Poezie, básně a verše mnohé málo slovy vysloví, záleží však na tom, jakou realitu hlásají.
Básnicky vyslovené zaměření života k duchovním hodnotám najdeme v několika slovech básníka Vladimíra Holana: „Sama země praví: bez ryzí transcendentály se žádná stavba nedostaví, nikdy, ach nikdy nedostaví.“ Tato slova použil papež Jan Pavel II. v jednom ze svým projevů v roce 1990 při návštěvě Československa a dodal vysvětlení: „Bez transcendentály, bez přesažného smyslu, zůstává každá kultura žalostným fragmentem jako babylónská věž. Nelze vybudovat kulturu a opomenout či křečovitě odmítat to, co je cultus – úcta, uctívání.“ Transcendentálu má ten, kdo Boha uctívá bohoslužbou. Při bohoslužbě Jana Pavla II. v roce 1990 v Praze a na Velehradě se účastnilo přibližně 1,5 miliónu osob. Statisticky je rozhodnutí pokračovat v budování babylonské věže doloženo, když v roce 1997 na jedné mši sv. Jana Pavla II. v Praze je přibližně polovina osob, co v roce 1990. Při návštěvě Benedikta XVI. v roce 2009 a dvou bohoslužbách byla účast ještě podstatně nižší, na úrovni okolo ¹⁄₁₀ roku 1990. Např. brněnská diecéze vykazuje v roce 1994 na bohoslužbách 119.250 a v roce 2013 89.060 osob. Tento pokles o 30 tisíc osob za 20 let je poklesem o jednu čtvrtinu.
Předpokladem víry je zdravý rozum. Zdravý rozum spojený s vroucím citem spojuje dobrá poezie. Co lze číst u českých básníků jako podnět k přemýšlení a oživení křesťanské víry?

Václav Renč: „Vstávají ze sna pastýři a diví se a žasnou. A bez váhání zamíří, kde vidí hvězdu jasnou. Nad holým chlévem z kamení, co hledí dolů k městu, hoří to Boží znamení a osvěcuje cestu. Svolává k chlévu ze všech stran i anděle a lidi. A kdo má srdce dokořán, každý to světlo vidí“.
Jan z Jenštejna: „Zdrávas, Matko Slova spásná, panen pokoro a cti, zdrávas bez poskvrny, krásná, pokorné ty panenství.“
Jakub Deml: „Až budu umírat, o to tě prosím, Matko Boží, Ty sama zhasni červenou lampu srdce mého…Kriste Ježíši, světlo naše věčné, zapřísahám tě pro tvé hořké umučení, až mi dohořívati bude světlo denní, převeď mě přes propasti smrti nebezpečné a Srdce Tvoje jak měsíc v úplňku a jako Hostie bílá osvítiž krajinu přechodu mého z tohoto času do věčnosti.“
Otakar Březina: „Dej mé duši odvahu mlčení, když jsi promluvil znameními, a zahradám mým dosti růží, když nastane doba navíti věnců. Učiň, ať pravda má podobna jest knize modlitební, aby každý v ní našel modlitbu svou, i zavržený a umírající!“ „Bolestí jako bičem žene Pán duše na pastvy tajemství.“
Josef Hora: „Od kolébky do hrobu svět podobá se hřbitovu, protože v kámen a vítr sili lidé svou lásku a pouště ji vpily. Jenom jednou, jednou pro dny všecky podejte své srdce, šetřte láskou.“

František Hrubín: „Chtěl jsem tě, Bože, zapřít ze všech sil, v blátě, jež zebe, žes našim krokům zemi ukončil a křídlům nebe. Mluvil jsem o tobě, jak o někom, kdo nedoslýchá, chtěl jsem tě, Bože setřást jako strom listí, jímž dýchá. Ale dnes toužím po jednom lítostném vzlyku, tak jako touží opuštěný lom po dětském křiku.“
Jan Zahradníček: „Nebudeme se hašteřiti s Bohem, škemravě na něm dobývati pohledávek v knize milostí hledajíce stránku se sloupcem dáti má.“
Adam Michna z Otradovic: „Plesej, rajská Královno, správně jsi zvolila, divné věci božská moc v tobě způsobila. V tvém těle začal žít Pán, který spasí lid.“
František Lazecký: „A tak člověk dvacátého století opět sám stojí ve veřejích kosmu. Sám nesám, jeho otázka s ním. Stojí a nevidí nebeské dítě, nevidí už ani tesaře, jak bere topůrko širočiny a roztíná jím uzel jeho otázky. Tenkrát před dvaceti stoletími.“
Josef Václav Sládek: “V náručí Boží, odkud jsme vyšli, večer se všichni sejdeme zas: kdo by se děsil, kdo by se třás? Z oteckých rukou, z otcova domu byli jsme na mžik posláni v svět, kdo by se obával vrátit se zpět?”
Antonín Šuránek: „Nic nechtít a všechno dát, Boha v bližních milovat! S Matkou Boží pevně stát, v dobrém růst a vytrvat!“
František Sušil (o věrozvěstech): „Díky, bratři přesvatí, k vám dnes smíme volati: Ať dar čirý pravé víry nikdy se nám neztratí.“

Poezii nalézáme i v obřadech mše sv. Jde o poezii vroucích citů, která jsou v souladu s osvíceným rozumem poznávajícím pravdy víry. Ve vánoční prefaci (předmluvě) před proměňováním kněz pokud možno zpívá: „Quia per incarnáti Verbi mysterium, nova mentis nostrae óculis lux tuae claritátis infúlsit: ut dum visibíliter Deum cognóscimus, per hunc invisibílium amórem rapiámur.“ – „Neboť tajemstvím vtěleného Slova nové světlo jasnosti tvé očím naší mysli zazářilo, abychom poznávajíce Boha viditelně, jím uchváceni byli k milování neviditelných věcí.“
V hymnu z breviáře se modlí takto: „Od bran, z nichž slunce vychází, až tam, kde konec zemský je, ať zní zpěv Kristu Vladaři, synáčku Panny Marie. Původce světa blažený svých sluhů tělo obléká, by zachránil své stvoření a tělem spasil člověka.“
V hymnu akafist se o Panně Marii vyznává: „Před tebou zhasla sláva básníků“, protože ačkoli dokáže málo slov poezie říci hodně, přece je to málo k vyjádření hlubokých pravd křesťanské víry.