Svatopluk na příkladu tří prutů, které při propletení nelze zlomit a ukázkou, jak každý osamocený prut se zlomí nabádal ke svornosti svých synů.

II. Vatikánský koncil v konstituci Dei verbum (Boží slovo, DV) připomíná trojici, která má držet pohromadě v závěru článku DV 10 takto: „…úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu Církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha Svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha Svatého přispívají účinně ke spáse duší.“

Protestantské pojetí „sola scriptura“ – „pouze Písmo“ drží z nutných tří věcí podle Dei verbum 10 jen jednu. Již téměř 500 let je protestantismus deformací nikoli reformací křesťanského života. Pán Ježíš přece v Písmu řekl, že založí svou (nikoli Petrovu) jednu Církev a tento záměr spojuje s Petrem a jeho učením, Mt 16,18-19: „A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Posvátnou tradice žádá bible II.Sol 2,15: „Nuže, bratři, stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili ať už slovem nebo listem.“. Ovoce podle něhož poznáváme (Mt 7,16) protestování protestantů přineslo stovky lidských spolků v heretickém chápání jedné bible. Tertulián, + 220, v Preskripci vůči heretikům zavrhuje princip sola scriptura takto: „Je-li tomu tak, že pravda je na naší straně, a my se řídíme tím, co Církev dostala od apoštolů, apoštolové od Krista a Kristus od Boha, vyvozujeme z toho, že nelze připustit, aby se heretici odvolávali na Písma. Jim i bez Písma dokážeme, že nejednají podle Písma. Jsou-li totiž heretiky, nemohou být křesťany, poněvadž – jak již jejich jméno naznačuje – nemají od Krista, co si podle své libosti (hereze) vybrali.“

Sv. Basil Veliký, + 379 v knize O Duchu Svatém 27 rovněž odmítá princip sola skriptura a píše o posvátné tradici svátostí a bohoslužby: „Nauku a příkazy uchovávané v Církvi jednak známe ze sepsané nauky, jednak z apoštolské tradice, kterou jsme poznali až při slavení eucharistického tajemství. Obojí má stejný význam pro zbožnost. Kdo alespoň trochu poznal církevní předpisy, ten nebude proti tomu nic namítat. Kdybychom odmítali nepsané tradice jako málo věrohodné, zapomněli bychom, že tím škodíme i evangeliu. Ano, samo Boží slovo bychom změnili v pouhá slova. Kdo ze svatých nám zanechal písemně slova proseb nad eucharistickým chlebem a nad kalichem? Nespokojujeme se totiž pouze tím, co připomenul apoštol nebo evangelium, ale přidáváme a dodáváme při tajemstvích další stejně důležitá slova a ta bereme z nepsané nauky. Žehnáme křestní vodu, olej a ještě samotného křtěnce. Kde je to napsáno? Což to není z tradice, o které se veřejně nemluví a která je tajně předávána? A které napsané slovo předepsalo mazání olejem či trojí ponoření člověka? Z kterého Písma je odříkání satana a jeho andělů? Cožpak to nemáme z neuveřejněné a v tajnosti uchovávané nauky, kterou naši otcové střežili v naprosté tichosti dobře poučeni, že to, co je z tajemství vznešené, nutno uchovávat v tichosti? Tímto způsobem apoštolé a Otcové, kteří na začátku předepsali obřady Církve, chránili v tajnosti a tichosti posvátná tajemství. Konečně tajemství je to, co se jen tak zbůhdarma nevynáší na veřejnost.“

Existuje spor o pojetí bible i spor o pojetí tradice. Pavel K. Mráček v „Příručce církevních dějin“ uvádí: „Starokatolíci původně zavrhovali pouze papežskou nemylnost. Časem změnili v některých částech církevní ústavu a provedli také změny v liturgii.“ Kněžství žen u starokatolíků není ani starobylé (tradiční) ani katolické, je protestanské a přitom nebiblické. Tradici kněžství pouze mužů (v souladu s biblí) jako katolická Církev ctí pravoslaví. Ve jménu své nesprávné tradice ovšem odmítá úřad papeže, a proto papeže v současnosti nezmiňuje v bohoslužbě. Tradice, jak Východ jmenoval papeže při mši svaté až do Fotiova schisma v 9 století, svědčí, že vynechání jména papeže ve mši sv. je porušením apoštolské tradice. Prohlášení o papežské neomylnosti z roku 1871 velmi omezuje a vymezuje absolutní závaznost papežských prohlášení. To, co je v Písmu svatém (Mt 16,18-19) a posvátné tradici je vyjádřeno slovy: „Roma locuta, causa finita - Řím promluvil, spor je ukončen“. Sv. Augustin, jeden z nejuznávanějších biskupů toho hodně napsal. V díle O pravém náboženství máme: „Co uznáš za správné, toho se drž a zásluhy připiš katolické Církvi. Co není správné, to zavrhni a mně odpusť, vždyť jsem také jen člověk.“ Jinde žádá: „Moji čtenáři mne nemají milovat více než katolickou pravdu.“ Sv. Augustin žádá, aby byla důležitější katolická pravda než její hlasatel. Jeho slova o sobě mají tuto obměnu v obecném smyslu: „Žádného biskupa ani papeže nemilujme více než katolickou pravdu. Dobré hlásání připišme katolické Církvi a při ochotě uznat špatné odpouštějme.“ Učitelský úřad papeže začal, ale neskončil apoštolem Petrem. Nemá-li nastat zmatek, je nutný soulad výpovědí v oblasti víry a mravů mezi papežem přítomnosti a předchozími papeži.

Takto učí Tridentský koncil v úvodu k pojednání o dědičném hříchu: “Posvátný ekumenický a všeobecný Tridentský koncil, právoplatně shromážděný v Duchu Svatém za předsednictví tří legátů Apoštolského stolce, který chce znovu povolat bloudící a posilnit kolísající, v následování svědectví svatých Písem, svatých Otců a nejvýznamnějších koncilů, rovněž mínění i shodného úsudku samotné Církve, aby naše katolická víra, „bez níž se není možné zalíbit Bohu“ (Žid 11, 6), byla očištěna od omylů a zůstávala ve své ryzosti celistvá a neporušená a aby křesťanský lid nebyl zmítán „každým větrem kdejaké nauky“ (Ef 4, 14)…”

Kdyby např. některý papež v budoucnu hlásal, že není třeba světit neděli, tak je to třeba odmítnout ve jménu jasného učení předchozích papežů o svěcení neděle. Kdyby některý papež umožnil nesvětit jen jednu neděli, pak další by mohl přidat další atd. a pobobně v jiných věcech; tak by časem víra a mravy byly nikoli shodné, ale odlišné.

Výraz „starší bratři ve víře“ a modlení v mešitě vyžaduje chápání slučitelné s výpovědí Písma a prvního papeže, žida Petra k vrcholným představitelům židovského náboženství, Skt 4,10-12: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. On je ten ´kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní´. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není dáno lidem žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“ Stejně se v Písmu svatém vyjadřuje apoštol Pavel: „Vážně jsem kladl na srdce židům i pohanům, aby se obrátili k Bohu s vírou v našeho Pána Ježíše.“

Sv. Ignác z Antiochie, + 107,v listu Magnesijským učí takto: „Křesťanství neuvěřilo v židovství, ale židovství v křesťanství, v němž se shromažďují všichni, kdo věří v Boha.” Náboženská setkání papeže Jana Pavla II. a Benedikta XVI. v Assisi nemají oporu v konání předchozích papežů. Je pravdou, že tam konání předchozích papežů nebylo výslovně zpochybněno, ale je také pravdou, že po nich nastala řada dvojznačných vyjádření vedoucích k znejistění o absolutní hodnotě víry katolické Církve. Je rozdíl jsou-li tři věci: Posvátná tradice, Písmo svaté a závazné učení papežů a s ním sjednocených biskupů (magisterium, učitelský úřad Církve), propleteny jako Svatoplukovy pruty anebo jsou-li popleteny. Je-li některý prvek odmítnut nebo znetvořen a v jeho jménu (např. Písma) se bojuje proti dalším dvěma (Tradici a učení Církve dané papežem) nebo jednomu z nich (proti papežství ve jménu Písma a tradice) anebo je některý špatně (úřad papeže) pojat nebo špatně propojen k ostatním, dopadá to špatně. O Panně Marii platí, že autoritu Písma sv., posvátné tradice a učitelského úřadu poslušně a pokorně žila a zcela odolala všem bludům vedoucím na scestí. To ať je i přání každého věřícího a zbožného křesťana.