I když je bible určena jako kniha zjevení pro všechny, a tak i pro prosté lidi, neplyne z toho, že je všem tak přístupná, že nepotřebuje zvláštních pravidel pro výklad. Bible ve Skutcích apoštolů má slova etiopského komořího, který četl bibli, proroka Izaiáše, a uznává, že potřebuje výklad. Na otázku Filipa, Skt 8,30: “A rozumíš, co čteš?” odpověděl: “Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží.”
Sv. Jeroným, + 420, přeložil bibli do latiny a tento překlad zvaný Vulgata byl na tridentském koncilu vybrán jako nejlepší a spolehlivý pro užívání v Církvi. Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí, jak se učený sv. Jeroným vyjadřoval velmi pokorně vzhledem k bibli: „Co se mne týče, nemohu se sám chlubit a ujišťovat, že bych Písmu sv. veskrze rozuměl.“ Jiný jeho výrok je: „Čím je kdo sběhlejší ve vykládání Písma svatého, s tím většími potížemi se setkává.“ K žalmu 147 je od sv. Jeronýma tento komentář: „Když přistupujeme k přijetí Kristova Těla – kdo je věřící, ten to chápe - , vystavujeme se nebezpečí, že částečka spadne na zem.“ Takto vybízel k mariánské úctě: „Nejmilejší, ctěte Marii, kterou milujete, protože ji opravdu milujete, když se snažíte ji následovat, jestliže ji chválíte.“ Sv. Jeroným napsal papeži tento dopis, který ukazuje, jak řešil obtíže svého bádání: „Rozhodl jsem se poradit s katedrou Petra, kde se nachází ona víra, kterou vydechla apoštolova ústa; přicházím tedy žádat o potravu pro svou duši tam, kde jsem před časem oblékl Kristův šat. Nesleduji žádný jiný primát než ten Kristův; pro něho se dávám do spojení s tvou blažeností, tj. s katedrou Petra. Vím, že na této skále je vybudována Církev.“ Sv. Jeroným vycházel z víry předků: „Čtu staré, všechno jednotlivé zkoumám, podržím to, co je dobré, a od víry katolické se nechci odklonit.“

Záludný výklad bible k vlastním záměrům je v pokušení Ježíše Krista na poušti ďáblem (Lk začátek 4. kapitoly). K citaci z Písma svatého je dodán ďáblem komentář s nestoudnými požadavky, které Pán Ježíš, na rozdíl od mnoha málo opatrných osob, prohlédne a zavrhne.
Na nevěrohodné vykladatele bible si ztěžuje apoštol Pavel takto (II Kor 1,17): „My jistě nepatříme k těm lidem – a je jich mnoho – co s Božím slovem kupčí.“
Poněvadž bible je dílo Boží, jehož jsou lidé jen nástroji, je třeba přistupovat při jejím výkladu k pravidlům, které toto respektují. Ačkoli základní pravidla jako nalezení správného textu, souvislosti, znalost okolností, osoby pisatele, pravidla pro výklad různých literárních žánrů se předpokládají, přesto nestačí na knihu jejímž autorem je Bůh. Má-li se bible autenticky vykládat je třeba vnitřních dispozic víry a modlitby, jimiž se stáváme podobnými lidem, kteří bibli psali. Při potížích a rozporech je třeba hledat příčinu nikoli v bibli, ale v nesprávném chápání a výkladu. Kdo chce správně vykládat bibli musí mít na zřeteli tradiční výklad Otců jako byl sv. Jeroným, kteří pro svoji blízkost s apoštoly byli nositeli původního křesťanského ducha. Tím získáme pevnou půdou pod nohama pro řešení sporů o papežství, mariánskou úctu, Eucharistii, pojetí Církve, úctu k posvátné tradici a jiným sporným otázkám. Výnosy Církve pověřené úředním výkladem s charismatem neomylnosti jsou živým pravidlem víry.
Společné naslouchání čtení z bible při bohoslužbě je spojeno s promluvou, učeněji homilií, lidově kázáním. Toto koná v katolické Církvi pouze ten, kdo má svěcení. Tímto požadavkem se snižuje možnost nesprávného výkladu. Je vážnou povinností i laika upozornit kněze nebo i biskupa na omyl, který je při kázání možný. Správný výklad bible nemá být popírán špatným životem.

Ukázkou výkladu je někdy již překlad. Úryvek z Matoušova evangelium 16,18-19 při odmítání papeže se projeví oddělením Petra od dalšího textu středníkem: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou.“ Bohužel i český ekumenický překlad uvádí tento text. U textu Nového zákona z roku 1989, který je užíván při liturgii v katolickém kostele je tento text Mt 16,18: “A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále…“. Oddělit Petra středníkem od Církve anebo jej spojit jako Petra-Skálu se skálou, na níž je Církev zbudována má závažné důsledky. Tyto důsledky jsou dostatečnou poznámkou, jak je předepsáno v katolické Církvi, uvedeny k Mt 16,19 u vydání z r. 1989: „ „Klíče“, symbol moci: Petr je ustanoven správcem domu (Církve), jehož původce a majitel je Kristus. „Svazovat“ znamenalo v rabínské mluvě: „prohlásit něco za nedovolené“, kdežto „rozvazovat“ mělo význam: „zprostit nějakého závazku“, „prohlásit za dovolené“. Ježíš tedy svými slovy chce na Petra přenést moc nad Božím královstvím, která náleží „Svatému a Věrnému…když on otevře, nikdo nemůže zavřít, když on zavře, nikdo nemůže otevřít“ (Zj 3,7). Tato vrchní moc nad Církví přešla z Petra na jeho nástupce na římském biskupském stolci. Připomeňme zde jasné vyjádření sněmu florentského (r. 1439), kde za předsednictví papeže Evžena IV. byli shromážděni zástupcové církve západní i východní: „Definujeme, že svatý apoštolský Stolec a římský papež má prvenství nad veškerým světem a že římský papež je nástupce svatého Petra, knížete apoštolů, a pravý náměstek Kristův a že je hlava celé Církve a otec i učitel všech křesťanů a že jemu byla ve svatému Petru od našeho Pána Ježíše Krista dána plná moc pást, řídit a spravovat obecnou Církev.“
Ekumenický překlad uvádí Skt 5,29: “Petr a apoštolové odpověděli: “Boha je třeba poslouchat, ne lidi.” V katolickém kostele se slyší ve verši 5,29 podle vydání z r. 1989 o jedno slovo více a sice: “Více je třeba poslouchat Boha než lidi.” U ekumenického textu chybí ke Skt 5,29 poznámka, která je u vydání z r. 1989: Čili: odmítáme poslechnout lidi, členy velerady, když se stavějí proti Božímu nařízení, že máme učit o Ježíši Kristu; jejich zákaz nás proto vůbec nezavazuje.” Toto vynechání slova “více” je voda na mlýn těm, kdo říkají, že poslouchají Boží slovo a přitom nechtějí poslechnout lidi, kterým je dána Bohem autorita: to je především papeže. Po vzoru sv. Jeronýma se především zajímejme, jak se k bibli vyjádřila katedra Petra.