Když se něco odstraňuje, tak to bývá pro zbytečnost nebo škodlivost. Misál Pavla VI. (NOM) odstranil z úvodu preface „Per ómnia saécula saeculórum. Amen.“ – „Po všechny věky věků. Amen.“ Je opravdu zmínka o věčnosti zbytečná nebo nadbytečná? Odstranění věčnosti žádá Manifest komunistické strany z roku 1848: „Komunismus odstraní věčné pravdy, odstraní náboženství, morálku, místo toho, aby je obnovil, protiřečí tedy jakémukoli dosavadnímu historickému vývoji.“

Podle komunismu trvalo v Československu věčné přátelství se Sovětským svazem okolo 40 roků. Téměř věčná, tisíciletá říše Hitlerova Německa trvala okolo 20 roků. Age contra – jednej proti. Proti bludům o trvání času a věčnosti věčnost správně připomínej! Krok tímto směrem z knihy Mše svatá, II-II, ThDr. Františka Cinka z L.P. 1932., str. 619 a Per omnia saecula saeculorum: Tak končí všechny modlitby posvátné liturgie. Je to výkřik víry nad závratnými světelnými propastmi tajemství Božích. Vyznává Boha, jenž žije a kraluje od věčnosti do věčnosti – jenž chce i nás přijmouti ve svůj věčný život. Po všechny věky věků…Tato veliká slova rozklenují se nad oblastmi života jako nadpozemská duha, planou jako posvátný diagram, jako obrovitý plápolající maják, chrlící vodopády světla do temnot kolotavého víru času.

Per omnia saecula saeculorum… Toť antifona veškeré Bohem zjevené pravdy. Toť neustálý refrén a závěrečný vítězný akord evangelia spásy. Per omnia saecula saeculorum…Toť parafráze, obměna posledního vrcholného článku víry, v nějž vyúsťují všechna dogmata integrálního křesťanského kreda: Věřím… v život věčný. Amen. Věčnost per omnia saecula saeculorum je pozadím a cílem našeho života v čase. Jako všechny toky putují k moři, tak plyne, pádí život náš ve věčnost neobsáhlou, nevypravitelnou, nekonečnou.
Náš život pozemský je poutí do domova věčného, do oblasti věčna, do níž se všichni nezadržitelně vhřížíme per omnia saecula saeculorum. Nikdy nepřestaneme býti. Nikdy. Ať chceme nebo nechceme. Ať kdo věří nebo nevěří. Tělo naše se ve smrti od duše oddělí. Podle těla zemřeme, ale duše bude dále žít a jednou zase i tělem ožijeme, „Tuis enim fidelibus Domine, vita mutatur, non tollitur…“(Tvým věrným, Pane, život se mění, nikoliv odnímá), pěje liturgie.
Nepřestaneme býti per omnia saecula saeculorum. Toť úhelná pravda, o kterou se malomocně rozbíjí všecek vzdor pýchy rozumu a všecek odboj hříšného lidské srdce. Před touto pravdou marno se rouhat, marno se bláznovsky smát, marno se ohlušovat, marno rukama lomit. Žádná pravda nezasahuje tak hluboko, tak pronikavě do života našeho, žádná nedrtí tak strašně všechna sofismata odboje proti Bohu i imorality lidské zbabělosti jako pravda tato. Poplivat ji lze, nakydat lze na ni spoustu rouhání a bláznovství jako na vše – ale zaviklat jí nelze. Odtrhněte pozemský život od věčnosti, odervěte jej od věčného cíle, vězměte mu zorný úhel věčnosti – a jste v bludišti, v němž marně bijete hlavou do zrcadlových stěn.
Bez věčného pozadí a věčného cíle – tma vůkol nás. Tma vzhledem k nejhlavnějším oporám života a všem mravním normám. Tma vzhledem k samým základům našeho bytí…Čiňte, co chcete, vyplýtvejte všechnu učenost a ostrovtip v myšlenkové akrobacii papírového mudráctví – zabili jste život, zabili jste jeho smysl, jeho účel. Vše se hroutí, sesouvá. Nejvyšší hodnoty životní mění se ve šklebivý otazník. Namáhejte se sebe úporněji, z nesmyslu nikdy neučiníte smysl života. Malomocně se vzpíráte. Majestát pravdy, dobra, mravna, na němž všecek náš život spočívá je přirozenou, nerozbornou hrází o kterou se tříští všecko bláznovství lidské pýchy a lidské zbabělosti.
Ve spojení s věčností jeví se život náš v plné své hodnotě, vznešenosti a účelnosti. Co zdá se záhadným odtrženo od věčnosti, jak se ozáří z hlediska věčnosti! Pod zorným úhlem věčnosti nabývají všechny potíže, utrpení a boje života svého smyslu a hodnoty. Všude ve zdánlivé temnotě účelnost pnoucí se k věčným cílům. Život je poutí k domovině věčné. Je to arci těžká pouť. Je to zápas o věčné vítězství. Zápolení, v němž každý prokáže všechny své mravní hodnoty a rozhodne o svém údělu per omnia saecula saeculorum. Zorný úhel věčnosti neodstraňuje ze života křížů, strastí, bojů a oběti, ale těší v nich a blaží; nezaplašuje neštěstí, hoře, nechrání před krutými ranami, ale vlévá do srdce útěchu nejvyšší naděje.
I smrt mění svou podobu z hlediska věčnosti. Je branou věčnosti, arci buď šťastné nebo nešťastné per omnia saecula saeculorum, podle toho, jak projdeme jí buď ve stavu obratu k Bohu neb odvratu od něho, poněvadž smrtí končí doba zásluhy a započíná stav stálosti, nezměnitelnosti.
Stav podstatné celistvosti, bez postupu, bez minulosti, bez budoucnosti, stav neproměnné přítomnosti per omnia saecula saeculorum. Stav, který je důsledkem stavu, v jakém jsme odešli na věčnost, buď v lásce k Bohu (v posvěcující milosti) nebo v zaviněném odvrácení a odloučení od něho.“

Toto zacílení k věčností je rovněž ve slovech při přijetí svátosti oltářní v tradiční liturgii: „Tělo našeho Pána Ježíše Krista zachovej duši tvou k životu věčnému.“ Tato zmínka o věčnosti v NOM byla vypuštěna a užívá se jen „Tělo Kristovo.“
Propast mezi lidmi co počítají s věčností a to věčností v katolickém pojetí víry a těmi, kdo věčnost odmítají nebo upozaďují je veliká a na věčnosti bude ještě větší. Výrazem je také příklon nebo odpor vůči liturgii s častějšími slovy o věčnosti. Tradiční vánoce hlásají věčnost: Věčný Bůh vstoupil v Kristu do našeho času, abychom čas našeho života mohli změnit v dobrou věčnost!