Rozšířené mínění: „Hlavně, že byl pokřtěn, byl u přijímání, biřmování, měl svatbu v kostele“ se opírá o zásadu, že je třeba přijímat svátosti. Kromě toho, zda dotyčný člověk přijal svátosti je nutná i otázka: „Vede věrohodný život křesťana?“ Znepokojivá odpověď je: často ne. Při užití analogie života přirozeného a nadpřirozeného vidíme, jak u přirozeného života se úmrtnost díky péči pronikavě snížila a obdobná cesta je nutná u života duchovního.

Origenes ve spise Contra Celsum napsal: „Kdo by totiž neuznal, že ti, kteří jsou v Církvi považováni za špatné jsou daleko lepší než ti, kteří žijí jen v lidském společenství?“ Radomír Malý v Církevních dějinách píše: „Od pokřtěných vyžadovala prvotní Církev příkladný a mravný život.“
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by v evangeliu nebylo: „Kdo uvěří a dá se pokřtí bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen“(Mk 16,16) a nemluvilo se o svátostech víry.
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by bylo zbytečné přikazovat mši svatou - „To konejte na mou památku (Lk 22,19)“ a nemohla se naplnit hrozba: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život (Jan 6,53)“ a byl by zbytečný příkaz o přijetí svátosti oltářní alespoň jednou za rok.
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by nemusel být příkaz o vykonání svátosti pokání (zpovědi) jedenkrát za rok a učitel sv. Cyrila, našeho věrozvěsta, sv. Řehoř Naziánský by nemusel učit o životě po křtu: „Od každého člověka, který přijal svatý křest, Bůh vyžaduje tyto ctnosti: pravou víru z celého srdce a ze všech sil, zdrženlivost jazyka a čistotu těla.“
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by se o křtu nemluvilo jako o bráně ke svátostem a v obřadu křtu by nebylo před křtem: „Přijmi znamení kříže jak na čelo, tak na srdce, osvoj si věrnost v nebeských přikázáních a buď takových mravů, abys mohl být chrámem Božím“ a po udělení křtu by nebylo: „Přijmi roucho bílé a přines je bez poskvrny před soud Pána našeho Ježíše Krista, abys měl život věčný.
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by II. Vatikánským koncilem doporučený teolog sv. Tomáš Akvinský nenapsal o Eucharistii: „Bez vůle přijmout tuto svátost nemůže být člověk spasen. Byla by však marná vůle, kdyby se nevyplnila, když je možnost“.

Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by nebylo třeba na Bílou sobotu obnovovat křestní slib a nebyla by před ním postní doba a II. Vatikánský koncil (LG 14) by neměl slova: „Ať si však jsou všichni členové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejenže nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji.“
Kdyby stačilo být pokřtěn , tak by Obřady křtu dospělého neměli otázku na budoucího kmotra (kmotru): Před Bohem a před shromážděním Církve se vás tedy ptám: Můžete potvrdit, že se váš kmotřenec (kmotřenka, svěřenec, svěřenka) připravuje na svůj křest a na život v Církvi poctivě a svědomitě, a jste přesvědčen o tom, že může být zařazen mezi čekatele křtu? Podobný dotaz je i na ostatní přítomné.
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by homilie (kázání) ze II. století neobsahovalo: „Co myslíte že se stane tomu, kdo se prohřeší proti pravidlům závodu o věnec nepomíjející? O těch, kteří porušili pečeť křtu, říká Písmo, že jejich červ neumře, jejich oheň neuhasne a budou všem na očích.“

Sv. Jan Zlatoústý má titul Doktor Eucharistie a poučuje, že nestačí jakékoli přijetí Eucharistie (k listu Židům): „Koho je nutno tedy pochváliti, zdali ty, kteří přijímají jedenkrát nebo ony, kteří často, anebo dokonce ty, kteří zřídka přijímají? Ani ty, kteří jedenkrát přijímají, ani ty, kteří často, ani ty, kteří zřídka tak činí, nýbrž ty, kteří přijímají s čistým svědomím, a jejichž život je bezúhonný. Ti nechť přistupují vždycky, kteří však nejsou takoví ať nepřistupují ani jedenkrát.“
Podobně jako sv. Jan Zlatoústý učí sv. Tomáš Akvinský v hymnu Sióne chval Spasitele: „Dobří, zlí ho požívají, nestejný však úděl mají, život nebo prokletí. Zlým je k smrti, dobrým k žití, jedny hubí, druhé sytí, téhož chleba přijetí.“
V Summě teologické sv. Tomáš A. (III,79) uvádí jak sv. Augustin píše Renatovi: „Kdo by obětoval tělo Kristovo než za ty, kdo jsou údy Kristovými“ a dodává: „Proto také není v mešním kánonu modlitba za ty, kteří jsou mimo Církev. Příslušníkům Církve prospěje více nebo méně podle způsobu jejich zbožnosti.“
Bylo by pošetilé tvrdit, že stačí být vysvěcen na kněze, když si vzpomeneme na kněze odpadlé! Podobně hloupé je hlásat: „hlavně, že měli svatbu v kostele“, když se manželství a rodina rozpadla. A co kdyby v nemocnici kněz omylem udělil v bezvědomí svátost nemocných člověku nepokřtěnému – budeme tvrdit při úmrtí: „Hlavně, že byl zaopatřen?”
Kdyby stačilo pouze svátosti přijmout, tak by se neučilo o svatokrádežném přijímání svátostí a nebylo v katechismu: „Kdo je pokřtěn, má na duši znamení katolického křesťana, kdo přijal biřmování, má na duši znamení bojovníka Pána Ježíše, a kdo přijal svěcení kněžstva, má na duši znamení kněze Kristova. Tato znamení dávají duši zvláštní hodnotu a zůstávají v ní trvale buď k větší oslavě, když se nositel této hodnosti dostane do nebe, anebo k většímu zahanbení, když se dostane do pekla.“
K tomu, aby člověk dojel autem k cíli užívá plyn a brzdu podle toho, jak vypadá cesta. K tomu, aby člověk dosáhl nebe potřebuje zabrzdit při špatném užívání svátostí a co nejvíce přidat v jejich dobrém užívání.

Opat Emmanuel Maria Heufelder v knize o Nejsvětější Trojici píše v kapitole Tajemství nepravosti: „Výkupná a posvěcující milost Kristova byla zasloužena a připravena Kristovou vykupitelskou obětí. Ale plodná a účinná může být jen v té míře, v jaké ji jednotliví lidé přijmou za svou a s ní spolupracují. To je zřetelně vidět na svátostech, prostředcích milosti. Každá svátost musí být udělena nějakou osobou a příjemce musí spolupracovat; jestliže on milosti postaví překážku, nemůže účinkovat. Proto v apokalyptických listech jsou adresována pastýřům a církvím vážná napomenutí.“
Tridentský koncil, 7. zasedání, kánon 13 učí k splnění podmínek svátostí: “Kdo tvrdí, že přijaté a schválené obřady katolické církve, obvykle používané při slavnostním vysluhování svátostí, je možno podceňovat, nebo že je může vysluhovatel bez provinění libovolně vynechat, nebo že každý pastýř Církve je může zaměnit za jiné, nové, anathema sit.”