménu ducha (např. ducha II. Vatikánského koncilu) vede k bludům, hříchům a peklu. Příkladem je pozitivní vyjadřování o homosexualitě nebo o svatém příjímání pro znovusezdané na biskupské synodě v Římě roku 2014.

Je jisté, že zlepšení ducha v Církvi i světě přinesou postoje podle světců jako apoštol Pavel, s nímž měl stejného Ducha Svatého první papež apoštol Petr. Jednotu ducha podle Ducha Svatého popisují Skutky apoštolů po první koncilu v Jeruzalémě, Skt 16,4-5: „Cestou pak ve všech městech, kudy procházeli, sdělovali ta ustanovení, o kterých apoštolové a starší v Jeruzalémě rozhodli, že se mají zachovávat. Tak se církevní obce utvrzovaly ve víře a jejich počet každý den velmi rostl.“