Dobří konvertité ke katolické víře jsou příkladem pro bojující Církev. Patří mezi ně určitě apoštol Pavel, u něhož se plamen nadšení pro Krista skloubil s moudrou rozvahou a vytrvalostí. Pro unuděné křesťany od narození může být dobrý konvertita spasitelným zahanbením. Za tímto účelem tři osoby z různých prostředí:

Vladimír Sergejevič Solovjev konvertoval ke katolicismu z pravoslaví. Narodil 16.1. 1853 v Moskvě a zemřel 31.7. 1900. Ve svém studiu se věnoval filozofii Spinozy, Hartmanna, Schellinga, Hegela, Baadera a hlavně Kanta a Schoppenhaura. Neblahý vliv těchto filozofů přinesl v období od 14 do 18 let stádium negace vůči víře. Přestal chodit do kostela. Nejvíce na něj zapůsobilo to, že jeho otec plakal nad stavem jeho bloudění. Neuspokojen moderními filozofy s jejich díly začal zkoumat učení církevních Otců. Tímto studiem překonal svoji náboženskou krizi a stal se mužem upřímně a důsledně náboženským.

Již v 22 letech byl docentem moskevské university. Přednášel o víře v Boha. Např. o postu. Na základě trojího pokušení Krista Solovjev rozlišuje trojí půst:

  1. Půst duchovní, zvlášť potřebný těm, kdo zaujímají jisté postavení ve společnosti. Tento půst zaleží ve zdržování se jednání samolibého a panovačného. Nesluší se domáhat moci a panování a kdo je k tomu povolán, má na ně hledět jako na osobní službu.
  2. Půst rozumový, zdržující jednostrannou činnost rozumu, je zvlášť nezbytný lidem učeným, aby se zdržovali planého rozumování, nehledali vědění pro vědění, novoty a originálnost myšlenek, nepřikládali nadměrného významu vědeckým poznatkům, ale rozumovou činnost podřizovali mravním požadavkům, užívali ji pro dílo Boží a k užitku bližních.
  3. Půst ve vlastním smyslu, tj. zdržování se smyslných požitků neřízených rozumem a mocí ducha. Modlitba, almužna a půst jsou tři základní skutky osobního náboženského života…Kdo se nemodlí k Bohu, nepomáhá lidem, a neřídí svou přirozenost zdrženlivostí, ten je daleko pravého náboženství, byť i myslil, mluvil a psal o náboženských věcech po celý život.

Na společnost a svět nahlíží takto: “Konečný úkol osobní i společenské mravnosti je ten, aby byl Kristus ve všech a ve všem.“ Musel překonat získaný nepřátelský postoj vůči katolicismu a Římu. Zkoumal tři otázky: 1. Je-li ve viditelné církvi ústřední moc vůbec nutná. 2. Jakým právem si ji přivlastňuje římský papež. 3. Jak jí užíval. Je si vědom toho, že ne sporná práva, ale nesporné povinnosti jsou cestou ukončení velkých sporů. Solovjev se stal katolíkem a svůj čin uměl obhájit v prostředí pravoslavném odkazem na světce a velké autority jako Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský, Maxim Vyznavač, Jan Damašský a Theodor Studita. Používá i argument pravoslavné liturgie o papeži Lvu Velikém: Kým tě nazveme bohonadšený, zda ne hlavou pravoslavné církve Kristovy?“

To, že pouze katolická Církev je pravá Církev Kristova vyjadřuje takto: „Žádné uvažování nemůže zatemnit samozřejmost tohoto fakta, že vně Říma jsou národní církve (arménská, řecká) nebo církve státní (ruská, anglická) anebo sekty založené lidskými jednotlivci (luteráni, kalvíni atd.) Jediná Církev římsko-katolická není ani církví národní, ani státní, ani sektou založenou od člověka.“ Solovjev věděl že skutečný katolicismus a pravověrnost nemohou být proti sobě, jak je doloženo prvními sedmi koncily, kdy byla jedna Církev.

Blahosl. John H. Newman je konvertita ke katolicismu z anglikánství. Byl součastníkem Solovjeva, zemřel roku 1890. Podobně jako Solovjev měl na katolicismus nejprve negativní názor. V Traktátu č. 20 píše: „Vaše společnost (katolická C.) je nakažena herezí, které se musíme vyhýbat jako moru.“ Svůj názor zcela změnil, protože jednal podle toho, co řekl: „Moje přání je mít pravdu za nejlepšího přítele a nemít jiného nepřítele než blud.“ Zásadní roli jako u Solovjeva hrála posvátná Tradice: „Otcové (velcí světci a teologové prvních staletí křesťanství) ze mne udělali katolíka.“

O přímluvách tradiční liturgie na Velký pátek napsal úvahu, která vysvětluje nutnost přijmout katolicismus: „Shlédni milosrdně na duše, které se narodily ve společnosti, nikoli od Tebe, nýbrž od lidí založené. Osvoboď její přivržence od těchto nesprávných forem Bohopocty a uveď všecky do společnosti, kterou jsi od začátku založil, do svaté, katolické, apoštolské Církve. Osvěť mysli všech lidí poznáním, že stolec svatého Petra, církev římská, je základem, středem a nástrojem jednoty. Otevři srdce jejich pravdě dávno zapomenuté, že náš svatý Otec, papež, je Tvým sluhou a zástupcem a že poslouchají Tebe, prokazují-li ve věcech náboženských poslušnost jemu, - tak že – jako tam nahoře v nebi, tak i zde na zemi je jen jediná pravá společnost, která vyznává a oslavuje Tvé svaté jméno.“

Terezie Benedikta je řeholní jméno Edity Steinová. Byla židovka a v roce 1942 zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi. Stala se asistentkou filozofa Husserla. Žila i jako ateista, a tak lze u ní mluvit o konverzi ze židovství i ateismu. Na její obrácení měla zásadní vliv četba sv. Terezie z Avily. Po konverzi překládala spisy sv. Tomáše Akvinského do němčiny. Podle nauky sv. Jana od Kříže napsala knihu Věda kříže. V červnu 1939 napsala do své závěti: “S radostí přijímám předčasnou smrt, kterou mi určil Bůh a cele se odevzdávám do Jeho nejsvětější vůle. Ať Pán přijme můj život i smrt pro čest a slávu svého jména, pro potřeby své svaté Církve…“

Tyto tři významné osobnosti spojuje zájem o svaté a tradici. Naplnili před II. Vatikánským koncilem slova z konstitucie Dei verbum čl. 24: „Posvátná teologie se opírá o psané Boží slovo a zároveň o posvátnou tradici jako o trvalý základ.“ Psané Boží slovo obsahuje slova apoštola Pavla. Dal příklad konverze ze židovství. Slovy Skutků apoštolů 20,21 vybízí ke konverzi i dnes: „Vážně jsem kladl na srdce židům i pohanům, aby se obrátili k Bohu s vírou v našeho Pána Ježíše.“