Fandíme rodině! Jen pošetilý fanoušek fandí ve sportu svým oblíbencům pískáním. Kdo nechce být pošetilý fanoušek rodiny, ten fandí rodině skrze zdravou nauku a dobrým příkladem života. Několik ukázek dobrého fandění rodině:

Biskup Škarvada pronesl 3.3 1989 komentář k otázkám sexuality a v něm řekl: „Máme se přizpůsobit mentalitě světa? Máme soužití lidí, kteří se už ani za křesťany nepovažují, žehnat a kropit svěcenou vodou? To jistě ne. Církev má poslání prorocké a musí mít odvahu jít proti proudu, a to i za cenu, že zůstane malým stádem. Oč nám totiž musí jít, je to, aby toto malé stádo bylo věrné, aby bylo svátostí Božího království, jeho obrazem, jeho nástrojem, jeho živou přítomností. Jen tak totiž bude přitahovat.”

Učení o manželství vyjádřil Lev XIII. v encyklice Arcanu divinae 10.2. 1880. Na tuto encykliku navazuje Casti connubii Pia XI. z 31.12. 1930 takto:

Při tom kráčíme ve šlépějích blahé paměti Lva XIII., svého předchůdce, jehož encykliku o křesťanském manželství “Arcanum” vydanou před padesáti roky, tímto svým okružníkem bereme za svou a potvrzujeme ji a prohlašujeme, že nejen nezastarala, nýbrž že si zachovala plně svou platnost, i když podle poměrů a potřeb našeho věku některé věci rozvádíme trochu podrobněji.

5. A tak začněme právě zmíněnou encyklikou, která se obírá téměř celá hájením božského ustanovení manželství a jeho svátostnou důstojností a nerozlučitelnou pevností. Předně jako neochvějný a nedotknutelný základ musí platit pravdy: Manželství nebylo ustanoveno ani obrozeno od lidí, nýbrž od Boha. Zabezpečili, upevnili a povznesli je svými zákony nikoli lidé, nýbrž sám Tvůrce přirozenosti Bůh a Vykupitel téže přirozenosti Kristus Pán. Tyto zákony nepodléhají ustanovením lidským a neplatnou je i dohoda manželů, kdyby byla v rozporu s podstatnými vlastnostmi manželství. To je nauka svatých Písem (l. Mojž. l, 27-28; Mat. 19, 3nn.; k Efes. 5, 23nn.), to je stálé a všeobecné učení Církve, to je slavnostní prohlášení posvátného církevního sněmu tridentského, který přímo slovy Písma svatého hlásá a potvrzuje, že Bůh sám je původcem a ustanovitelem trvalého a nerozlučitelného svazku manželského, jeho jedinosti a pevnosti (Conc. Trident. sez. 24).

6. Ačkoli však manželství svou podstatou je zřízením božským, přece také lidská vůle má při něm úlohu, a to velmi vznešenou, neboť každé jednotlivé manželství jakožto manželské spojení mezi mužem a ženou vzniká jen svobodným souhlasem obou manželů. Tento svobodný úkon vůle, jímž každý z obou manželů předává a přijímá zvláštní právo manželské (Sr. Codex Juris canon. c. 1081, § 2), je k uzavření opravdového manželství tak nutný, že žádná lidská moc není s to, aby jej nahradila (Sr. Codex Juris canon. c. 1081, § l). Předmětem však této svobody je pouze, zda snoubenci opravdu chtějí vstoupit v manželství, a to s touto osobou; úplně se však vymyká svobodě člověka podstata manželství, takže kdo jednou vstoupil v manželství, podléhá jeho božským zákonům a podstatným vlastnostem. Neboť andělský doktor, když mluví o věrnosti a o potomstvu, říká: “To je v manželství důsledkem již smlouvy manželské, takže kdyby při souhlasu, jímž vzniká manželství, bylo vysloveno něco, co je proti těmto ustanovením, nebylo by to opravdové manželství” (sv. Tomáš Akvinský, Summa teologická, III. Suppl. 49, 3).

7. Manželstvím se tedy spojují a splývají duše, a to dříve a vroucněji než těla, a nikoli prchavým vzrušením citů nebo náklonností srdcí, nýbrž uváženým a pevným rozhodnutím vůle. Z tohoto splynutí duší podle ustanovení Božího vzniká posvátný a neporušitelný svazek.

8. Tato jedinečná a zcela zvláštní povaha manželské smlouvy má za následek, že manželství je něčím nesrovnatelně odlišným od spojení zvířat, k němuž dochází ze slepého přirozeného pudu a při němž se neuplatňuje ani rozum ani s rozvahou pracující vůle. Je odlišné také od neuspořádaných vztahů mezi lidmi, při kterých není ani řeči o nějakém opravdovém a počestném spojení vůlí a které nedávají práva na rodinné soužití.

Encyklika Casti connubii má odkaz na Mt 19,3nn: „Přistoupili k němu farizeové s úmyslem přivést ho do úzkých a zeptali se ho: „Může se člověk se ženou rozvést z jakéhokoli důvodu?“ On jim odpověděl: „Nečetli jste v Písmu, že Stvořitel na začátku učinil lidi jako muže a ženu a prohlásil: ‘Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk?’ Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Řekli mu na to: „Proč tedy Mojžíš nařídil dát ženě rozlukový list a rozvést se s ní?“ Odpověděl jim: „Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo.“ Výkladová poznámka k „tvrdosti srdce“ je u tohoto textu NZ s liturgickým překladem z roku 1989 tato: „Nechtějí se vzdát své smyslnosti.“

Absolutní smyslnost je obsažena v tvrzení: „Platí jen to, co vidím“. Toto je v přímém rozporu se slovy apoštola Pavla II. Kor 4,18: „Nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné“. Věci viditelné vírou nejsou popřeny, ale jsou hodnoceny níž než věci neviditelné, v něž věříme. Pius XI. mluví u manželství o neviditelném Bohu a duši jako skutečnostech, které mají mít převahu nad tělem člověka. Tím se sexualita, která je u zvířat s pouhým slepým pudem bez rozumu a rozvahy vůle stává lidskou a s Božím zákonem slučitelnou. Sexuální život mimo svátostné manželství je hříchem. Pouze diskuse vedoucí k tomu, aby se bez hříchu žilo má smysl. Nápravou zásadní převrácenosti je uznání smyslnosti jako tvrdosti srdce a její přeměna pokáním. Příkladem dobrého manželského soužití i bez sexuálního spojení je Panna Maria a svatý Josef.