Nutným předpokladem pěstování plodin je úspěšné odstranění plevele. Nutným předpokladem křesťanského života je odstranění hříchu. První otázka křestního slibu je: „Odříkáš se satana?“ Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla (I Jan 3,8). Apoštol Pavel píše v II Kor 11,2-3: „Mám vás totiž tak žárlivě rád jako Bůh. Já jsem přece připravil vaše zasnoubení jedinému muži a musím vás představit Kristu jako čistou pannu. Bojím se však, aby se vaše smýšlení nepokazilo, takže byste se uchýlili od upřímné a svaté oddanosti vůči Kristu. Vždyť tak i had svedl Evu svou lstivostí.“ Ve svých listech poučuje, co k chování panny zasnoubené Kristu patří a co ne a jak to odstranit.

II. Vatikánský koncil v Lumen gentium o Církvi učí v čl. 64: „A je také panna, protože neporušeně a čistě zachovává věrnost slíbenou Snoubenci a napodobuje matku svého Pána v tom, že silou Ducha Svatého zachovává panensky neporušenou víru, pevnou naději a upřímnou lásku.“ Kvalitní křesťanský život nelze dosáhnout bez vážného úsilí cesty očistné, askeze a pokání. Cesta očistná s nápravou špatného je označována jako cesta začátečníků. Sv. Bonaventura ve spisu Trojí cesta (neboli Oheň lásky Boží) o ní píše:

„Cesta očisty a její trojí cvičení. Ohledně ostnu svědomí je člověk povinen cvičit se tak, aby svědomím nejprve otřásl, za druhé je zaostřil a za třetí je usměrňoval. Otřást svědomím má vzpomínkou na hřích, zaostřovat je má zamyšlením nad sebou, napravovat je má uvažováním o dobru. Připomínání hříchu se má konat tak, aby duch sám sebe napomínal kvůli mnohým nedbalostem, žádostem a ničemnostem. Do těchto tří skupin můžeme zařadit všechny naše hříchy a zlobu, ať jsme k nim pokoušeni, nebo jsme je již vykonali. Ohledně nedbalosti je potřeba: za prvé, aby člověk uvažoval, zda nebyl nedbalý v bdělosti nad srdcem, ve využívání času a ve sledování cíle. Neboť právě tyto tři věci je třeba co nejpečlivěji zachovávat - dobře bdít nad srdcem, užitečně využívat čas a každému dílu stanovit náležitý cíl. Za druhé musí člověk zvažovat, zda nebyl nedbalý v modlitbě, v četbě a ve vykonávání dobrých skutků. Neboť v tomto trojím se musí velmi pilně cvičit a vzdělávat ten, kdo chce vydávat dobré ovoce ve svůj čas, protože žádné z těchto cvičení nikdy samo bez druhého nestačí Za třetí musí zvážit, zda nebyl nedbalý v pokání, v kladení odporu a v pokroku. Neboť každý je povinen co nejpečlivěji oplakávat zlo, jehož se dopustil, odmítat ďábelská pokušení a postupovat od ctnosti ke ctnosti, aby tak mohl dojít do zaslíbené země.

Ohledně žádostivosti člověk musí zvažovat, zda ve svém nitru nežije touhou po rozkoši, zvědavosti a marnivosti, neboť ty jsou kořenem všeho zla. Za prvé je třeba přezkoumávat žádostivost po rozkoši, která v člověku žije tehdy, když v něm je dychtění po sladkostech, jemných věcech a po tělesných požitcích. To znamená, zda člověk vyhledává lahodná jídla, luxusní šaty a prostopášnou zábavu. Vědomě toužit po tom všem je nejen pokárání hodné, ale člověk to má odmítat už při prvním hnutí. Za druhé je třeba rozvažovat o touze po zvědavosti, zda v člověku žije nebo žila. Ta je odhalena tehdy, když někdo prahne vědět, co je tajné, vidět, co je krásné a mít, co je drahé. V tom všem tkví velmi hanebná chyba chtivosti a zvědavosti. Za třetí je třeba rozvažovat o žádostivosti po marnosti, která tehdy v člověku žije nebo žila, když v něm byla touha po přízni, slávě a poctách. Toto všechno je prázdnotou a činí to člověka prázdným, proto máme před tím utíkat podobně jako před hříšnou žádostivostí po ženách. A z toho všeho musí svědomí obviňovat lidské srdce.

Ohledně ničemností musí uvažovat, jestli v něm nebují nebo někdy nebujela buď hněvivost nebo závist nebo zatrpklost, které činí duši ničemnou. Za prvé je třeba uvažovat o ničemnosti hněvu, který je obsažený v duši, gestu, slově, nebo v srdci, tváři, hlase, nebo v pocitu, slově a skutku. Za druhé je třeba uvažovat o ničemnosti závisti, která se rmoutí z cizího úspěchu, raduje z cizího protivenství a je chladná vůči cizí bídě. Za třetí je třeba uvažovat o ničemnosti zatrpklosti, ze které povstávají zlá podezření, rouhavé myšlenky a zlomyslné osočování. Každou takovou ničemnost je třeba si velmi ošklivit. V důsledku tohoto trojího uvažování se má osten svědomí třikrát zachvět a duše má hořekovat. Když jsme viděli, jak se musí zachvět ostnem svědomí při uvažování o hříchu, je třeba podívat se na to, jak je třeba zaostřit osten svědomí k zamyšlení nad sebou.

Člověk musí vzhledem k sobě uvážit trojí, a to blížící se den smrti, čerstvou krev kříže a přítomnou tvář Soudce. Neboť tímto trojím se osten svědomí naostří proti každému zlu. Za prvé se naostřuje, když člověk uvažuje o dni smrti, protože ten je nezjistitelný, nevyhnutelný a neodvolatelný. Jestliže toto pečlivě uváží, pak se co nejpilněji vynasnaží, aby se, dokud má čas očistil od veškeré nedbalosti, žádostivosti a ničemnosti. Vždyť kdo by zůstal v hříchu, když si není jist zítřkem? Za druhé se osten svědomí zaostřuje, když člověk uvažuje o Krvi na kříži prolité k povzbuzení lidského srdce, k jeho obmytí a nakonec k jeho obměkčení. Neboť byla prolita, aby obmyla lidskou špinavost, aby ze smrti přiváděla k životu a aby zúrodňovala vyprahlost. Vždyť kdo by byl tak tupý, aby dovolil, že by v něm vládla vina nedbalosti nebo žádostivosti či ničemnosti, když uváží, že pro něj byla prolita tato velmi vzácná Krev? Za třetí se osten svědomí zaostřuje, když uvažuje o tváři Soudce, který je neomylný, neoblomný a nelze mu uniknout. Nikdo totiž nemůže oklamat Jeho moudrost, překroutit Jeho spravedlnost nebo se vyhnout trestu. Není-li „žádné dobro bez odměny a žádné zlo bez trestu,“ kdo se nestane nabroušeným proti každému zlu, když toto uváží?

Potom je třeba podívat se na to, jak je třeba vyleštit osten svědomí úvahami o dobru. Je trojí dobro, které je třeba promyslet, neboť když si ho člověk osvojí, tím se vyleští osten svědomí. Je to horlivost proti nedbalosti, přísnost proti žádostivosti a dobrota proti ničemnosti. Kdo si ty tři osvojí, bude mít svědomí dobré a správné. Právě o tom hovoří prorok: Řekl jsem ti člověče, co je dobré, a co Pán od tebe žádá: být spravedlivý, milovat milosrdenství a horlivě kráčet se svým Bohem. To se vlastně týká oněch tří zmíněných dober. Podobně praví Pán u Lukáše: “Mějte bedra přepásaná” atd. Nejprve tedy máme začít od horlivosti, která otevře cestu ostatním. Lze ji popsat takto: horlivost je jakási svěžest ducha, která vyhání každou nedbalost a uschopňuje duši k tomu, aby všechny božské záležitosti vykonávala pozorně, s důvěrou a příkladně. To otvírá cestu všem dalším dobrům. Pak následuje přísnost, která je jakousi pevností ducha, která mírní každou žádostivost a uschopňuje k tomu, abychom si oblíbili drsnost, chudobu a obyčejné věci. Jako třetí následuje dobrota, která je jakousi sladkostí duše, která vylučuje jakoukoli ničemnost a uschopňuje duši k velkorysosti, ke snášenlivosti a k vnitřní radosti. A zde je konec očišťování na cestě meditování. Neboť jakékoli čisté svědomí je radostné a veselé.

Kdo se tedy chce očistit, ať se výše uvedeným způsobem obrátí k ostnu svědomí. V uvedeném cvičení může naše meditace začít od kterékoli části. Máme však postupovat od jedné části k druhé a zabývat se jí tak dlouho, dokud nedosáhneme klid a pohodu, ze které vzniká duchovní štěstí. Po jeho dosažení je duch připravený stoupat výš. Tato cesta tedy začíná ostnem svědomí a končí pocitem duchovní radosti, koná se v bolesti ale naplňuje se v lásce.“

Na cestu očistnou navazuje cesta osvětná a cesta spojení. Sv. Terezie Benedikta ve stěžejním díle Věda kříže podle sv. Jana od Kříže píše: „Vztah duše k Bohu – cíl, k němuž ji Bůh stvořil a od věčnosti předurčil – lze sotva vyjádřit přiléhavěji, než právě obrazem spojení dvou milujících se lidí. A opačně: to, co svým smyslem vyjadřuje pouto lásky mezi mužem a ženou, nedojde nikde tak hlubokého a dokonalého naplnění jako v láskyplném sjednocení Boha s duší.“

Prorok Izaiáš píše 54,5: „Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je Hospodin zástupů, tvým vykupitelem je Svatý Izraele; nazývá se Bohem celé země.“

Panna Maria ačkoli byla vždy bez hříchu praktikovala požadavky cesty očistné nejlépe. Podobně svatý Josef. Oba dosáhli mystického sňatku duše s Bohem. V manželství uskutečnili dokonalé sjednocení muže a ženy bez pohlavního styku, který běžně patří k manželství. Ten, který je jako Bůh a člověk spojoval byl Pán Ježíš. Ve své rodině naplnili slova evangelia: „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem uprostřed nich (viz Mt 18,20). “