Na dotaz kněze X, kde jsou ostatky svatých, byla odpověď kostelníka, že předchůdce, kněz Y, to haraburdí tam (na oltáři) nechce. Toto ukazuje názorovou protikladnost uvnitř katolické Církve, která oficiálně vede dialog na všech frontách, s prezentací téměř názorové shody. Ostatkový dialog měl i dozvuky: „Tak byl ten kněz, co ostatky odstranil bludař?“ Odpověď: „Nezájem o ostatky svatých je výrazem oslabeného zájmu o svaté, jde i o nezájem číst životopisy svatých, slavit jejich svátky, následovat jejich příklad. Církev tak postrádá vertikálu a potřebné příklady křesťanského života.“ Když jeden kněz ostatky odstraňuje a druhý se po nich pídí, tak vzniká racionální otázka: „Jak se chovat k ostatkům svatým?“ Pro radu jdeme k učitelům Církve:

Sv. Augustin, Péče o mrtvé: „Jestliže otcův prsten nebo cokoli jiného je tím dražší pozůstalým dětem, čím větší láskou k otci lnuli, sluší se tím více mít v úctě tělesné pozůstatky svatých, když duše užívala jejich těla jako nástroje ke všem dobrým skutkům…a když to tělo je předurčeno k slavnému vzkříšení a věčnému životu.“
Sv. Jeroným: „Všetečná hlavo, kdo někdy klaněl se ostatkům mučedníků? Kdo pokládal kdy člověka za Boha? Ctíme ostatky mučedníků, abychom klaněli se tomu, jehož oni mučedníky jsou.”
Sv. Tomáš. A., Summa teologická III,25: „Kdo má k někomu cit, ctí i to, co po něm zůstane po smrti…musíme mít svaté Boží v úctě jako údy Kristovy, dítky a přátele Boží a naše prostředníky. A proto máme vhodnou úctou na jejich památku ctít jakékoli jejich ostatky a zvláště jejich těla, jež byla chrámem Ducha Svatého a nástroji Ducha Sv. v nich přebývajícího a působícího, a mají být připodobněna Tělu Kristovu skrze slávu vzkříšení. Proto i sám Bůh vhodně ctí takové ostatky a koná zázraky v jejich přítomnosti“
Katechismus kardinála sv. Roberta Bellarmina: „Všechny zázraky koná Bůh, ale mnohokrát je koná na přímluvu svatých; a někdy používá ostatků jako nástrojů takových zázraků, aby nám ukázal, jak se mu líbí úcta ke světcům; vždyť On má tyto světce nevýslovně rád.“

Ostatkový příklad sv. Cyrila a Metoděje. Píseň „V pohanství temnu“ má ve sloce o sv. Klimentu: „Ostatky tvoje jako poklad drahý, Cyril a Metod s sebou nosili, provázels všude svaté jejich snahy, Krista když otcům našim věstili; posléze svoje drahocenné břímě, složili, kde stál prestol tvůj, ve středu Církve, v staroslavném Římě: Klimente svatý, za nás oroduj!“
Kardinál Ottaviani a Bacci papeži Pavlovi VI. předali své kritické výhrady k nové mši v roce 1969. O funkci oltáře napsali: „Oltář se téměř soustavně nazývá „stolem“. „Oltář neboli stůl Páně, který je středem celého slavení eucharistie“ (č. 49; srov. č. 262). Předepisuje se, aby byl oddělen od stěny, tak, aby se dal obcházet a mše mohla být sloužena „tváří k lidu“ (č. 262). Stanoví se, že stůl má býti středem shromáždění věřících tak, aby přitahoval spontánně jejich pozornost (ibid.). Srovnáním č. 262 a č. 276 vyplyne, že se vylučuje uchovávání Nejsvětější Svátosti na tomto „oltáři“. To prozrazuje nenapravitelné oddělování (dichotomii) mezi přítomností Věčného a Nejvyššího kněze v celebrantovi a přítomností, která se uskutečnila svátostně. Dosud to byla jedna a táž přítomnost.“
Stoly čelem k lidu po II. Vatikánském koncilu nemusí mít nutně ostatky svatých a nová mše nezná modlitby spojené s políbením oltáře a vzýváním svatých, jejichž ostatky jsou v oltáři. Tím dává prostor pro myšlenky spíš horizontální povahy, na přítomné lidi, co na oltář hledí. V liturgii podle misálu sv. Pia V. (i Jana XXIII.) se oltář políbí 10x a v nové mši je políbení redukováno na dvojí políbení.
II. Vatikánský koncil, konstituce o liturgii, článek 111: “Církev tradičně uctívá svaté a má ve vážnosti jejich pravé ostatky a obrazy. Svátky svatých totiž hlásají podivuhodné působení Kristovo v jeho služebnících a poskytují věřícím dobré příklady k následování.”

V syrsko-maronitské liturgii se po mši svaté touto modlitbou vyjadřuje úcta k oltáři: „Zůstaň v pokoji, Boží oltáři. Oběť, kterou jsem z tebe přijal, ať je na smazání dluhů a na odpuštění hříchů. Kéž jí dosáhnu toho, abych stanul před Kristovým soudem a nebyl odsouzen a zahanben. Nevím, bude-li mi dáno se vrátit a přinést na tobě jinou Oběť. Chraň mě, Pane, a zachovej pro svatou Církev jako cestu pravdy a spásy. Amen.“
II. nicejský koncil v kánonu 7 zakazuje biskupům pod trestem vypovězení světit kostely bez svatých ostatků.
V katakombách jsou oltáře nad hroby mučedníků. Myšlenka na ostatky a svaté v liturgii Pia V. (Jana XXIII.) buduje vertikálu, vztah k Církvi vítězné takto: „Prosíme tě, Pane, abys pro zásluhy tvých Svatých (políbí oltář), jejichž ostatky jsou zde, a všech svatých, prominul všechny moje hříchy.“ Další „ostatková“ modlitba je v části obětování: „Přijmi svatá Trojice, tuto oběť, kterou ti přinášíme na památku umučení, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista, Pána našeho, a ke cti blahoslavené Marie, vždy Panny, svatého Jana Křtitele, svatých Apoštolů Petra a Pavla a těchto (jejichž ostatky jsou v oltářním kameni), jakož i všech Svatých, aby jim prospěla ke cti, nám pak ke spáse, a ti aby se za nás orodovali na nebi, jejichž památku konáme na zemi. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.“
F. Ekert v Církev vítězná píše: “Právě toho času, kdy bylo Ambrožovi od císařovny Justiny tolik protivenství snášet, potěšoval ho Bůh nevýslovnou radosti z obrácení a pokřtění někdejšího stoupence sekty manichejské Augustina. Tehdy také nalezl Ambrož v Miláně řízením Božím ostatky svatých bratří mučedníků Gervasia a Protasia, o kterých dosud se nevědělo. I dal je přenést do nového stoličného chrámu Milánského, jejž právě dokončil. Zázraky, jimiž Bůh oslavil tyto mučedníky, když těla jejich v Miláně byla přenášena, povzbudily malomyslnící katolíky k nové důvěře a horlivosti, a obrátily také množství arianů. Od té doby vzmáhala se víra katolická v městě rychle a bludařství arianské chřadlo, až tu vyhynulo úplně.”

Legenda čili Čtení o milých Svatých Božích od Jana Evangelisty Bílého: “Z oltáře tedy neustále Svatí k nám volají: „Přinášejte sami sebe v oběť jako my; Kristem dosáhnete sily, zmužilosti a útěchy. My, jejichž kosti zde odpočívají, orodujeme za vás. Kristem mají se naše zásluhy stát i vašimi, neboť jsme bratří vaši v Kristu. A proto kněz, když po modlitbě vstupní (Introitus) octne se přes stupně u oltáře, políbí to místo, kde jsou uloženy ss. ostatky, aby vyjádřil, že Svatí a my věřící v Kristu vírou a láskou sjednoceni byt máme, účastí na oběti Ježíšově sjednoceni byt můžeme. Když tedy, čtenáři! vidíš na oltáři ss. ostatky nebo jak kněz oltář líbá, modli se asi takto: O vy milí svatí mučednici! dopomožte mi svojí přímluvou k tomu, abych Kristu, vaší hlavě a králi vašemu, v oběť přinesl tělo své i duši svou, abych jedenkráte podíl mít mohl ve vaší slávě s Kristem. Amen.”
Příkladem úcty k ostatkům svatým je Karel IV., který mnohé zajistil pro pražskou katedrálu. Ostatky svatých rozšiřují obzory Církve bojující k Církvi vítězné a trpící. Chceme-li zjistit zda je někdo modernista nebo zastánce tradičního učení Církve, tak téma ostatků je jedním z kaménků do mozaiky k uvážlivému zhodnocení.
O své snaze získat ostatky píše sv. Terezie z Lisieux v dopise: “Tázala jsem se mnichů, jestli bych nemohla mít ostatky sv. Anežky. Je to nemožné!”
Katechismus kardinála Tomáška o úctě ostatků svatých píše: “Ostatky svatých jsou pozůstatky z těl svatých. Máme je v úctě, poněvadž těla svatých byla chrámem Ducha Svatého, nástrojem jejich ctností a jednou budou slavně vzkříšena z mrtvých. Mnohé z ostatků svatých Bůh oslavil zázraky. Když například do hrobu proroka Elizea položili jiného mrtvého, ten ožil, sotva se mrtvé tělo dotklo kostí Eliezových (IV. Král 13,21).”