Dříve než člověk něco dělá, má vědět co bude dělat. To platí také u svátostí. Základ najdeme v kancionálu. Pro obřad křtu má kancionál z roku 1990 jednu stranu poučení. Cyrilometodějský kancionál z roku 1960 má o křtu 7 stran a poskytuje tak lepší poučení:

„Bez křtu nemůže být nikdo spasen. Ježíš Kristus řekl: „Nenarodí-li se kdo znovu z vody a z Ducha Svatého, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3,5). Křest odpouští dědičný hřích a u dospělých také všechny hříchy předtím spáchané a skrze milost posvěcující uděluje božský život, jímž se člověk stává dítětem Božím a dědicem nebes. Dítě, které zemře po křtu před užíváním rozumu, dosahuje plného nazírání na Boha. U křtu jde o nejvyšší statky člověka. Církev proto zavazuje rodiče, aby své děti dali co nejdříve pokřtít. Křesťanské kmotrovství je více než pouhé svědectví, že nějaký člověk přijal svátost křtu. Křestní kmotrové přijímají dva důležité úkoly: zastupují dítě, když odpovídají na otázky kněze, a skládají za ně vyznání víry; a před Církví se zaručují, že budou dítěti podle svých sil pomáhat, aby si v životě zachovalo katolickou víru. Tato povinnost je důležitá zvláště tehdy, když se rodiče nestarají o náboženskou výchovu dítěte. Proto Církev žádá, aby křestní kmotrové byli řádnými katolíky, aby znali pravdy víry a vedli bezúhonný mravní život. Všeobecně má být jen jeden křestní kmotr (libovolného pohlaví); nejvýše mohou být kmotři dva, a to různého pohlaví. Aby mohli svého svěřence v letech pro něho rozhodujících účinně vést, nedoporučuje se brát za křestní kmotry lidi příliš staré.

Křestní obřady. Zkratky: K. – kněz, Km. – kmotr, V. – věřící.

Kněz přijímá kmotry s křtěncem v sakristii nebo v předsíni kostela. Dítě nemá ještě přístup do kostela, domu Božího, neboť následkem dědičného hříchu je dosud v „temnotách a stínu smrti.“ Při křtu se dává dítěti křestní jméno. Církev svatá si přeje, aby její údové byli pojmenováni podle světců a světic Božích, aby pokřtěný měl ve svém jmenovci vzor pro život a ochránce v nebesích. Při křtu ženské osoby přizpůsobí se modlitby ženskému rodu. Jménem Církve, tedy jménem papeže, biskupů, kněží a věřících, začíná kněz křestní obřady otázkou:

K: „Jak chcete tomuto dítěti říkat?“

Km. (Řekne jméno)

K: „Co žádáš od Církve Boží?“ Km.: „Víru.“

K: „Co ti dá víra?“ Km.: „Život věčný.“

K: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání: Miluj Pána svého Boha z celého svého srdce, z celé své duše, celou svou myslí, a bližního jako sebe.“

Na znamení, že křest zapuzuje ďábla a vlévá dech života božského, dýchá kněz křtěnci do obličeje:

Odstup, duchu nečistý, a dej místo Duchu Svatému Utěšiteli!

Kněz znamená čelo a prsa dítěte svatým křížem, královským znakem Kristovým; kdo jej nese, náleží říši Kristově, jeho slávě, jeho řádu.

K. Přijmi znamení kříže jak na čelo, tak na srdce, osvoj si věrnost v nebeských přikázáních a takových buď mravů, abys mohl být chrámem Božím. Modleme se. Modlitby naše, prosíme, Pane, milostivě vyslyš a tohoto svého vyvoleného…, jemuž bylo vtisknuto znamení kříže Páně, ustavičnou pomocí ochraňuj, aby si uchoval základ Tvé veliké slávy a plněním Tvých přikázání si zasloužil dospět slávy vzkříšení. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.

Kněz klade ruku na hlavu dítěte na znamení, že je činí vlastnictvím Kristovým.

K. Všemohoucí, věčný Bože, Otče Pána našeho Ježíše Krista, račiž shlédnout na tohoto služebníka svého, jehož jsi povolal k počátkům víry; zapuď od něho všechnu slepotu srdce; roztrhej všechna osidla satanova, jimiž byl spoután; otevři mu, Hospodine, bránu své dobroty, aby, obdařen znamením Tvé moudrosti, byl beze všech odporných žádostí a v libé vůni Tvých přikázání rád Tobě sloužil v Tvé Církvi a denně víc a více prospíval. Skrze téhož Krista, Pána našeho. V. Amen.

Kněz dává dítěti do úst trochu svěcené soli. Sůl chrání pokrmy před hnilobou a dodává jim příjemné chuti. Křtem se odsraní hniloba hříchu a pokřtěný se stane Bohu milým skrze dary Ducha Svatého, zvláště darem moudrosti. Křesťan se též stává schopným být „solí země“ (Mat. 5,13) a splnit napomenutí Apoštolovo: „Vaše řeč budiž vždycky laskavá, okořeněná solí, a musíte vědět, jak máte odpovědět každému.” (Kol 4,6).

K. Přijmi sůl moudrosti; budiž ti k užitku pro život věčný. Amen.

K. Pokoj s tebou. V. I s duchem tvým.

K. Modleme se. Bože otců našich, Bože zakladateli veškeré pravdy, pokorně Tě prosíme, račiž na tohoto svého služebníka…milostivě shlédnout, nenechávej ho dále lačnět, když okusil této první krmě soli, a nasyť ho nebeským pokrmem, aby vždy horlivý duchem, utěšen nadějí neustále sloužil Tvému jménu. Doveď ho, Pane, prosíme, ke koupeli znovuzrození, aby si zasloužil s Tvými věrnými dosáhnout věčné odměny Tvých zaslíbení. V. Amen,

Kněz říká exorcismus a po něm znamená čelo dítěte křížem:

K. A toto znamení svatého kříže, které vtiskujeme na jeho čelo, neodvažuj se, zlořečený ďáble, nikdy porušit. Skrze Krista, Pána našeho. V. Amen.

Kněz klade dítěti ruku na hlavu a drží ji pak vztaženou:

K. Modleme se. Věčnou a nejvýš spravedlivou dobrotivost Tvou, Hospodine svatý, všemohoucí Otče, věčný Bože, původce světla a pravdy, vroucně vzývám, abys tohoto svého služebníka…ráčil osvítit světlem svého rozumu; očisť jej a posvěť; dej mu pravé vědění, aby se stal hodným milosti Tvého křtu a držel se pevné naděje, pravé rady a svatého učení. Skrze Krista, Pána našeho. V. Amen

Kněz klade na dítě štolu, která je znamením kněžské moci. Vstupem do kostela získává dítě také přístup do společenství Církve. V Církvi pak je spojeno s Kristem, jenž je věčný život.

K. Vejdi do chrámu Božího, abys měl podíl s Kristem v životě věčném. V. Amen

Cestou ke křtitelnici se modlí kněz s kmotry a všemi přítomnými Věřím v Boha a Otče náš. U křtitelnice se modlí:

K. Zapřísahám tě, duchu nečistý, ve jménu Boha + Otce všemohoucího a ve jménu Ježíše + Krista, Syna jeho, našeho Pána a Soudce, a v síle Ducha + Svatého, opusť tohoto tvora Božího, neboť Pán náš jej milostivě povolal do své svatyně, aby se stal chrámem Boha živého a Duch Svatý aby přebýval v něm. Skrze téhož Krista, Pána našeho, který přijde soudit živé i mrtvé a svět ohněm. V. Amen.

Kněz nasliní palec a dotkne se uší a nosu dítěte. Také Kristus tak učinil, vraceje hluchoněmému dar řeči. Při uzdravení jeho sluchu užil slov, která kněz nyní při svatém křtu říká (Mk 7,34). Uši, nos a všechny smysly se mají otevřít evangeliu: dítě se stává schopným nauku Kristovu správně chápat, neboť „víra je ze slyšení slova Božího“ (Řím 10,17). Také se v něm vyvine jemný duchovní cit pro krásu života Kristova, jež lidem světským zůstává utajena. Tím je též zlomena moc ďábla, jenž smrtí Kristovou byl odsouzen. Tento soud je však jednotlivě prováděn každým křtem, neboť člověk v této svátosti – jak praví apoštol – je „ ponořen do smrti Kristovy“ (Řím 6,2). Křest je tedy vpravdě soudem Kristovým nad ďáblem a světem, pokud měli ve křtěnci místo. Proto kněz při doteku uší říká: K. Efeta, tj.: otevři se.

Dotýkaje se nosu, dodává: K. K vůli líbezné. Ty však, satane, ustup, neboť brzy nastane soud Boží!

Tento soud Boží nad ďáblem musí křtěnec spoluvykonat. Proto se ho kněz výslovně táže:

K. …, odříkáš se satana? Km. Odříkám.

K. I všech skutků jeho? Km. Odříkám.

K. I veškeré nádhery jeho. Km. Odříkám.

(Nádherou se rozumí doprovod ďáblův, tj. jeho společníci na zemi). Kněz maže dítě křestním olejem na prsou a mezi lopatkami. Olejem se mazávali zápasníci, aby jejich těla byla kluzká a protivník je nemohl pevně uchopit. Zřeknutí se ďábla vyžaduje od křesťana neustálého namáhavého boje. Křtem dává Kristus sílu, aby křesťan v tomto boji obstál.

K. Maži tě olejem spásy v Kristu Ježíši, Pánu našem, abys měl život věčný. V. Amen

Kněz nyní odloží štolu fialové barvy, která je znamením kající přípravy, a vezme štolu bílou z radosti nad spásou, která bude křtěnci udělena po vyznání víry v trojjediného Boha.

K…., věříš v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země? Km. Věřím.

K. Věříš v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, narozeného a ukřižovaného? Km. Věřím.

K. Věříš i v Ducha Svatého, svatou Církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla vzkříšení a život věčný? Km. Věřím. K….chceš být pokřtěn? Km. Chci.

Nyní následuje vlastní křest. Kmotr drží křtěnce nebo se aspoň dotýká pravou rukou. V prvotní Církvi byl křest udělován ponořením do vody. Tím bylo lépe znázorněno, co křest je: ponořením měl umřít v křtěnci starý člověk, hříšník, a vynořením měl povstati nový člověk, svaté dítko Boží. Křtěnec ponořený do vody s Kristem umíral a tak pohřben i jeho hřích; křtěnec z vody se vynořující vstával s Kristem opět k novému životu. Křtem se stává dítě lidských rodičů dítkem Božím.

K. ….já tě křtím ve jménu + Otce i + Syna i Ducha + Svatého.

Kněz maže dítě na temeni hlavy svatým křižmem.

K. Všemohoucí Bůh, Otec Pána našeho Ježíše Krista, jenž tebe znovu zrodil vodou a Duchem Svatým a který tobě dal odpuštění hříchů, nechť pomaže tě křižmem spásy v témž Kristu Ježíši, Pánu našem, k věčnému životu. V. Amen. K. Pokoj tobě. V. I s duchem tvým.

Kněz klade na dítě bílou roušku, která znázorňuje roucho milosti posvěcující.

K. Přijmi roucho bíle a přines je bez poskvrny před soud Pána našeho Ježíše Krista, abys měl život věčný. V. Amen

Kněz podává křtěnci nebo kmotru rozžatou svíci, která připomíná, že se křtem splnilo slovo Apoštolovo: „Kdysi jste byli tmou, nyní však jste světlem v Pánu” (Ef 5,8). Jako dítko světla má křtěnec dosáhnout účasti na svatební hostině Boží ve věčném společenství s Kristem.

K. Přijmi svíci hořící a zachovávej bez úhony svůj křest. Zachovávej Boží přikázání, abys, až Pán přijde k nebeské svatbě, mohl mu jít v ústrety se všemi svatými dvoru nebeského a byl živ na věky věků. Amen.

Je pěkným zvykem, že kmotr opatří dítěti křestní svíci. Svíce pečlivě uschována, rozžíhá se na chvíli ve výroční den křtu a v den jmenin a jednou u úmrtního lož má svítit na cestě k životu věčnému.

K. …, odejdi v pokoji a Pán budiž s tebou. V cyrilometodějském kancionále následuje odkaz na obnovu křestního slibu a obřad křtu z nouze

Tento obřad křtu oproti obřadu pokoncilnímu věnuje větší pozornost exorcismu a má navíc dýchání na křtěnce od udělovatele křtu, vložení soli do úst a dotknutí slinou uší a nosu dítěte. Je to nepotřebné? II. Vatikánský koncil v článku 16 dekretu o kněžské výchově uvádí: „Potom se mají bohoslovci učit hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace pod vedením svatého Tomáše a objevovat jejich vzájemnou souvislost, aby se dospělo k jejich dosažitelně nejlepšímu objasnění.“ V Summě teologické III. díl sv. Tomáš Akvinský má otázku 71 a článek 2 „Zda exorcismus má předcházet křtu“. Uvádí papeže Celestina: „Ať nepřistupují děti anebo mladí ke svátosti obrození, nevstoupí dříve do zdroje života, než byl od nich zapuzen nečistý duch exorcismy a dechnutím duchovních.“ Dále odpovídá: „Musí se říci, že, kdokoli zamýšlí konat moudře nějaké dílo, nejprve odstraní překážky svého díla, proto Jerem. 4: „Zorejte si novinu a nesejte do trní“. Ďábel však je nepřítel lidské spásy, jež se získává křtem a má jakousi moc nad člověkem pro prvotní nebo také skutkový hřích. Proto se vhodně před křtem vymítají démoni skrze exorcismy, aby nepřekáželi lidské spáse. Toto vymítání démonů znamená dechnutí. Požehnání pak s vkládáním rukou zavírá vypuzenému cestu, aby se nemohl vrátit. Sůl pak vložená do úst a navlhčení nosu a uší slinou znamená při uších přijetí nauky víry, při nosu schválení a při ústech vyznávání. Pomazání olejem znamená schopnost člověka k boji proti démonům.” V závěru píše sv. Tomáš A. o svěcené vodě jako prostředku proti útokům démonů.

Udělovat křest s těmito prvky je prozíravé, protože rostou případy posedlosti i u osob pokřtěných. V tradičním obřadu je i naléhavěji zdůrazněno plnění křestního slibu, což je záruka dobrého křesťanského života a Boží ochrany.