´Sebekritikou nikoli slovy, ale skutky je pláč prvního papeže Petra po zapření Krista, Mt 26,75: „hořce se rozplakal.“ Sv. Kateřina Sienská, Dialog 63, k tomuto píše: „Petr se totiž po zapření mého Syna rozplakal. Jeho pláč byl však ještě nedokonalý a byl nedokonalý dalších čtyřicet dní až do nanebevstoupení.“ Tomuto selhání Petra předcházela kritika Pána Ježíše, že nezapře, Mt 26,34: „třikrát mě zapřeš“.
V Písmu svatém Pán Ježíš kritizuje prvního papeže Petra také slovy: „Jdi mi z očí satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské“ (Mt 16,23). Oslovením „Šimone“ se obrací na Petra, aby bděl a říká mu: „Šimone, spíš?“ (Mk 14,37). Přesto Petrovi Pán Ježíš neodňal, ale po vyznání lásky ke Kristu potvrdil papežský úřad, jak je v Jan 21 kap.

Sebekriticky kázal sv. Řehoř Veliký: „Nuže sklouzli jsme do vnějších záležitostí, a tak něco jiného jsme přijali jako hodnost, a něco jiného z povinnosti svého úřadu skutečně vykonáváme. Opomíjíme kazatelskou službu a zdá se mi, že se jednou budeme zodpovídat za to, že si necháváme říkat biskupové, ačkoli jimi jsme jen podle jména, a ne doopravdy. Neboť ti, kdo nám byli svěřeni, opouštějí Boha, a my mlčíme. Vězí v ničemnostech, a my jim cestu k nápravě nepodáváme. Ale jak bychom mohli napravovat životy druhých, když zanedbáváme svůj vlastní? Upnuli jsme se k světským starostem a ztrácíme vnitřní citlivost tím víc, čím horlivějšími se jevíme ve vnějších věcech.“
Sebekritiku koná papež Hadrián VI. (byl papežem pouze dva roky 1522-3) před delegáty císařského sněmu v Norimberku: „Uznáváme, že Bůh dopustil toto pronásledování Církve kvůli hříchům lidí a zvláště kněží a hodnostářů. Boží ruka se vskutku neodtáhla, mohla by nás zachránit, ale hřích nás od Něho vzdaluje a brání nám, aby nás vyslyšel. Celé Písmo svaté nás učí, že chyby lidí mají svůj pramen v chybách kléru…Víme, že již dříve bylo také Svatým stolcem spácháno mnoho ohavností: prodávání posvátných věcí, porušování přikázání v takové míře, že se vše proměnilo v pohoršení. Nelze se divit tomu, že tato nemoc sestoupila od hlavy k údům, od papežů k prelátům. My všichni, preláti a hodnostáři, jsme zbloudili z cesty spravedlnosti. Již dlouhý čas nikdo nekoná dobro. Proto my všichni musíme chválit Boha a pokořit se před Ním. Každý z nás musí zpytovat svědomí a vidět, v čem padl, a musí se zpytovat ještě přísněji, než jak to udělá Bůh v den svého hněvu. Leží nám na srdci, abychom to konali, neboť celý svět žízní po nápravě.“
Bula Pavla IV. „Cum ex apostolatus offici“ z roku 1559 uvádí podmínky pro odmítnutí papeže: „ § 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů. Ta nemůže být zplatněna ani přijetím biskupského svěcení nebo následným převzetím vedení a správy, ani samou intronizací římského velekněze nebo složením holdu nebo poslušností prokazovanou mu ode všech, i kdyby trvala jakkoliv dlouho vůbec nijak nemůže dosáhnout platnosti, ani nemůže být pokládána za platnou v jakékoliv části…je dovoleno, beztrestně se kdykoliv zříci povinné poslušnosti a oddanosti vůči těmto, takovým způsobem do úřadu jmenovaným nebo zvoleným a těchto se stranit jako kouzelníků, pohanů, nevěstek a arcibludařů. Nicméně tyto podřízené osoby zůstávají nadále zavázáni věrností a poslušností vůči budoucím biskupům, patriarchům, primasům a vůči budoucímu římskému papeži, jenž bude následovat podle kanonického práva
§ 10 Není tedy nikomu dovoleno, tento spis Našeho schválení, obnovení, sankce, ustanovení, zrušení, deklarace a dekretu komolit nebo opovážlivě proti němu vystupovat. Kdyby se o to někdo pokusil nechť ví, že na sebe přivolá hněv všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla.“

V listu Galaťanům 2,11-14 máme kritiku prvního papeže sv. Petra od sv. Pavla. Neoprávněnou kritiku papeže Petra najdeme v 11. kap. Skutků apoštolů. Odmítnutí této nesprávné kritiky papežem Petrem je potvrzeno při prvním koncilu v Jeruzalémě, při řešení sporu o to, co ze židovských zvyků mají zachovávat i pohané. Tento biblický základ pro kritiku papeže mu dává i potřebnou orientaci, která směřuje k tomu, aby papež podle sv. Petra vedl věřící ke Kristu: „V nikom jiném není spásy“ (Skt 4,12).
Kritika papeže Lutherem, jak se říká, s vaničkou vylila i dítě, protože s kritikou papežských zlořádů odmítl i papežství a úřad papeže. Zdravou a účinnou kritiku papeže od sv. Kateřiny Sienské uvádí Izidor Vondruška v Životopisech svatých: „…napsala také papeži list, ve kterém mu dávala radu a naučení, aby byl opatrný ve volbě kardinálů, aby nedával přednost před jinými zasloužilejšími muži. „Jediná ctnost šlechtí a ozdobuje člověka…Prosím tě, čin zmužile, co je tvou povinností, a neboj se nikoho, leč Boha.“ Toto psala papeži Řehoři XI. a vydala se do Avignonu a přesvědčila jej, aby se vrátil do Říma, což se stalo. Jeho nástupce Urban VI. o sv. Kateřině S. řekl kardinálům: „Hanba nám! Tato chuděrka žena nás zahanbuje…“

Nejlepšími kritiky jsou svatí, kteří nezapomínali na sebekritiku a vybízeli k modlitbám za ty, které kritizovali. K modlitbě za papeže vybízí i uznaná mariánská zjevení. Neoprávněná kritika místo: „Nemáš na mysli věci Boží, ale lidské“ vyčítá: „Nemáš na mysli věci lidské, ale Boží.“ Humanisté volají, že důraz na věci Boží brání lidskosti, osvícenci papeže obviňují, že není dost racionalistický. Svobodní zednáři jako ďábel v ráji nabízí neomezenou svobodu a tvrdí, že papež není dost svobodomyslný, když odmítá bludy a hříchy. Ve 20. století zaznívá, že není dost pokrokový a moderní, pronacistický nebo prokomunistický. V souladu s New Age – stokou nejrůznější bludů - se tvrdí, že papež není proekologický, prohomosexuální, propotratový a proekomomický atd. Mohlo se slyšet, že papež není proekumenický, multináboženský, nedemokratický. Papež je kritizován, že mlčí (Pius XII. za války) anebo mluví do věcí, do nichž mu nic není a jimž nerozumí jako sexuální život (Pavel VI., Humanae vitae).
Titul Matka Boží má mít obdobu v oprávněném označení papeže: Muž Boží. Toto je zárukou nejen pro papeže, že uspěje dobře před Božím soudem, byť by byl, jak ukazuje první zastavení křížové cesty, lidmi nespravedlivě odsouzen jako Ježíš Kristus, jehož autoritu má vykonávat.