Lidé, pro něž jsou politické, ekonomické a další otázky důležitější než náboženské, bohužel božské ctnosti víry, naděje a lásky nemají anebo je mají porušené. Je jim cizí velepíseň lásky apoštola Pavla z prvního listu Korinťanům zakončená slovy: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.“
Aby snad někdo neřekl: „Když je největší láska, tak se soustředním na lásku a bez víry a naděje se obejdu“, tak je zde slovo apoštola Jana z jeho prvního listu, 4,16: „My, kteří jsem uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám.“ Toto hezky vysvětluje sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické I-II,62: „Musí se říci, že je dvojí řád: totiž vzniku a dokonalosti. V řádu vzniku je hmota před tvarem a nedokonalé před dokonalým v jednom a témž, víra je před nadějí a naděje před láskou…v řádu dokonalosti láska předchází víru a naději.“
Svatý Augustin si je vědom jaké osudové důsledky má odlišnost víry: „Kdo věří něco jiného, doufá v něco jiného, něco jiného miluje, ten také jinak žije.“ To, že odmítání víry nevěrou má své závažné důsledky napsal svatý Augustin ve spise O křesťanské nauce: „Nemůže nikdo milovat, když nevěří, že je. Když pak věří a miluje, dobrým jednáním způsobí, že také doufá.“ Chce-li se někdo dobrat dobré lásky, tak musí nejprve pěstovat dobrou víru a naději.

Apoštol Petr píše o víře postavené na Kristu, na níž se může postavit naděje v I Petr 1,21: „Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže, když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat.“ O naději spojené s láskou čteme v listu Římanům 5,5: „Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.“
V katechismu kardinála Tomáška najdeme velmi výstižná vyjádření k božským ctnostem. O víře: „Slovo „věřím“ znamená: uznávám za pravdu.“ „Víra je pro věřícího člověka největší světlo a síla. Horlivě se proto ve víře vzdělávej a o její zachování se modli!“ „Kdo má vzácný poklad, chrání jej pečlivě před každým nebezpečím. Podobně i ty opatruj co nejlépe své velké bohatství: Svatou katolickou víru!“ Naději a doufání zodpovídá otázka 224: “Co zvláště můžeme od Boha očekávat? Zvláště můžeme od Boha očekávat odpuštění hříchů, všechny potřebné milosti a věčnou spásu.“ O lásce: „Slovo miluji Boha, znamená: „Mám zalíbení v Bohu, proto chci jeho čest a slávu a pro něho miluji sebe i všechny ostatní lidi jako děti Boží.“
II. Vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium a článku 41 takto mluví o božských ctnostech: „Každý však má podle vlastních darů a úkolů bez váhání postupovat cestou živé víry, která vzbuzuje nadějí a je činná láskou.“ Život podle božských ctností i opak popisuje Origenes, PG 13: „Kde je hřích, tam je rozrůzněnost, tam jsou schizmata, tam jsou bludy, tam jsou spory. Kde však vládne ctnost, tam je jednota, tam je vzájemnost, jež působí, že všichni věřící jsou jedno srdce a jedna duše.“

Sv. Petr Kanisius se snažil napravovat protestantské deformace a do svého duchovního deníku si napsal o čerpání božských ctností z Božského Srdce Páně, které je hlubina všech ctností: „A jako by mi potom tvé přesvaté tělo otevřelo své srdce – zdálo se mi, že hledím přímo do něho - a tys mi přikázal z tohoto pramene pít, neboť ty mě, můj Spasiteli, nepřestáváš zvát, abych z tvých pramenů čerpal vodu své spásy. A já jsem tolik prahl, aby mě odtud zaplavily proudy víry, naděje a lásky!“
Sv. Ambrož ve výkladu listu Filipanům píše: „Pán je blízko, o nic nemějte starosti: Pán je vždycky blízký všem, kdo ho upřímně vzývají v pravé víře, pevné naději a dokonalé lásce. On přece ví, co potřebujeme, dřív než ho prosíte: je stále připraven pomoci v jakékoli tísni všem, kdo mu věrně slouží. Hrozí-li nám proto něco zlého, nemáme si dělat velké starosti, jen máme vědět, že náš ochránce Bůh je nám nablízku.“
Sv. František Saleský, patron novinářů a spisovatelů, ve své knize O lásce k Bohu píše o božských ctnostech takto: „Spása je víře ukázána, naději připravena, ale jen lásce dána.“ U opaku božských ctností takto hodnotí zoufalství, protiklad naděje: „Nechápu jakou službu lásce by mohlo prokázat zoufalství, ledaže by bylo umenšeno na oprávněnou nedůvěru k nám samým nebo na vědomí marnosti, nedostatečnosti a nestálosti světských projevů přízně a slibů, podpor a přímluv.“ Kniha O lásce k Bohu píše, jak božské ctnosti projevit v těžkostech: „Křesťané vzývají při hrůzách bouří a jiných přírodních pohrom svatá jména Ježíš a Maria, dělají znamení svatého kříže, vrhají se před Bohem k zemi a vzbuzují úkony víry, naděje a lásky.“
Sv. Jan Vianney v kázání poučoval takto: „Zeptáte se mě nyní, jaká by měla být modlitba, aby měla u Boha takovou moc? Odpovím krátce: musí být oživována živou vírou a zároveň silnou a neochvějnou nadějí, že pro zásluhy Ježíše Krista dostaneme to, za co se modlíme. A zároveň musí naši modlitbu provázet vroucí láska.“
Sv. František z Assisi dává příklad prosby o božské ctnosti: „Nejvyšší, slavný Bože, osvěť temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, hlubokou pokoru, rozum a rozlišování, abych zachoval tvou pravou a svatou vůli. Amen.“
Nutnost božských ctností je tradiční a platí v každé době. Tridentský katechismus v předmluvě č. 10 učí: „Celý smysl nauky a výkladu musí být založen na lásce, která nikdy nekončí. Neboť je nutno dobře vyložit, čemu je třeba věřit, v co je třeba doufat a co je třeba konat: Ale především je třeba vždy zjevovat Kristovu lásku, aby každý pochopil, že každý úkon ctnosti skutečně dokonale křesťanské nemá jiný původ než Lásku a žádný jiný cíl než Lásku.“ Propojení trojice božských ctností k Nejsvětější Trojici nejlépe žila Panna Maria a svatí.