V Teologické summě, díl III, otázce 39, článku 1 se sv. Tomáš Akvinský ptá, zda ženský rod překáží přijetí svěcení a odpovídá: „Musí se říci, že některá se vyžadují u přijímajících svátost, jakožto nezbytná ke svátosti; a když ta chybí, nemůže nikdo přijmout ani svátost, ani věc ve svátosti; některá však se vyžadují ne nezbytně ke svátosti, nýbrž z nutnosti příkazu, pro patřičnost ke svátosti; a bez takových někdo přijímá svátost, ne však věc svátosti. Je tedy třeba říci, že mužský rod se vyžaduje ku přijetí svěcení, nejen druhým způsobem, nýbrž též prvním. A proto, i když se ženě dají všechna, jež se dějí ve svěcení, svěcení přece nepřijímá, protože ježto svátost je znamení, u těch, jež se konají ve svátostech, vyžaduje se nejen věc, nýbrž také významnost věci, jako bylo řečeno, že při posledním pomazání se vyžaduje, aby byl nemocen, aby se naznačila potřebnost léčení. Poněvadž tedy u ženského rodu nemůže být význam nějakého vynikajícího stupně, protože žena má stav podrobenosti, proto nemůže přijmout svátost svěcení. Někteří však řekli, že mužský rod je z nutnosti příkazu, ale ne nezbytný ke svátosti, protože také v Dekretech je zmínka o jáhence a presbyteře. Ale jáhenkou se tam nazývá ta, která má podíl na nějakém úkonu jáhnově, totiž ta, která čte homilie v kostele; presbyterkou však se nazývá vdova, protože presbyter je totéž co starší.“

Z toho je jasné, že na nabídku kněžského svěcení by měla žena odpovědět: „Já to nechci, protože by to stejně nebylo k ničemu, leda jako provinění k potrestání Bohem.“ Katolický biskup by při žádosti o toto svěcení měl odpovědět: „To dělat nebudu, protože to odporuje učení svatého Tomáš Akvinského, nejvíce ceněné teologické autority katolické Církve.“
I. Nicejský koncil v roce 325 v kánonu 19 ukazuje, že jáhenka neměla svěcení svátostné: “Připomenuli jsme zde ony jáhenky, které se považují za takové podle oděvu, protože však nemají žádného svěcení, mohou býti zcela přičítány mezi laiky.”
Sv. Epifanius, arcibiskup, co zemřel roku 403 a ve spisu Panarion píše: „Ač je v Církvi řád jáhenek, přece se nikdo nepokouší pověřit je kněžskou či podobnou službou.“ Názor sv. Tomáše Akvinského tudíž není středověká novota, ale přes starověk převzatá norma.

V našich podmínkách se již stalo něco jiného. Dočteme se o tom v knize „K plnosti“ Stanislava Krátkého. V knize je informace jak Felix Davídek vysvětil 17 biskupů. Tato štědrost v udílení svěcení se rozšířila i na ženy. Kniha “K plnosti” vydaná po roce 2000 svědčí o tom, že sv. Tomáš Akvinský nebyl brán jako autorita. S. Krátký v ní píše: „Já osobně si velmi dobře umím představit, že bych se u ženy zpovídal.“ Tato slova jsou upřesněním otázky svěcení žen z jiného místa knihy se slovy: „Účastníci synodu pak o možnosti svěcení žen hlasovali. Kdybyste tam byl, hlasoval byste pro nebo proti? Moje svědomí mi říká, abych byl dodnes v této věci zdrženlivý.“ V posudku ke svěcení žen je: „Nejdůležitější svátost ianua sacramentu (brána svátostí) může být udělena v případě nutnosti i periculis mortis (nebezpečí smrti) kýmkoli. Proč by tedy nemohla žena „udělovat“ ostatní svátosti.“ U tohoto bodu chybí dodatek, že křest v nebezpečí smrti udělený i ženou nevěřící v intenci Církve je v případě přežití dítěte podmínečně knězem opakován a úředně zapsán. Chování: „Mě pokřtila v nouzi nevěřící žena dítě v porodnici, zapište to do matriky“ je zavrhnuto. Důvod je ten, že ona nevěřící žena poslaná vykonat křest v intencích Církve možná viděla křest lachtana šampaňským vínem a tak zmínku o užití vody „vylepšila“ šampaňským vínem i při křtu v nouzi a ani nepotřebovala toto mamince dítěte sdělit.

Tak jako víno je lepší materie než voda, tak může být osobní kvalita konkrétní ženy lepší než muže majícího svěcení. Toto je jisté u Panny Marie, královny apoštolů, která nebyla obdařena svěcením. Pro „biblické“ křesťany z řad protestantismu není uvádění žen do úřadu kněžského problém, ačkoli to v bibli nikde není. Prý stačí, že to bible nikde nezakazuje a při neuznávání posvátné tradice a role papeže ve sporných otázkách se protestanté diví, proč by nemohla být žena i biskupkou. Pán Ježíše vyvolil apoštoly pouze z řad mužů. Ve zmíněné knize „K plnosti“ je také dotaz: Vadilo by vám, kdyby manželé evangelička a katolík společně chodili ke svátostem? Já věřím, že k tomu brzy dojde, a to bez újmy věroučné pravdy.“ Nemá-li se něco dít bez újmy na věroučné pravdě, tak ji dotyčný musí respektovat. Svátosti jsou svátosti víry, a ten kdo chce zůstat ve víře evangelické, např. že Tělo Páně je chleba nemůže přijímat podle víry katolické Církve skutečné Tělo Páně svátostným způsobem. U svátostí je otázka co se koná a jak se to koná velmi důležitá. Pokud např. platně svěcený kněz nemá patřičný úmysl, tak svátostná přítomnost nenastává a pokud své smýšlení projeví navenek: „já už tomu (v hostii je přítomen Pán Ježíš) nevěřím,” tak je to třeba hlásit biskupovi, aby zjednal pořádek a zamezil duchovním škodám.

Ve válce má pro vítězství zásadní důležitost kvalita důstojníků a v duchovním boji kvalita kněží. Je hrubý omyl chtít vylepšit svátost kněžství svěcením žen. Sv. Alfons z Liguori je vzor zdravého středu mezi tvrdostí a změkčilostí a v Obras ascéticas t. 2 píše, jak bdít nad kněžstvím: „Kolik mladých vstoupilo do semináře jako andělé, a v krátkém čase se z nich stali démoni!…A je známo, že v seminářích může vládnout zlo a pohoršení ve větší míře, než to vědí biskupové, protože ti jsou často nejméně informováni.“

Po vzoru Panny Marie nikoli přijetím svěcení, ale modlitbou a obětí může žena mnoho vykonat pro šíření Božího království.