Sv. Martin je nejvíce znám skrze svůj skutek milosrdné lásky, kdy mečem rozpůlí svůj plášť a dává jej ze soucitu žebrákovi. Tento skutek je spojen se soukromým zjevením. V noci se Martinovi zjevil Spasitel a řekl mu: „Tímto oděvem mně přioděl Martin, ještě nepokřtěný.“ Martin byl ještě nepokřtěný, ale již se připravoval na křest.
Rodiče sv. Martina pocházeli z maďarského Szombathely a tam se Martin těmto pohanským rodičům narodil. Tehdejší starověká volnost pohybu umožnila přestěhování do Pavie v severní Itálii. Tam podle vůle otce sv. Martin nastoupil do vojska a byl odveden k jízdnímu pluku do Galie.
Jako voják žil ctnostně a ne prostopášně jako ostatní vojáci. Již ve dvanácti letech toužil po rozjímavém a kajícím životě podle egyptských poustevníků. Byl velitelem vlídným a laskavým a stejně se choval i k otroku, jehož dostal za sluhu. Ocenění dobrého skutku v soukromém zjevení jej nevedlo k angažovanosti sociálního pracovníka ani k visionářskému poučování. Ve dvaceti letech z vojska vystoupí, aby žil jako poustevník. Poustevnická samota skýtá prostor především k práci na sobě samém a má řadu úskalí. Sv. Martin vyhledá sv. Hilaria z Poitiersu, aby se zdokonalil v teologii a ctnostech.
Z Francie zamíří přes Alpy k rodičům a je přepaden loupežníky. Na dotaz, zda se nebojí sv. Martin odpoví: „Jsem křesťan a nebál jsem se nikdy a v tuto chvíli se bojím ještě méně, neboť Bůh je můj ochránce.“ Tato odpověď lupiče překvapila a propustili jej. Rodiče se vrátili do Pannonie (Maďarska) a po setkání s rodiči se matka stala křesťankou a otec zůstal v pohanské modloslužbě.

Doba svobody Církve byla pro sv. Hilaria spojena s vyhnanstvím v Malé Asii. Sv. Hilarius se pevně stavěl proti ariánismu a napsal: „Zle se křivdí svatým věcem, kdyby neměli být proto, že je někteří považují za nesvaté.“ Sv. Martin mu šel při návratu vstříc do Říma, kde se nepotkali. Po setkání se sv. Hilariem v Poitiers dostává od něj pozemek na založení mnišské osady. Po krátkém čase se stal proti své vůli biskupem v Toursu.
Jako biskupská rezidence mu slouží dřevěná chýše za městem, kolem které vznikla mnišská osada, v níž se mniši věnují modlitbě, ruční práci, opisování knih a přísně se postí. Jako biskup sv. Martin dohlížel na chrámy a lidé na něm pozorovali, jak se chvěje posvátnou bázní, když vstupuje do kostela. Na dotaz, proč se chvěje odpověděl: „Jak se nemám chvět, když vstupuji před Boha, svého budoucího soudce?“ Z pozorování přírody vyvozoval poučení duchovní. Např. když viděl jak ptáci létají nad vodou, aby chytili ryby, řekl: „Podobně jako tito ptáci nepřátelé naší spásy chtějí polapit a zahubit naši duši.“
Když císařský náměstek Avitian chtěl popravovat zajatce, tak za ním šel v noci a protože dům byl uzamčen, tak čekal na schodech. Ráno jej Avitian uviděl a Martin nemusel ani mluvit, Aviatin řekl: „Jdi domů! Vím proč jsi přišel. Udělím milost všem zajatcům.“
Na apoštolských cestách kácel pohanské modly, oltáře, kameny a stromy a těmito skutky projevil věroučnou ráznost. Někteří kněží diecéze sv. Martina měli světského ducha, libovali si v koních a žili prostopášně a biskupu se posmívali. Kněze, kterému domlouval a jenž přesto dál dával špatný příklad chtěl snášet jako Pán Ježíš Jidáše a předpověděl jeho obrácení. Jednalo se o jeho nástupce sv. Brikciuse. Také se naplnilo proroctví sv. Martina, že bude mít dost obtíží. Čím kdo hřeší, tím bývá trestán a Brikcius nactiutrhající sv. Martinovi se setkal s pomluvami a nactiutrháním, které nakonec šel řešit u papeže, jehož komise prokázala nevinu Brikciuse.

Před smrtí ležel sv. Martin v kajícím rouchu na zemi posypané popelem a řekl: „Křesťanovi nepřísluší jiné lože smrtelné než země popelem posypaná. Synáčkové, dal-li jsem vám někdy jiný příklad, než příklad kajícnosti, chybil jsem.“ V den pohřbu jeho tělesnou schránku za zpěvu žalmů doprovázolo 2 tisíce mnichů.
Jeho žák Sulpius Severus o něm napsal: „Jaký to byl člověk! Nelze to vypovědět. Práce a námaha ho nezdolaly a neměla ho zdolat ani smrt; nevybral si jedno ani druhé: nebál se umřít ani neodmítal žít. Oči i ruce měl stále pozdvižené k nebi a jeho nepřemožený duch v modlitbě neumdléval. A když ho kněží, kteří se tehdy k němu sešli, prosili, aby dopřál úlevu svému ubohému tělu a obrátil se na bok, řekl: “Nechte mě, bratři, nechte mě hledět raději k nebi než k zemi, aby byl můj duch obrácen směrem k Pánu, neboť se už vydá na cestu.” Když to řekl, uviděl nablízku ďábla. A řekl: “Co tu chceš, krvavá bestie? Ze mě, ty bídáku, nic nebudeš mít. Mě přijme náručí Abrahámovo.” S těmito slovy odevzdal svého ducha nebi. Martin plný radosti je přijat do náručí Abrahámova. Martin, chudý a skromný, vstupuje do nebe s velikým bohatstvím.“
Sněm v Tours v roce 461 o sv. Martinovi řekl: „Ačkoli Martin nežil za časů apoštolských, přece nebyl prost darů apoštolských.“ Sv. Martinovi zasvětlil sv. Benedikt chrám na Montekassino a sv. Štěpán v Maďarsku klášter. Latinsky: abbate Territoriale Sancti Martini in Monte Pannoniae. Světci jsou svědci a jsou nadčasoví. Starověký sv. Martina na své cestě víry křesťana neměl oporu a příklad ani v rodině ani v prostředí vojenském a přesto zdárně překonal překážky sekularismu a mravního bahna.