Tradice modlitby SZ si zaslouží pozornost. Kromě žalmů je ve Starém zákoně řada modliteb. Některé jsou převzaty i do breviáře, modlitby Církve. Novozákonní list Jakubův 5,17-18 dává jako vzor modlitby Eliáše: „Eliáš byl jen člověk jako my: vroucně se pomodlil, aby nepršelo a nezapršelo v zemi tři roky a šest měsíců; znovu se pomodlil a nebe dalo déšť a země přinesla svou úrodu.“ Ve SZ o tom čteme v knize královské I Král 17,1 a 18,42-45. Modlitební emancipaci máme v knize Judit. Žena, jež se zachovala statečněji než muži je chválena a není ponižována zneuznáním ze strany mužů.

Judit 16,1-19: „Tehdy zpívala Judit Hospodinu tuto píseň: Zanoťte Hospodinu na bubínky, hrejte Hospodinu na cimbály. Složte mu ve verších píseň novou, velebte a vzývejte jméno jeho. Hospodin války dokonává, Hospodin je jméno jeho. Utábořil se mezi svým lidem, aby nás vytrhl z ruky všech nepřátel. Přitáhl Assyr s hor od půlnoci s tisíci své moci; ta množstvím potoky zahradila, koně jejich přikryli údolí. Řekl, že vypálí mou zemi, mládež mou že vybije mečem, děti mé že za kořist vydá, a mé panny do zajetí. Hospodin však všemohoucí ho zničil, dal ho v ruce ženy, jež probodla jej. Nepadl jejich velmož junáků rukou, plémě titánů ho nezabilo. Vysocí obři se mu nevzpírali, ale Judit, dcera Merariho, půvabem své líce přemohla ho. Neboť svlékla se sebe roucho vdovské, oblékla se v roucho slavnostní k radosti synů Izraelských. Pomazala líce své mastí, svázala do čepce svou kštici, vzala šat nový, chtíc ošálit ho. Střevíčky její lapily oči jeho, krása její jala jeho duši, rozpoltila mečíkem jeho šíji. Zhrozili se Perští odvahy její, Medové její neohroženosti. Tehdy kvílily stany Assyřanů, když se zjevili ponížení moji, kteří vyprahlí byli žízní. Plémě nevolnic je probodalo, zbili je jak děti prchající, v boji zhynuli před Pánem, Bohem mým. Píseň prozpěvujme Hospodinu, píseň novou zpívejme Bohu svému. Pane můj, Hospodine, ty veliký jsi, přeslavný mocí svou, nepřekonatelný. Tobě sloužit musí každý tvor tvůj, neboť jsi řekl, a byli učiněni, poslals ducha svého, a stvořeni byli a není, kdo by odpíral hlasu tvému. Hory v základech s vodami se kolísají, skály jak vosk se rozplývají před tebou. Ti však, kteří se tě bojí, velicí budou u tebe vždycky.“

Kniha Exodus 15,1-18 má tento chvalozpěv: “Zpívejme Hospodinu; neboť je velmi vznešený, koně i jezdce svrhl do moře. Hospodin je má síla, jej opěvuji, stal se mou spásou. On je můj Bůh, a já ho chválím, Bůh otce mého, a já ho oslavuji. Hospodin je jako bojovník, „Všemohoucí” je jméno jeho. Vozy faraonovy a vojsko jeho uvrhl do moře, výkvět jeho velmožů utopil se v Rudém moři. Vlny je přikryly, padli do hlubin jak kámen. Pravice tvá, Hospodine, velikou se ukazuje v síle, pravice tvá, Hospodine, potírá nepřítele. V plnosti své moci srážíš své odpůrce, sesíláš žár svého hněvu, který je stravuje jak slámu. Dechem hněvu tvého nakupily se vody, zastavily se proudící vlny, nakupily se proudy uprostřed moře. Nepřítel pravil: „Poženu se za nimi, až je dohoním, budu se dělit o kořist, nasytí se mstivost má; vytasím svůj meč, má ruka se jich zmocní.” Zavál dech tvůj a přikrylo je moře; potopili se jak olovo ve vodách prudkých. Kdo se ti mezi mocnými vyrovná, Hospodine? Kdo se vyrovná tobě, proslavený svatostí? Ty, jenž jsi hrozný, chvályhodný, divotvorný. Vztáhl jsi ruku svou a pohltila je země. V milosti své vedl jsi lid, který jsi vykoupil, v moci své jsi jej nesl k svatému sídlu svému. Povstali národové a zuří hněvem; bolesti zachvátily obyvatele Filisteje. Zarazila se knížata edomská, moabských velmožů zmocnila se hrůza, trnou všichni obyvatelé Kanaanu. Velikost ramene tvého zachvať je strachem a hrůzou, ať ztuhnou jako kámen, dokud nepřejde tvůj lid, Hospodine, dokud nepřejde tento lid tvůj, který se stal tvým! Uvedeš jej a zasadíš na horách svého trvalého majetku, v tvém pevném sídle, které jsi sobě učinil, Hospodine, v svatyni své, Hospodine, kterou upevnily tvé ruce. Hospodin bude kralovati na věky a vždycky.“

První kniha kronik 29,10-19 má od krále Davida modlitbu podobnou žalmům, které král David skládal. Je děkováním za štědrost darů na stavbu chrámu: “A dobrořečil Hospodinu před veškerou obcí: Požehnán buď, Hospodine, Bože Izraele, otce našeho, od věků na věky! Tvá je, Hospodine, velebnost i moc, i sláva i vítězství, a tobě přísluší chvála, neboť všecko, co je na nebi a na zemi, tvé jest; tvé, Hospodine, je království, a tys nade všemi knížaty. Tvé je bohatství, a tvá je sláva; ty panuješ nade vším, v ruce tvé je síla i moc; v ruce tvé je velikost i panování nade všemi věcmi. Nyní tedy, Bože náš, děkujeme tobě a chválíme tvé slavné jméno. Kdo jsem já a co je lid můj, že jsme mohli toto všecko tobě dobrovolně darovat? Tvé je všecko; a co jsme z ruky tvé obdrželi, tobě jsme dali. Neboť cizinci jsme před tebou a přistěhovalci, jako všichni otcové naši. Dni naše na zemi jsou jako stín a není žádného stání. Hospodine, Bože náš, všecka ta hojnost, kterou jsme připravili, aby vystavěn byl dům jménu tvému svatému, z ruky tvé jest, a tvé jsou všecky věci. Vím, Bože můj, že zkoušíš srdce a miluješ upřímnost, proto i já v upřímnosti srdce svého vesele obětoval jsem toto všecko; a viděl jsem s velikou radostí, že i lid tvůj, který se zde shromáždil, obětuje tobě dary. Hospodine, Bože Abrahama, Izáka a Izraele, otců našich, zachovej na věky tuto ochotu srdce jejich, a ke tvé cti ať vždycky směřuje smýšlení toto. Také Šalomounovi, synu mému, dej srdce dokonalé, aby zachoval tvých příkazů, zákonů tvých i ustanovení tvých, aby vykonal vše a vystavěl dům, na který jsem potřeby připravil.”

Kniha proroka Izaiáš 38,1-4 má modlitbu krále Ezechiáše: „V těch dnech roznemohl se Ezechiáš až k smrti. Přišel k němu prorok Izajáš, syn Amosův, a řekl mu: „Toto praví Hospodin Bůh: Učiň pořízení o svém domě, neboť zemřeš a nebudeš živ.” Ezechiáš však obrátil tvář svou ke stěně a modlil se k Hospodinu: „Prosím, Hospodine, rozpomeň se přece, že jsem chodil před tebou věrně a se srdcem celým, a co je libé před tebou, že jsem činil!” A plakal Ezechiáš pláčem velikým. I oslovil Hospodin Izajáše a řekl: „Jdi a řekni Ezechiášovi: Toto praví Hospodin, Bůh Davida, otce tvého: Slyšel jsem modlitbu tvou, a viděl jsem slzy tvé; hle, já přidám ke dnům tvým patnáct let.“ Stejnou událost najdeme v II Král 20,1-7.

V kapitole Iz 38,10-20 je další modlení Ezechiáše: „Řekl jsem si: „Uprostřed života mám sestoupit k branám podsvětí!“ Bylo mi líto zbytku mých let, a tak jsem si řekl: „Už neuvidím Pána Boha v zemi živých, ani člověka mezi pozemšťany.“ Rozpadá se mi má schránka a život mně mizí jako stan kočovníků: můj život je jako když tkadlec svinuje plátno, je jako tkanina od stavu odřezaná; ještě než večer vystřídá ráno, konec mě čeká. Už od rána o pomoc volám, je mi, jako by lev mi drtil kosti, ještě než večer vystřídá ráno, konec mě čeká. Jako když holátko ve strachu pípá, jako když holub mláďata volá, tak je můj nářek; zemdlený zrak upírám k nebi, mně úzko je, pomoz mi, Pane! Co říci? A co mi odpoví, když to sám učinil? Všecka svá léta mu dožiji v hořkosti duše své. Pane, kvůli tomuto má člověk žít život? Uzdrav mě a zachovej mi život! A ty jsi můj život vytrhl z jisté zkázy, všechny mé hříchy jsi jako za záda hodil. Vždyť mrtví a smrt tě nemohou chválit a kdo jde do hrobu, nedoufá ve tvou věrnost. Jenom ten, kdo žije, tě chválí, jako já dnes, o tvé věrnosti otec vypráví synům. Zachovej mě, Pane, a po celý život zpívat ti budem své žalmy v tvém domě.“

Kniha Daniel 13,42-45 má krátkou a vyslyšenou modlitbu: „Zuzana zvolala hlasem velikým řkouc: „Bože věčný, který znáš věci skryté, který všecko víš prve nežli se stane, ty víš, že křivé. svědectví vydali proti mně; aj, umírám, nic neučinivši z toho, co tito zločinně smyslili si proti mně.” I vyslyšel Pán hlas její. Když vedena byla na smrt, vzbudil Pán svatého ducha mladšího jinocha, který slul Daniel.“

Kniha Sirachovec má příklad propojení modlitby za sebe a za druhé. Modlitba za sebe Sir 51,1-17: „Oslavovat tě budu, Pane, Králi, chválit tě, Boha, spasitele svého. Oslavovat budu jméno tvoje, že jsi byl pomocníkem a ochráncem mým. Vysvobodil jsi mé tělo ze záhuby, z osidla jazyka nešlechetného, a od rtů těch, kteří páchají lež; proti mým nepřátelům zastal ses mne. Podle množství slitování jména svého, zbavils mne dravců, řvoucích po kořisti, rukou těch, kdož mi o život ukládali, nesčetných soužení, která mne obklíčila, plamene, který mne vůkol tísnivě dusil, z ohně, kterého já jsem nepodpálil, hlubokých útrob pekel, jazyka zprzněného, řečí lživých před bezbožným králem, ano, jazyka nespravedlivého. Chválit bude až do smrti Pána má duše, neboť život můj blízko byl podsvětí tam dole. Obklíčili mě se všech stran, a nebyl, kdo by pomohl; ohlížel jsem se po pomoci lidské, ale nebylo jí. Vzpomněl jsem si na tvé milosrdenství, Pane, a na tvé působení, které je od věků: neboť vytrhuješ, kdo v tebe doufá, a z rukou národů jej vysvobozuješ. Ze země vysoko vysílal jsem lkáni svá, a smrt aby mne minula, jsem prosil. Vzýval jsem Boha, otce pána mého, aby mne neopouštěl v den mého soužení, a v dobu zpupných, pomoci kdy nebylo. Chválit budu jméno tvé ustavičně, budu je oslavovat vzdávaje díky, že má prosba byla vyslyšena. Neb jsi mne vysvobodil ze záhuby, vytrhl jsi mne ze zlých časů; proto slavit a chválit budu tebe, dobrořečit jménu Hospodinovu.“

Modiltba za druhé 36,1-19: „Smiluj se nad námi, Bože všehomíra, a popatř na nás, a ukaž nám světlo svých slitování; a pusť strach svůj na pohany, kteří nehledají tebe, by poznali, že není Boha mimo tebe, a vypravovali tvé velké činy. Zdvihni ruku svou na národy cizí, ať vidí tvoji moc! Neboť jako jsi ukázal na nás svou svatost před očima jejich, tak se proslav na nich před očima našima, aby tě poznali jakož i my jsme poznali, že není Boha mimo tebe, Pane! Čiň znova znamení a opakuj divy, oslav svou ruku a pravé rámě, vzbuď svůj hněv a vylij rozhořčení, zahlaď protivníka a rozdrť nepřítele. Urychli běh času, a pamatuj na konec, ať vypravují divy tvoje. Plamenem hněvu pohlcen budiž, kdo myslí, že jest zachráněn, a kteří trápí lid svůj, ať jsou zahubeni. Rozdrť hlavu knížat nepřátelských, kteří říkají: „Nikdo se nám nevyrovná!” Shromáždi všecky kmeny Jakobovy, aby poznali, že není Boha mimo tebe, a vypravovali tvé velké činy, aby svým dědičným majetkem vládli jako na počátku. Smiluj se nad svým lidem, který má tvé jméno, nad Izraelem, jejž jsi přirovnal k prvorozenci svému. Smiluj se nad svým svatým městem, nad Jerusalemem, místem svého sídla. Splň Sionu nevýslovné sliby své, a naplň lid svůj slávou svou. Dej svědectví těm, kteří od počátku tvorové tvoji jsou, a splň proroctví, která pronesli ve jménu tvém dávní proroci. Dej mzdu těm, kteří doufají v tebe, aby shledáno bylo, že proroci tvoji jsou spolehliví. Vyslyš modlitby služebníků svých, podle požehnání Áronova, vysloveného nad lidem tvým, a spravuj nás na cestě spravedlnosti, ať poznají všichni, kteří přebývají na zemi, že jsi ty Bůh, který viděl minulost.“

Text v pokoncilním breviáři z knihy Sirachovcovi je oproti dřívějšímu tradičnímu zkrácen o verše 8-12. V dokumentech II. Vatikánského koncilu tento požadavek nenajdeme. Je vhodný při pronásledování podobně jako žalmy se obdobným obsahem.