Vzorné a mizerné děti se poznají podle chování. Vzorné děti Církve se poznají podle lásky k Církvi. Vzorné děti zachovávají učení Církve. Milují církevní rok a podle něj prožívají svůj život.

Biskup Kupka v knize O mši svaté má kapitolu „církevní rok“. Uvádí v ní Martina Kochema: „A tak jsme šťastnější než ti, kteří s Pánem Ježíšem na zemi kráčeli. Neboť oni slyšeli a viděli jen jednu mši sv., kdežto my můžeme denně mnoho mší sv. slyšeti a viděti a tak při namáhání nepatrném ovoce celého života Pána Ježíše získati.“ Dále čteme: „A co při mši sv. najednou se obnovuje a zpřítomňuje, to duchovnímu oku našemu představuje a postupně obnovuje církevní rok. Církev totiž vybírá z celého vykupitelského díla, ze života a působení Páně jednotlivé momenty držíc se při tom historického vývoje vykupitelského díla, a pak je věřícím po sobě představuje, aby si je připomínali, o nich uvažovali a zároveň z nich si naučení pro život vybírali a na sebe obraceli.“

V misálku Schallerově se píše o církevním roku mimo jiné toto: „Rozeznáváme rok občanský a církevní. Jinými slovy: rok žitý dítkami tohoto světa a dítkami Božími. Jelikož dítky Boží žijí dosud na této zemi, je samozřejmé, že i ony jsou nuceny někdy zevně podřizovati se koloběhu světskému. Mohutnost svého života však nedostávají ze zevnějšku, nýbrž z nesmrtelné duše, která při křtu sv. byla zabrána úplně Kristem. „Nežiji již já, žije ve mně Kristus“, tato slova Pavlova musí býti životním heslem každého křesťana. Náš život dostává obsah a cenu teprve tehdy, je-li žit skrze Krista, s Kristem a v Kristu. Den, týden, měsíc a rok křesťana, třeba ubíhá ve stejném prostoru vesmíru, na stejné zeměkouli a je řízen stejným oběhem země kolem slunce jako čas dítek tohoto světa, má pro křesťana přec jen zcela jinou náplň.“

II. Vatikánský koncil má v SC 107: „Liturgický rok ať je nově uspořádán. Přitom mají být zachovány nebo obnoveny tradiční zvyklosti a řád posvátných dob, ovšem se zřetelem k současným životním podmínkám. Jejich původní ráz ať je však zachován, aby slavením jednotlivých tajemství křesťanského vykoupení, zvláště velikonočního tajemství, vzrůstala zbožnost věřících.“ Přesuny dne svátků svatých a jiné názvy částí liturgické doby (převládá mezidobí) v misálu Pavla VI. se toto neplní.

Církevní rok Pius XII. v encyklice Mediator Dei vysvětluje takto: „

149. Slavení eucharistické oběti a modlitby hodinek se během celého roku především obracejí k osobě Ježíše Krista; a jsou uspořádány tak souladně a vhodně, že v nich vyniká náš Spasitel v tajemstvích svého ponížení, vykoupení a oslavení.

150. Když pak posvátná liturgie připomíná tato tajemství Ježíše Krista, chce, aby se jich všichni věřící účastnili takovým způsobem, aby božská Hlava tajemného Těla žila svou dokonalou svatostí v jednotlivých údech. Kéž se duše křesťanů podobají oltářům, na nichž se znovu opakují a oživují různé části oběti, kterou obětuje nejvyšší Kněz: totiž bolesti a slzy, které smývají a usmiřují hříchy; prosba k Bohu, která vystupuje až k nebi; zasvěcení a jakoby obětování sebe samého, vykonané s ochotným, velkomyslným a horlivým smýšlením, a konečně nejužší spojení, jímž svěřujeme Bohu sebe a své záležitosti a spočíváme v něm, „poněvadž duší zbožnosti je napodobovat toho, jehož ctíš“. (Sv. Augustin, De Civ. Dei, Lib.8, cap. 17).

151. Shodně s těmito způsoby a pohnutkami, jimiž nám liturgie v ustanovených obdobích předkládá k rozjímání život Ježíše Krista, Církev nám předkládá příklady, které máme napodobovat, a ukazuje na podklady svatosti, kterou si máme osvojit, protože je nutné, abychom věřili to, co ústy vyznáváme a abychom v soukromém i veřejném životě uskutečňovali, co myslí věříme.

152. V posvátné adventní době v nás totiž vzbuzuje vědomí hříchů, kterých jsme se nešťastně dopustili; a vybízí nás, abychom krotili žádostivosti a dobrovolně umrtvovali tělo a ve zbožném rozjímání byli neseni živou touhou navrátit se k Bohu, který nás jediný může osvobodit svou milostí od skvrny hříchů a od zhoubných zel, která jsou jejich následkem.

153. Když opět přijde den Spasitelova narození, pak se zdá, jako by nás znovu přiváděla k betlémské jeskyni, abychom se tam naučili, že je naprosto nutné, abychom se znovu narodili a dokonale proměnili; a to je možné pouze tehdy, když se spojíme úzce a životně se Slovem Božím, které se stalo člověkem, a budeme mít účast na jeho božské přirozenosti, k níž jsme byli povýšeni.

154. Tato touha připomíná pak svátkem Zjevení povolání pohanů ke křesťanské víře. Chce, abychom denně děkovali věčnému Bohu za tak veliké dobrodiní, abychom s velkou vírou toužili po živém a pravém Bohu, abychom zbožně a hluboce chápali věci nadpřirozené a zamilovali si mlčení a rozjímání, bychom tím snadněji nebeským darům porozuměli a dosáhli jich.

155. Ve dnech po neděli „Devítník“ a po první neděli postní Církev, naše matka, rozmnožuje svou péči, aby každý z nás uvažoval o své ubohosti, aby byl účinně povzbuzen k nápravě mravů a aby zvláště usilovně litoval svých hříchů a smýval je modlitbou a pokáním, poněvadž vytrvalá modlitba a pokání za hříchy nám získávají Boží pomoc, bez níž je každé naše dílo marné a neplodné.

156. V posvátné době, kdy liturgie předkládá ukrutné utrpení Ježíše Krista, zve nás Církev na Kalvárii, abychom sledovali krví zborcené stopy božského Vykupitele, abychom s ním nesli rádi kříž, abychom v sobě měli totéž smýšlení smíru a pokání a abychom spolu s ním všichni zemřeli.

157. O velikonočních svátcích, kdy si připomínáme vítězství Kristovo, naplňuje se naše duše vnitřní radostí. I my si máme dobře uvědomit, že musíme povstat spolu s Vykupitelem z chladného a nečinného života k životu horlivějšímu a svatějšímu, že se máme dát Bohu plně a velkomyslně a nedbajíce této ubohé země máme pohlížet jedině k nebi. „Jestliže tedy jste povstali s Kristem, hledejte těch věcí, které jsou svrchu, …o to pečujte co je shora.“ (Kol. 3,1-2).

158. V době svatodušní nás pak Církev vybízí svými příkazy a svým přispěním, abychom byli učenlivými k působení Ducha Svatého, neboť on chce zapálit naše srdce Boží láskou, abychom tím horlivěji denně prospívali ve ctnosti, a tak se posvěcovali, jako je svatý Ježíš Kristus a jeho nebeský Otec.

159. Celý liturgický rok můžeme tedy považovat za velkolepý hymnus chvály, který křesťanská rodina podává skrze Ježíše, svého věčného prostředníka, nebeskému Otci. Od nás pak žádá pilné a rozumně upravené studium, abychom den ze dne lépe poznávali a chválili svého božského Vykupitele. Žádá také velkou a účinnou snahu a neúnavné cvičení, abychom napodobovali jeho tajemství, abychom dobrovolně nastoupili cestu jeho bolesti a tak abychom jednou měli účast na jeho slávě a na jeho věčné blaženosti.“