Bědování nad zkaženou společností a lidmi kontrastuje s tím, jak se jedinci považují za čisté. Je snad možné, aby čistí jedinci vytvářeli špinavou společnost? Je možné, aby z bílých cihel vznikl černý dům? Rozhodně ne. Pán Ježíš dává otázku v Matoušově evangeliu 7,3-5: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ?“ Nebo jak chceš říkat svému bratrovi: ´Dovol, ať ti vyndám z oka třísku, a sám máš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“ Nebezpečí zabývat se více vinou druhého než vlastní vede k odmítání nebo povrchní sv. zpovědi, kterou má každý katolický křesťan uloženu alespoň jednou za rok.
A svatá zpověď žádá dobré předsevzetí. Dobrým předsevzetím je rozvoj ctností, které zamezují růstu hříchu a neřestí jako růst obilí zamezuje růst plevele.
Ucelený rozvoj vysvětluje list Jakubův na moudrosti. Rozlišuje dvě moudrosti v Jak 3,13-17: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať tedy ukáže ušlechtilým chováním, že umí jednat jemně a moudře! Ale máte-li v srdci hořkou nevraživost a sobeckost, nevynášejte se a nefalšujte pravdu. To není moudrost, jež přichází shora, ale pozemská, živočišná, ďábelská. Kde totiž vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká.“ Je i nectnost špatné modlitby nežádající ctnosti jak máme v Jak 4,3: „Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.“
Sv. apoštol a papež Petr radí jak nemít zkažené a neřestné mravy pro příklon ke ctnosti, II Petr 1,4-9: „A proto jsme dostali od něho vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi. A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec. Jsou-li ve vás tyto ctnosti a rozmáhají se, nenechají vás v nečinnosti a neplodnosti; naopak: budete poznávat stále více našeho Pána Ježíše Krista. Kdo je však nemá, je slepý, krátkozraký.“

Z jedné ctnosti plynou další a je učení o hlavních ctnostech, které jsou protiváhou hlavních hříchů, neřestí. K sedmi hlavním ctnostem, opaku hlavních hříchů, několik myšlenek od svatých a tudíž dobrých učitelů:
1) O pokoře opaku pýchy sv. Alfons z Liguori, Návod k dobrému životu: „Pokora,“ učí sv. Bernard, „je základ a strážce všech ctností.“ A to právem, neboť bez pokory neujme se v duši žádná jiná ctnost. I kdyby se všemi ozdobila, všechny ji opustí, jakmile pokora ji opustí. A naopak, píše sv. František Saleský svaté Janě Františce Chantal, Bůh miluje pokoru tak, že spěchá tam, kde ji nalézá. Tato tak krásná a potřebná ctnost nebyla na zemi známa, až Syn Boží sám sestoupil, aby svým příkladem nás o ní poučil a povzbudil, abychom jí obzvláště od něho se přiučit snažili. „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem” (Mt 11,29). A jako Maria byla první a nejdokonalejší učednicí Kristovou, od něhož se všem ctnostem naučila, tak zvláště ctnosti pokory se přiučila, kterou si zasloužila, že nade všechny tvory byla povýšena.“
2) O přejícnost opaku závisti sv. Jan Zlatoústý, homilie na Matoušovo evangelium: „Vidíš, jak byli všichni nedokonalí? Jedni se snažili ostatních deset předstihnout, druhých deset jim závidělo. Ale jak už jsem řekl: Ukaž mi je později a uvidíš, že se všech těchto slabostí zbavili. Naslouchej Skutkům apoštolů a zjistíš, jak týž Jan, který teď vystupuje v této záležitosti, vždycky přenechává první místo Petrovi, jak při kázání, tak při konání zázraků.“
3) O štědrosti opaku lakomství sv. Augustin, XVI ot. 1, hlava Desátky: „Ze žoldu, z obchodu a z řemesla odevzdávej desátky.“

4) O střídmosti opaku obžerství opat sv. Antonín: „Užívej střídmě pokrm.“
5) O čistotě opaku smilstva sv. Ambrož: „Přeslavná je Maria, která vztyčila prapor sv. panenství a rozvinula korouhev neporušené čistoty. Společnicí všech ctností byla u ní sv. čistota.“
6) O mírnosti opaku hněvu sv. Dionysius Areopagita: „Kdo chce jiné napravovat, musí napřed tomu zabránit, aby hněv nevyhnal rozum z trůnu propůjčeného od Boha, ani ho nezbavil vlády nad duší, a aby nevyvolal v jeho vlastním nitru pozdvižení, vzpouru a zmatek.“
7) O píli opaku lenosti sv. Efrém: „Neřest je jako rez: nechceš-li, aby se železa chytila, musíš železo neustále pilovat.“
Církev na zemi je bojující a nad slabým bojem za ctnost běduje blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista I,19: „Ach, té vlažnosti a nedbalosti v našem stavu! Tak brzo a až příliš vzdálili jsme se od prvotní horlivosti, že se život častokrát až mrzí pro tu naši pokleslost a vlažnost. Kéž by v tobě nikdy neutuchla upřímná touha prospívat v ctnostech, když jsi přece sám častěji vídal krásné příklady zbožných.“
Sv. Cyril věrozvěst si vybral za učitele sv. Řehoře Naziánského, který v oslavné řeči na sv. Basila Velikého řekl: „Jediným cílem našeho konání a snažení byla ctnost a život v naději na budoucnost a takové počínání, abychom se do budoucího života přenášeli už před odchodem z tohoto světa. To jsme měli stále před očima a podle toho jsme usměrňovali svůj život a všechno své jednání: drželi jsme se Božích přikázání a jeden v druhém jsme podněcovali odhodlání žít ctnostně.“

Praktickou radu dvá Scupoli v knize Duchovní boj kap. 39: “Viděli jsme v jednom z předešlých článků, že mnohem více prospěje se poněkud obírati jednou toliko ctností, nežli se věnovati mnohým najednou, a že se máme též v jedné ctnosti cvičit, kdykoliv se nám k tom u příležitost naskytne.”

F. Ekert píše v Církev vítězná o sv. Petru Faberu: “Faber zavitav do Němec nabyl záhy přesvědčeni, že tehdejší náboženské bludy nemaji původ v rozumu, nýbrž v srdci, a že tudiž zbloudilci nebudou napraveni náboženskými rozpravami a hádkami, nýbrž jen opravdovýmnávratem k životu křesťanskému. Nikoli učenci, nýbrž jen světcové
mohli s Boží pomocí katolíky ve víře utvrditi a odpadlíky na pravou cestu uvésti. Zejména shledal Faber, že mnozi
duchovní opouštěli Církev katolickou nikoli z důvodů věroučných, nýbrž hlavně z odporu proti církevnímu zákonu
o bezženstvi. Proto nepouštěl se s odpadliky do náboženských hádek, ale hleděl raději polepšiti mravy katolíků. I konal ve Vormsu pro duchovni 1 nekněze duchovní ovičeni, a způsobiv za krátkého pobytu svého v tomto městě mnoho
dobrého, odebral se r. 1541. se španělským vyslancem na říšský sněm do Řezna. Také v tomto městě stranil se veřejných záležitosti, zato však pracoval soukromí mezi knižaty, učenci a duchovními, kteři se tu sešli, konaje s nimi duchovní cvičení a zpovědníkem mnohých z nich.”